Cesta z Washington D.C. do Roanoke (Virginia)

Udvar-Hazy Air & Space Museum, Virginia

Fantastické letecké muzeum kousek od Washingtonského letiště. Je to pobočka Smithsonian institutu (viz Washington D.C.) a v hale velké jako desetipatrová budova a dlouhé jako 3 fotbalová hřiště najdete exponáty, které by se do Národního leteckého a kosmického musea přímo na National Mall ve Washingtonu zkráta nevešly.

DISCOVERY: raketoplán, který mezi roky 1984 a 2011 absolvoval 39 vesmírných misí. Je obrovský a vidět ho naživo je boží!

SR-71 BLACKBIRD byl americký průzkumný letoun z období studené války. Létal ve výškách až 25 km rychlostí přes Mach 3 – tedy více než třikrát rychleji než zvuk, a jednoduše tak ulétl veškeré protivzdušné obraně. Je to nejrychlejší proudový letoun na světě.

CONCORDE AIR FRANCE: jeden z nejslavnějších dopravních letounů vůbec. Létal rychlostí kolem Mach 2 (dvakrát rychleji než zvuk) a cestu přes Atlantik zvládal přibližně za 3,5 hodiny. Poprvé letěl v roce 1976, jenže provoz byl extrémně drahý a po nehodě Air France v roce 2000 a následném poklesu poptávky se jeho provoz nevyplatil. Od roku 2003 ho najdete už jen v muzeích.

VEGA 1 / VEGA 2: sovětské sondy, které v roce 1984 vyrazily k Venuši, do její atmosféry vypustily balón s vědeckými přístoji a pokračovaly dál k Halleyově kometě. V muzeu není samotná sonda, ale pouze model jejího orbitálního modulu a přistávacího zařízení. Na vědeckém vybavení spolupracovali vědci z Československa, Bulharska, Francie, východního i západního Německa, Maďarska, Polska, USA a Sovětského svazu.

Udvar-Hazy Air & Space Museum je v podstatě obrovský sklad historie letectví a kosmonautiky a vidět tyto a dalších skoro 3000 exponátů naživo je naprostá pecka!

Toto byla naše poslední zastávka na okraji Washingtonu a poté jsme už mazali směrem na jihozápad – pár mílí po legendární Route 66 – do města Roanoke.

Skyline Drive

Už D.C. nás svým vlhkým klimatem překvapilo a čím dál jsme jeli, tím víc jsme se cítili jak ve skleníku. Virginie je v porovnání se severozápadem USA neporovnatelně zelenější. Lesy, louky – rozkvetlo a zeleno, kam se podíváš. A není to prý žádná letošní anomálie, srpen je tu zkrátka teplý a vlhký.

Z města Front Royal se po hřebeni Blue Ridge Mountains vine 105 mil dlouhá silnice s úctyhodnými 75 vyhlídkovými místy. Každou chvíli se otevře výhled na okolní hřebeny a krajinu, která nám až překvapivě připomínala české hory a podhůří. (V podstatě souběžně se Skyline Drive vede i slavný Appalachian Trail – přes 3 500 kilometrů dlouhá turistická stezka, která se táhne od Springer Mountain v Georgii až na Mount Katahdin v Maine.)

Skyline Drive je přesně motovýlet typu „kousek ujedu, zastavím, vyfotím a než se rozjedu, už zase stojím“. Jo, je tam krásně a nedá se to uspěchat. Už proto, že maximální povolená rychlost je 35 mph. Po přibližně 30 mílích a 20 vyhlídkách jsme si cestu už dostatečně užili a mazali k další atrakci 🙂

Luray Caverns

A pak přišlo Tonyho překvápko – jeskyně Luray. Jsou obrovské! Stalaktitů, stalagmitů, stalaktátů a kdejakých dalších útvarů jsou tam tisíce a jsou neskutečně rozmanité. Člověk vůbec neví, kam se dívat dřív – a to říkám já, která má za barákem Koněprusy! 🙂

Jeskyně byly objeveny úplnou náhodou. V srpnu 1878 šli tři muži přes pole a všimli si, že ze země proudí studený vzduch. Začali odklízet kameny a hlínu a po asi 4 hodinách kopání se Andrew Campbell a jeho 13letý synovec Quint spustili po laně dolů – a pod nimi se otevřel celý ten podzemní svět. Už 3 roky na to byly elektricky osvětlené (patřily tehdy k prvním elektricky osvětleným jeskyním na světě).

Jeskyně jsou 3,9 km dlouhé a prohlídková trasa měří přibližně 2,4 km. Vede obrovskými podzemními prostorami (v některých místech dosahují výšky jako desetipatrový dům). Tady příroda fakt předvedla to nejlepší, co umí!

Lexington National Horse Show

Další zastávkou byl Lexington a Virginia Horse Center. Probíhaly tam právě jezdecké závody ve skákání přes překážky (Lexington National Horse Show – Festival of Champions). Areál Virginia Horse Center je mimochodem také obrovský. Rozkládá se v prostoru 240 ha, má několik krytých i venkovních kolbišť, stáje pro stovky koní, výstavní prostory a zázemí pro velké jezdecké soutěže. Je to významné jezdecké centrum v USA.

