5. týden: na kole, na motorce, v autě

The Route of the Hiawatha

Máme za sebou pohodový 24 km dlouhý výlet na kolech The Route of the Hiawatha. Trasa vede na pomezí států Idaho a Montana a prochází 10 tunely a přes 7 vysokých žel. mostů. Původně sloužila jako železniční trať s hodně zajímavou historií, kterou, si můžete přečíst zde.

Ve zkratce: Tento železniční úsek byl vystavěný v letech 1907-1911 jako napojení trasy Milwaukee Road. Milwaukee Road začínala v Chicagu a zahranovala kolem 6.000 mil tratí na středozápadě USA. Na výstavbě tohoto nového úseku pracovalo kolem 9.000 lidí mnoha národností. Náklady na výstavbu se z odhadovaných 45mil. vyšplhaly na 234mil. USD. Území, kterým vedla trať, zachvátil v roce 1910 mohutný požár (zdevastoval území přes 12tis. km² – celý Středočeský kraj a Praha dohromady), v tunelech se tehdy zachránilo přes 600 lidí. Dny největší slávy trať zažívala po své elektrofikaci. Poté začala upadat a prošla několika bankroty. Poslední vlak tudy projel v roce 1980.

Nyní je cesta, kudy trať vedla, zpřístupněna pouze cyklistům. Cesta začíná nejdelším, 2,7 km dlouhým, tunelem. Tunely jsou zcela temné, povinným vybavením je tedy helma a čelovka. Asi nejlepší na celé trase je fakt, že vede celou dobu z kopce a na konci na vás čeká vyřazený školní autobus a vyveze vás zpět na začátek ;-). Olí šlapal jako ďábel a Kája se poprvé v životě vezla ve vozíku za kolem. Té už tolik do skoku nebylo – nebo vlastně bylo – až moc. Kromě toho, že jsme z ní málem vytřásli duši, ještě 3/4 cesty nic neviděla, protože měla úplně zablácený výhled. Byl to jediný den, kdy jsme tu zažili pořádný slejvák. Vlastně ne tady, ale tam. Bláto jsme měli všude a stálo to za to.

Motorka a moje první jízda autem

Tony tu má Yamahu, co s ním nestačila najezdit ani 7000 mil a pak 10 let stála v garáži :-(. Tak ji křísíme.. Protože bylo potřeba motorku přivést, nezbylo mi, než sednout do auta a jet. Jezdí se tu především v automatech, takže už obsluha stroje mi dává trochu zabrat. Člověk prostě musí odpojit pravou ruku a levou nohu. Také jsem si načetla vyhlášku, je tu několik drobností zcela odlišných od našich pravidel.

A four-way stop na křižovatce: všichni mají stopku a kdo dřív přijede, ten dřív odjede. V případě, že auta přijedou současně, přednost má ten v pravo. (Tohle pravidlo mi dělá starost, protože si opravdu nepamatuju, kdo jak přijel, ale prý je to docela normální a rozhodně nejsem jediná.)
Chcete-li na světelné křižovatce odbočit vpravo, můžete i na červenou. Předtím je ale třeba zastavit, jako by tam byla stopka a jet pouze v případě, že zleva nic nejede.
Na neznačené křižovatce typu T pokud přijedete “zespoda”, musíte dát přednost jak autu v pravo, tak vlevo.
Při řízení je zakázáno číst, psát, přijímat nebo posílat textové zprávy. Telefonování je v Idahu povoleno.
Řidičský průkaz v Idahu (v jiném státě to může být jinak) získávají děcka už v 15 letech. Platí ale omezení, že první rok mohou sami řídit pouze ve dne (nejdříve půlhodinu před východem a nejpozději půlhodinu po západu slunce). V nočních hodinách mohou řídit pouze s doprovodem starším 21 let.
Omezení pro řidiče pod 17 let – prvních 6 měsíců od získání řidičského oprávnění řidič nesmí v autě vést více než jednoho pasažéra pod 17 let, pokud není jeho příbuzný, nejsou oddáni, nebo nejsou ve vztahu daném adopcí. Jinými slovy: Řidič nesmí převážet hromadu kámošů, aby je někde “nezrakvil”, ale může převážet např. své sourozence. Toto omezení je poměrně nové, platí od roku 2007.
A pak taková lahůdka je např. tato křižovatka… Naštěstí, tady na “venkově” mi nic podobného doufám nehrozí :-).

Obecně se tu jezdí výrazně pomaleji a opatrněji než u nás. Obvyklá rychlost ve městech je 25mph (asi 40 km/h), na dálnici max. 75mph (120km/h). A rychlost se tu dodržuje, takže především při dlouhých přesunech máte pocit, že za volantem umřete. Na druhou stranu, dost často jezdíme s dětmi na kolech a řidiči jsou nejen díky nízké rychlosti, ale asi tak nějak přirozeně více opatrní. Jakmile vidí dítě na kole většinou mu dávají přednost, úplně zastaví a skoro vždycky dávají úsměvem nebo máváním najevo, že o děcku ví. To je hodně příjemné.