Natural Bridge

Tenhle vápencový obr vznikal po miliony let postupným působením vody a eroze. Je vysoký přes 60 metrů a je to největší vápencový přírodní oblouk v Severní Americe. Thomas Jefferson jej v roce 1774 popsal jako “nejušlechtilejší dílo přírody” a spolu s okolními cca 64 ha je za 20 šilinků (dnešních 200 dolarů) koupil od britského krále Jiřího III. Most chtěl uchovat jako veřejný prostor a zachovat jeho přírodní charakter, ale kvůli jeho dluhům museli most Jeffersonovi dědicové v roce 1833 prodat. Státní park Virginia jej koupil až v roce 2016, takže místo se stalo veřejným parkem až o 200 let později.

Roanoke

Star City of the South, jak se Roanoku přezdívá, je sympatické město s přibližně 100 000 obyvateli. Tonyho kamarád Gavin, kapelník místní cover SKA kapely Checkered Past, nás spolu s Madelynne protáhli místními atrakcemi – dopravní muzeum, zoo s nedalekou Roanoke Star, Pinball Museum i Roanoke Starcade. Celkové načasování bylo tak perfektní, že jsme v místním pivovaru “Big Lick” viděli i samotné Checkered Past naživo – a byli skvělí!

Symbolem Roanoke je 27 metrů vysoká hvězda, která stojí na kopci asi 250 metrů nad městem a je největší samostatně stojící člověkem vytvořená osvětlená hvězda na světě (to jsou nám ale prvenství…). Sestavili ji v roce 1949 jako vánoční ozdobu, ale lidem se tak líbila, že tam zůstala dodnes.

Hned vedle hvězdy je příjemná maličká zoo.

Big Lick, jakožto název pivovaru, mimochodem není náhodný. Jedná se o původní název města a vznikl podle místních slaných oblastí, tzv. Salt Licks, kam se místní bizoni, jeleni a losi stahovali za minerály. Díky železnici se v 19. stol. stal z malé osady Big Lick důležitý železniční uzel. Jak město rostlo, název Big Lick přestal frčet a město bylo přejmenováno dle místní řeky na Roanoke. Rozvoji železnice je věnována i část dopravního muzea.

Celé jedno dlouhé odpoledne jsme strávili v muzeu pinballu a Roanoke Starcade (muzeum retro videoher a arkádových automatů). Zkraje jsem byla na rozdíl od dětí mírně skeptická, ale poměrně rychle mě to vtáhlo 🙂

Washington D.C.

Mezi americkými státy jej nenajdete. Jde o samostatný federální distrikt, jehož území bylo původně vyčleněno z Marylandu a Virginie. V roce 1790 Kongres rozhodl o umístění hlavního města na řece Potomac a George Washington v roce 1791 vybral konkrétní místo, na kterém nechal nové hlavní město vystavět. Zkratka D.C. znamená “District of Columbia” přičemž slovo Columbia je historické označení pro Spojené státy (odvozeno od Kryštofa Kolumba).

Washington D.C. vznikl na základě dohody mezi jižními a severními státy a jeho umístění na řece Potomac mělo svůj význam – bylo zhruba na půl cesty.

George Washington vybral konkrétní místo a francouzský architekt Pierre Charles L’Enfant dostal za úkol vytvořit návrh důstojného hlavního města nové republiky. A pojal to ve velkém: široké třídy, monumentální budovy, obrovské trávníky, kruhová náměstí, navrhl také umístění pro budovu Kapitolu a Bílého domu. Jak to ale bývá, problémy s výkupem pozemků vedly k tomu, že L’Enfant byl propuštěn a na projekt navázali jiní. L’Enfant nakonec zemřel v chudobě, ale původní koncept zůstal zachován.

Washington D.C. nepůsobí jako běžné americké město – je prostorný, plný monumentálních (Olí by řekl masivních) budov (často v neoklasicistním stylu inspirovaném starověkým Řeckem a Římem), které byly navržené a vystavěné pro správu celé federace.

Bílý dům

Stavbu nechal George Washington zahájit v roce 1792. Za 8 let bylo hotovo, ale Washington se ho už nedočkal (zemřel rok před dokončením). Prvním prezidentem, který se sem nastěhoval, byl jeho nástupce John Adams.

Budova původně nebyla bílá (její stěny ze světlého pískovce byly natírány) a název White House zavedl oficiálně až v roce 1901 prezident Theodore Roosevelt.

Bílý dům vypadá subtilně, ale je to poměrně rozsáhlý komplex. V hlavní budově žije prezident s rodinou, v západním křídle má prezident svou Oválnou pracovnu (vznikla v r. 1909, dnešní podobu získala až v r. 1934), ve Východním křídle jsou kanceláře první dámy a část zázemí a správy domu.

V letech 1948–1952 (za prezidenta Harryho Trumana) proběhla obrovská rekonstrukce. Z původního domu zůstaly prakticky jen vnější kamenné zdi, vnitřek byl vystaven kompletně znovu. Bílý dům má momentálně 132 místností, 35 koupelen, 147 oken a 28 krbů.

K Bílému domu se zvenku nedostanete – celý je obehnaný kovovými ploty a všechny přístupové cesty jsou chráněné policejními vozy.

Škvírou v plotě uvidíte maximálně toto:

The People’s House

Luxusní projekce historie a fungování Bílého domu je k vidění v novém návštěvnickém centru The People’s House. Tam jsem tedy žasla, co všechno se dá ztvárnit vizuálně a jak to člověka vtáhne. Výstava je o prezidentech, jejich rodinách a o významných zaměstnancích, kteří kdy zajišťovali, aby celá ta mašinérie fungovala. Minimum čtení, maximum vizualizace a interakce. My z toho měli trochu bolehlav, ale děti si to užily.

Předpokládám, že toto je budoucí podoba muzeí obecně. Je to sice trochu cirkus, ale vtáhne to snad i ty, kteří se normálně u žádné z popisných cedulí nezastaví. Pár videí k vidění zde.

Kapitol

Sídlo zákonodárné moci USA (= Kongresu), který je složen ze Sněmovny reprezentantů a ze Senátu. Stavbu zahájil George Washington už v roce 1793 a stavba se postupně rozrůstala podle toho, jak přibývalo států (a tím i kongresmanů a senátorů).

Současná podoba s obrovskou litinovou kopulí vznikala v 19. století během občanské války. (Abraham Lincoln prý její pokračující stavbu vnímal jako symbol toho, že Unie navzdory válce přežije.) Na jejím vrcholu stojí šestimetrová Statue of Freedom.

Vnitřní prostory naprosto předčily mé očekávání – monumentální výzdoba rotundy, National Statuary Hall se sochami významných osobností amerických dějin (2 sochy za každý stát) a nedaleká budova Knihovny Kongresu.

Knihovna kongresu je největší na světě (více než 178 mil. položek ve stovkách jazyků). Když byla původní knihovna v roce 1814 zničena při britském vypálení Washingtonu, Thomas Jefferson nabídl Kongresu svou vlastní knihovnu čítající téměř 6 500 knih. Právě z této sbírky se začala budovat knihovna nová. Ta nyní obsahuje i knihy Čapka, Haška, Němcové, Máchy, Seiferta nebo Komenského (nejsou ovšem k vidění, jsou uloženy v jiných, veřejnosti nepřístupných, prostorách).

Prohlídku Kapitolu je třeba si dopředu rezervovat a současně probíhá množství prohlídek najednou. Aby návštěvnické centrum nekonkurovalo samotné budově Kapitolu, je umístěno pod zemí, takže zvenku vidíte pouze monumentální budovu Kapitolu, ale pod nohama se skrývá prostor “infocentra” o velikosti téměř tří čtvrtin samotného Kapitolu.

National Mall

Od Kapitolu vede více než 3 km dlouhý zelený prostor až k Lincolnově památníku, přičemž uprostřed stojí Washington Monument (169 m vysoký obelisk připomínající prvního prezidenta USA). Když se postavíte k Lincolnovu památníku, pochopíte, že původní záměr byl, aby spolu Kapitol, Washington Monument a Lincolnův památník vytvářely jednu obrovskou kompozici.

Další silná místa

Památník věnovaný 16 mil. Američanů, kteří během 2. světové války sloužili v armádě:

Památník věnovaný veteránům z Korejské války – Skupina 19 vojáků v životní velikosti, kteří vypadají, jako by právě procházeli rýžovým polem. Když se jejich postavy odrážejí v černé žulové stěně, vzniká jich opticky 38 – číslo symbolizující 38. rovnoběžku, podle které přibližně vede hranice mezi Severní a Jižní Koreou. Na stěně je jednoduchá věta: „Freedom is not free.“

Lincoln Memorial

Je to takový washingtonský Parthenon – obrovský neoklasicistní chrám s 36 sloupy symbolizujícími počet států Unie v době Lincolnova úmrtí. Uvnitř sedí 6 metrů vysoký Abraham Lincoln, a jak jsem již psala výše, ze svého křesla má výhled přímo na National Mall, Washington Monument a Kapitol. Na schodech tohoto památníku pak v roce 1963 Martin Luther King pronesl své “I Have a Dream”. Jen kousek odtud, u Tidal Basin, stojí jeho vlastní památník.

Památník Martina Luthera Kinga Jr.

Památník byl otevřen v roce 2011, tedy téměř půl století po jeho slavném projevu. Podobizna Martina Luthera Kinga vystupuje z obrovské skály, a pokud i Vám připomíná styl socialistického realismu a sovětskou propagandu, nejste jediní. Nejen kvůli tomu sklidila mnoho kritiky. Součástí památníku je dlouhá kamenná zeď s úryvky z Kingových projevů a myšlenek.

Město Washington je nabité symbolikou – monument prvního prezidenta (G. Washington), památník prezidenta, který během občanské války bojoval za jednotu země a zrušení otroctví (A. Lincoln), památníky válek, a muž, který se musel ještě o 100 let později ptát, kdo že má tu svobodu a rovnost (M. L. King, jr.).

Smithsonian Institution

Smithsonian institut vznikl v r. 1846. Britský vědec James Smithson (aniž by kdy ve Spojených státech byl) tehdy odkázal neuvěřitelných 500.000 USD na vznik instituce „pro šíření vědění“. Postupně tak vznikl obrovský komplex 21 muzeí a galerií, 14 vzdělávacích a výzkumných center a jedné ZOO. Je až neuvěřitelné, že většina z těchto muzeí je zdarma. Takže mezi těmi všemi monumenty míjíte jedno muzeum za druhým – přírodověda, letectví a kosmonautika, americká historie, umění, afroamerická historie a kultura…člověk by tu mohl strávit mnoho dní a pořád by bylo co objevovat.

Národní muzeum afroamerické historie a kultury

Právě tady se washingtonský příběh začíná komplikovat a rozhodně to není místo na hodinku mezi obědem a další atrakcí. Budova má 3 patra, začíná se odspodu a opravdu zostra.

Transatlantický obchod s otroky byl jedním ze základů ekonomiky, na které se nový stát postupně vybudoval. Během více než 400 let bylo z Afriky přes Atlantik násilně přepraveno více než 12 milionů lidí, a to na více než 40 000 otrokářských lodích.

Zdroj: https://nmaahc.si.edu/

Šlo o obrovský mezinárodní systém, do kterého byly zapojeny nejen americké, ale samozřejmě i evropské mocnosti. V Americe pak byli lidé kupováni a prodáváni jako majetek. Jejich rodiny mohly být kdykoli rozděleny. Pracovali na plantážích, stavěli domy, silnice, infrastrukturu a jejich život neměl větší cenu než hodnota jejich práce. A když se dnes díváme na monumenty Washingtonu, je dobré vědět, že na jejich stavbě se podíleli i zotročení lidé.

Zdroj: https://nmaahc.si.edu/

A pak je tu George Washington. Muž, který pomáhal vytvořit stát postavený na myšlence, že všichni lidé jsou si rovni, a zároveň sám vlastnil otroky. Tenhle rozpor je jedním ze základních paradoxů. Spojené státy vyhlásily nezávislost v roce 1776 a otroctví zrušily až v roce 1865 (po občanské válce mezi Unií a Konfederací, jejíž hlavní příčinou bylo otroctví a jeho rozšiřování), jenže ani tehdy rovnost zdaleka nenastala. Následovala segregace, zákony Jim Crow, omezování volebního práva a násilí – systém už člověka nevlastnil, ale stále mu velmi přesvědčivě vysvětloval, že není rovnocenný občan. Muzeum tuto část nazývá „Defending Freedom, Defining Freedom“ – boj o to, co vlastně svoboda a plné občanství znamenají.

Člověk pak na sochu Martina Luthera Kinga, který stál v čele boje Afroameričanů za rovnoprávnost a konec rasové segregace, kouká trochu jinak. Amerika potřebovala téměř 200 let od Deklarace nezávislosti a jejího prohlášení, že všichni lidé jsou si rovni, k tomu, aby se začala vážně snažit tento princip naplnit.

Co k tomu dodat? Washington je perfektní místo pro „nasátí“ historie Spojených států. Absolutně si nemyslím, že to stačí k pochopení toho, co všechno se tu od objevení událo, ale minimálně to pomůže pochopit, proč jsou pro Američany svoboda a rovnost tak zásadní hodnoty a proč je zároveň jejich společnost tak citlivá na rasovou diskriminaci. Když totiž víte, co tomu předcházelo, začne to celé dávat smysl.

Plán cesty 2026

Letos nám cestu “naplánoval” Tonyho kamarád, který se před 2 lety odstěhoval z Idaha do Virgine. A protože jinak bychom se s ním asi už nikdy neviděli, vypravili jsme se tedy zcela netradičně na východní pobřeží. Naše cesta začala ve Washington D.C., poté jsme přejeli do Roanoke (Virginia).

Z Roanoke jsme přeletěli za Tonyho rodinou do Boise (Idaho). Poté jsme s bandou kamarádů zopakovali 5denní sjíždění Salmon a Snake River a dále pokračovali přes Lewiston a Moscow do Coeur D’Alene.

Sjíždění Salmon a Snake River

Parta kolem Tonyho spolužáka z VŠ “jezdí na vodu”. Nám to konečně časově vyšlo, tak jsme do toho šli s nimi. Obecně nechávám plánování akcí zde v US zcela na Tonym – kromě toho, že bych toho nebyla schopná, mám ráda překvápka, takže dopředu ani nevyzvídám. Že to bude trochu jiné, než jsme v Čechách zvyklí, jsem si uvědomila po prvních pár minutách.

Čekal nás pětidenní 115 km dlouhý sjezd Salmon a Snake River (82 km na Salmon a poté 33 na Snake). Celkem nás na 6 raftech jelo 13 dospělých, 9 dětí a 4 psi.

Řeka Salmon je v USA se svými 680 km třetí nejdelší volně tekoucí řeka – tzn. nejsou na ní žádné přehrady. (Nejdelší volně tekoucí řeka je Yellowstone River dlouhá 1.110 km.)

Vodácká obtížnost je tu klasifikována dle amerického systému do 6 tříd (WW I – VI) a je velmi závislá na aktuálním průtoku. Naše nejtěžší peřeje byly na stupni IV.

Pro nevodáky: Stupeň obtížnosti se obvykle uvádí pro průtok, který je pro danou řeku typický v její vodácké sezóně (což většinou odpovídá stavům těsně nad limitem sjízdnosti). Za vyššího stavu obtížnost vzrůstá i o několik stupňů nebo za hranici sjízdnosti. Za extrémně vysokých stavů může obtížnost splutí opět klesat, protože obvyklé překážky jsou hluboko pod hladinou. (Mohou se ale vyskytnout jiné, např. popadané stromy apod.)

Sjížděli jsme úsek mezi Hammer Creek a Heller Bar (od čísla 17 po 16 – viz dole foto z průvodce “Guide to the Snake River in Hells Canyon and the Lower Salmon River“).

Celých 5 dní jsme byli zcela mimo civilizaci – bez možnosti doplnit zásoby či pitnou vodu a bez signálu.

Příprava z naší strany

Boty do vody, stan, spacáky, karimatky, opalovák, tílko, kraťasy, plavky, dlouhý rukáv proti slunci, kšiltovka, solární panel, power banka, kartáčky na zuby, pasta, lékárnička, zásoba svačin do lodi, pro každého lahev na pití a spousta dalších zbytečností, které bychom určitě využili, kdyby se událo to či ono, ale nic z toho se naštěstí nestalo. O ostatní jsme se starat nemuseli.

Rafty

Kompletní vybavení pro rafting je zde poměrně standardizované a je možné jej zapůjčit. Parta, s kterou jsme jeli, má vybavení vlastní a je prakticky totožné s výbavou, kterou poskytují komerční společnosti. Obvykle se zde jezdí na 16 ft (4,8m) raftech – veslicích.

Každý raft je vybaven kovovou konstrukcí, do které se zasazuje potřebné vybavení, a tím jsou: obrovské chladicí boxy, dřevěné krabice plné plastových kontejnerů na suché potraviny a kde co, kanystry s vodou, kýble, vodní pytle, propan-butanové lahve atd. atd.

První podvečer jsme praktický celý strávili nakládáním, resp. skládáním puzzlí, aby se vše vlezlo – a popravdě, ze začátku jsem jen nevěřícně kroutila hlavou a do poslední chvíle nevěřila, že se tam všechno vleze.

Spaní

Velké neskladné matrace jsem vzala na milost až poté, když jsem pochopila, že nebudou jen další zavazadlo na cestě, ale mají hned trojí využití: slouží jako velmi pohodlná karimatka, resp. přímo postel, je to další izolace chladicích boxů a příjemný podsedák (neboť chlaďáky se využívají jako lavice k sezení).

Jak je vidět na fotkách nahoře, každý pojal spaní po svém – nám se jednu propršenou noc vyplatilo, že jsme měli postavený stan, jiní měli stan pouze v záloze a většinu nocí spali pod širákem. Co ale nepodcenil nikdo (kromě nás) byly poctivé matrace, či dokonce skládací postele.

Stravování

Z jedné strašlivě těžké kovové krabice se vyklubala komplet vybavená kuchyň, a tak se stalo, že jsme měli každé ráno a večer teplé jídlo servírované na plastových talířích a jedli jsme kovovými příbory. (V porovnání s množstvím jednorázových talířů a příborů všude jinde to na mě působilo velmi úlevně.)

Vše (kromě míchaných vajec) bylo dopředu uvařené/upečené, pečlivě zabalené, popsané a uložené do chlaďáků.

K snídani se podávali vejce, slané i sladké muffiny, klobásky, čerstvé ovoce; k večeři tažené vepřové maso, kari s kuřecím masem a rýží, hamburgery, chilli con carne; po večeři pak vždy desert – domácí zmrzlina, dýňový koláč, cookies, brownies…

A to nejlepší nakonec – v partě byla ještě jedna celiačka, takže vše, včetně bulek k burgerům, bylo připraveno bezlepkově! Podtrženo, sečteno – takový luxus jsme na vodě ještě nikdy nezažili!

Samozřejmostí pak byly skládací židle (22 ks) a stoly na přípravu jídla a mytí nádobí.

Mytí rukou a potravin zabezpečoval důmyslný systém dvou kýblů, hadice a gumové sešlapovací žabky, která přečerpávala vodu z kýble do kýble. Součástí vybavení byl dokonce i lesní roh pro svolávání strávníků.

S kanystry pitné vody jsme vydrželi do předposledního dne, poslední den jsme pili filtrovanou vodu z řeky.

Pack it in pack it out

Při všem tom luxusu a poměrně velkém množství odpadu, které jsme vytvářeli, bylo nutné absolutně vše odvést s sebou. A když píši absolutně vše, tak myslím absolutně vše.

K tomuto účelu sloužil tzn. groover. Přenosný záchod, který svůj název získal v době, kdy se potřeba vykonávala do jedné z kovových krabic obdélníkového tvaru. (angl. groove = rýha).

Řeknu vám, takový výhled jsem ještě nezažila:

S malou potřebou se nikdo tahat nechce, takže u ní bylo důrazně doporučováno, aby skončila mimo groover. A protože žádná zanechaná stopa, znamená žádná zanechaná stopa, tak malá patřila jedině do vody. (Tato oblast je velmi suchá, nečekejte, že po vás něco spláchne rosa.) Asi si umíte představit tu honičku, když je potřebu potřeba takto oddělovat 😀

Při všem tom komfortu, který jsme si dopřávali, jsme opravdu neustále dbali na to, aby po nás nikde nic nezůstalo. Neexistuje, aby vám uletěl papírek nebo abyste vylili kýbl s vodou od nádobí jen tak do křoví. Kýbl se cedil přes síto do míst nad nejvyšší možnou hladinu (aby se odpadní voda, než se dostane zpět do řeky, stačila přefiltrovat) a všechny zachycené zbytky putovaly do odpadkového koše. Toto jsou základní pravidla, které zde vodáci bez výjimky dodržují.

Bezpečnost

Již výše jsem psala, že jsme sjížděli i IV. stupeň obtížnosti (konkrétně peřeje Snow Hole) – resp. abych byla přesná – byli jsme vezeni. Já byla v takových peřejích ráda, že držím sebe, případně některého ze psů.

To, že pojedeme na veslici, pro mě bylo nové a nečekané. Zcela odpadla koordinace a interakce, která je nutná u kanoistů. Prostě v daný moment to oddřel jen jeden a já mám všechny, kteří to v peřejích odřídili, v hluboké úctě.

Naprosto nezbytná je tu plovací vesta. V raftu máte těžiště poměrně vysoko, v peřejích jste neustále zaléváni a ve chvíli, kdy raft trefí nějaký kámen nebo vás vezme vlna, vyskočíte z raftu jako laňka. No a pokud se trefíte do tzv. “pračky”, vcucne vás to pod vodu ani nemrknete. Vesta je u lidí i zvířectva pro tento případ úplně dostatečná a naprosto nutná. Minimálně u dětí je nutné mít vestu i v případě, že si jdou ze břehu jen zaplavat do řeky.

Důležitá je ochrana proti slunci – velké opalování se tu nekoná, spíš tu frčí dlouhý rukáv s vysokým SPF faktorem a kapucou, případně sombrero.

Děti byly po většinu času v “samovylévacím” nafukovacím kajaku (self-bailing kayak). V tomto kajaku sedíte neustále v 10 – 20 cm vody, ale zato nemusíte řešit, jako třeba na těchto videích, že vás zalila vlna…

Skalní útvary kolem kaňonů

Dolní tok řeky Salmon protéká jedním z geologicky nejzajímavějších území severozápadu USA. Řeka zde vymílá hluboké kaňony, a odhaluje tak vrstvy starých metamorfovaných hornin a vulkanických formací, které vznikaly během milionů let tektonické aktivity.

Jednou z formací jsou šestihranné čedičové sloupce. Jejich velikost závisí na rychlosti ochlazení vyvržené lávy – čím pomalejší to byl proces, tím mohutnější sloupce se vytvořily. V průběhu času se tyto útvary pomalu rozpadají a lámou se do pravidelných šestihranných bloků připomínajících obří dlažební kostky.

Kaňon řeky Salmon je hluboký zhruba 2.100 metrů, je hlubší než Grand Canyon řeky Colorado a je druhým nejhlubším kaňonem v 48 státech USA (tím nejhlubším kaňonem je nedaleký Hells Canyon na Snake River).

Soutok Salmon a Snake river

Po soutoku řek Salmon a Snake se významně mění podmínky – kaňon se rozšiřuje a pravidelně zde fouká velmi silný protivítr. V takových podmínkách bychom se nedostali zpět včas a hlavně by nás to totálně utavilo, takže posledních cca 30 km jsme odjeli v soulodí na motor.

Vyvrcholením výletu byl pohled na stáda Bighorn sheep (Ovis canadensis – česky ovce tlustorohé). Tyto ovce jsou velmi podobné muflonům, ale žijí v extrémějších podmínkách a na rozdíl od muflonů nebyly nikdy domestifikovány. Jejich populace se začala významně snižovat, a tak jsou dnes pod drobnohledem organizace Idaho Fish and Game. Ta pomocí monitoringu (jednotlivé kusy jsou odchytávány, jsou jim odebírány vzorky krve a nasazovány obojky s GPS) zjistila, že stáda byly kvůli kontaktu s domácími ovcemi nakaženy zápalem plic. V poslední době se díky očkování a eliminaci takzvaných super-přenašečů pokles populace pomalu zastavuje.

Závěrečná fakta:

V chladicích boxech byly bloky ledu velikosti cihel a všechny potraviny vydržely perfektně vychlazené. (Stejné chladicí boxy se využívají i při sjíždění Colorado River v Grand Canyon, kde cesta může trvat až 18 dní. Při takto dlouhých cestách je jídlo velmi pečlivě rozplánováno a boxy se otevírají po týdnech. Jeden takový box vyjde přibližně na 460 USD.)
Plně naložený raft i s posádkou váží kolem 450 kg.
Nákup jednoho raftu včetně základního vybavení – úložné prostory, chlaďáky apod. – vyjde na 5.000 USD. (Kuchyně není součástí.)
Na komerční podmínky a cenu takto zorganizovaného výletu se můžete podívat např. zde.

Tenhle výlet ve všech směrech předčil naše očekávání. Jsme nesmírně vděční, že jsme mohli být součástí a pevně věřím, že to nebylo naposledy 🙂

Cesta z Black Hills do Nez Perce

16hodinovou cestu z Sheridan Lake (Jižní Dakota) do Nez Perce (Idaho) jsme rozdělili do 3 dní s přespáním v Sheridan (Wyoming) a Bozeman (Montana).

Deadwood (Jižní Dakota)

Podle Smlouvy z Fort Laramie z roku 1868 bylo území dnešního Deadwood přiděleno indiánskému kmenu Lakotů. Již 2 roky poté ale byla oblast nelegálně osidlována (tzv. squatting), což vedlo k četným, eufemisticky řečeno – sporům.

Zásadní zlom nastal v roce 1874, kdy zde výprava plukovníka George Armstronga Custera oznámila nález zlata. Tato zpráva rozpoutala Zlatou horečku a přilákala tisíce horníků, dobrodruhů a businessmanů. Vznikla tak nelegální osada Deadwood, která se do roku 1876 rozrostla na 25.000 obyvatel.

Deadwood stále formálně patřil Lakotům a když byl plukovník Custer v roce 1876 zabit v bitvě u Little Bighornu, výrazně to komplikovalo uplatňování federální jurisdikce. Deadwood se tak ocitl na území nikoho. Město se stalo symbolem bezpráví, resp. platilo právo silnějšího, a vraždy se stávaly běžnou součástí života. Soudní systém byl neefektivní, nespravedlivý a podléhal zájmům jednotlivců.

Zlatá horečka do města přilákala i takové osobnosti Divokého západu, jakými byli Calamity Jane či Divoký Bill (Wild Bill Hickok).

Calamity Jane, vlastním jménem Martha Jane Canary, byla jednou z nejdivočejších postav amerického západu. Narodila se v roce 1852 v Missouri, ale její rodina se během zlaté horečky přesunula postupně až do Wyomingu. Během dvou let ztratila oba rodiče, takže v jedenácti letech se jako nestarší dcera starala o svých 5 sourozenců. Živila se vařením, uklízením, byla tanečnice (dle některých zdrojů také prostitutka), hraničářka, pracovala jako zvěd pro armádu.

Odmítala se podřizovat pravidlům své doby – oblékala se do mužských šatů, pila, byla zatýkána, žila na okraji společnosti. Byla vynikající pistolnice, ale zároveň riskovala vlastní život, když se během epidemie neštovic starala o nemocné (čímž zcela nečekaně odkryla svou lidskost a laskavost). Vystupovala v show Buffalo Billa a její divoké příběhy se staly součástí národní mytologie. Stala se symbolem ženské odvahy, svobody a nezkrotnosti.

Přezdívku „Calamity Jane“ si údajně vysloužila při záchraně důstojníka během indiánského útoku – měla být kalamitou pro své protivníky.

Její život byl směsicí reality a legend. Tvrdila, že byla milenkou slavného pistolníka Divokého Billa Hickoka, a přála si být pohřbena vedle něj – což se jí nakonec splnilo. Zemřela v roce 1903 (na to, jakým způsobem žila, se dožila úctyhodných 51 let). Je pochována na místním hřbitově.

Pokud se někdy do Deadwood vypravíte, určitě se na hřbitově Mount Moriah Cemetery (zal. 1878) zastavte. Vedle Calamity Jane a dalších legend Divokého západu zde najdete i hroby vrahů, prostitutek a bohužel také dětí, které zde mezi lety 1878 – 1880 podlehly epidemiím neštovic, spály, záškrtu atd. Některé rodiny přišly o většinu svých potomků a někdy i o dospělé, které se o nemocné starali. Během epidemií se kvůli nebezpečí nákazy pohřbívalo během několika hodin po úmrtí a často bez účasti rodiny.

Devils Tower (Wyoming)

Skalní útvar, jehož vrchol je 1559 m n. m., vystupuje 386 m nad okolní terén a u úpatí má průměr 305 m.

Devils Tower je sopečného původu a vznikla před zhruba 50 miliony let, kdy byla k povrchu vytlačena žhavá láva. Později byly díky erozi odstraněny okolní měkčí horniny, takže zůstala pouze tato věž. Rozpraskaný povrch je důsledkem chladnutí a krystalizace lávy.

Pro místní indiánské kmeny je a vždy byla Devils Tower posvátná – existuje několik pověstí, jak vznikla. Podle jedné z nich bylo sedm dívek pronásledováno medvědem. Ukryly se před ním na nízkou skálu a začaly se modlit. Jejich modlitby byly vyslyšeny a skála se začala zvedat, až dívky vynesla do bezpečné výšky. Zvrásněný povrch stěn pak způsobil medvěd, který se snažil vyškrábat na vrchol.

Devils Tower je první národní památkou Spojených států. Za národní památku ji prohlásil v roce 1906 prezident Theodore Roosevelt.

Kolem Devils Tower vede značená trasa dlouhá něco přes 2 km. My jsme zvolili o trochu delší, cca 4,5 km dlouhý okruh.

Devils Tower si zahrála ve filmu Stevena Spielberga Blízká setkání třetího druhu (rok 1977). I po mnoha letech jsou zde na mnoha místech ke koupi suvenýry s motivy mimozemšťanů.

*Close Encounters of the Third Kind* (1977)

Bighorn National Forest (Wyoming)

Od Devils Tower jsme se vydali přes Bighorn National Forest do města Cody (Wyoming). Přejezd byl dlouhý, ale s absolutně dechberoucími výhledy a nekonečným stoupáním a klesáním zpět do údolí. Vystoupali jsme přibližně do 3.000 m n. m.

Old Trail Town v Cody (Wyoming)

Úplně fantastický skanzen Divokého západu s 26 skutečnými stavbami a vybavením z období 1879 – 1901. Skanzen Old Trail Town vznikl v roce 1967. Všechny budovy tehdy “sesbírali” různě po území Wyomingu a Montany, pečlivě rozebrali a znovu sestavili v Cody.

Jsou zde tisíce artefaktů a hroby několika významných postav (např. horala Johna Johnstona, kterého ztvárnil herec Robert Redford ve filmu Jeremiah Johnson z roku 1972).

Součástí je také srub indiánského zvěda jménem Curley z kmene Crow, který v roce 1876 pomáhal vést podplukovníka George A. Custera a 7. kavalerii do bitvy u Little Bighornu.

Z Cody do Bozeman (Montana)

Ať je cesta jakkoliv dlouhá – ať přejíždíme hory nebo nekonečné prérijní planiny – vždy je na co koukat. Na hranici Wyomingu a Montany jsme se ocitli mezi dvěma bouřkami. Viděli jsme snad třicet blesků, z nichž jeden bohužel zapálil nedaleký les.

Když se snažíte konečně někam dorazit, není jednoduché zachytit všechny ty neuvěřitelné momenty, které příroda kolem vytváří. Spousta zážitků zůstává jen v paměti. Možná alespoň toto video trochu přiblíží, co nás na cestách obklopuje. Tohle se prostě neochodí 🙂

Jižní Dakota

Území historicky patřilo indiánským kmenům, z nichž nejpočetnější byly kmeny Sioux (vyslovuj [sju], nikoliv [sijux]), a to Dakota, Lakota a Nakota. Mezi představiteli vlády a siouxskými náčelníky byla v roce 1868 podepsána smlouva z Fort Laramie (Fort Laramie Treaty), která měla formálně chránit práva Siouxů, ale po nalezení zlata v Black Hills americká vláda dohodu porušila a vojensky nutila kmeny k přesídlení. Nikterak velká naleziště zlata a diamantů přilákala na území Dakoty vlnu přistěhovalců (často bohužel pochybných mravů).

Nyní je Jižní Dakota s necelými 900.000 obyvateli a rozlohou přibližně 200.000 km² (2,5x více než ČR) čtvrtým nejméně osídleným státem USA. Hustota zalidnění činí pouze 4 obyvatele na km².

Instrukce, kterou jsme před cestou dostaly, byla: “Až vystoupíte v Rapid City z letadla, jeďte hodinu směrem na východ. Mezi letištěm a rančem nebude vůbec nic.” A taky že nebylo. Na odkazu Circle View Guest Ranch, kam jsme měli namířeno, je video, které mluví za vše 🙂

Tonyho sestřenice Amy se z Boise (hlavního města Idaha) přestěhovala do Jižní Dakoty před více než 20 lety. Spolu s manželem Philem zde nabízejí ubytování (nesmírně útulný bed&breakfast s absolutně famózní snídaní) a starají se o 150hlavé stádo krav, oslíky, pávy, slepice, psy a kočky. Vychovali 3 skvělé děti – nyní mezi 15-18 lety, které týdně dojíždí do 3h vzdálené střední školy.

Nejbližší město Interior má 50 stálých obyvatel. Jsou v něm 2 kostely, hasičská stanice, benzínová pumpa s restaurací se 4 stoly a Food Truck Katie’s Kantina s luxuními tacos (což je projekt Katie, sestry Amy, která se tam nedávno také přivdala).

V těchto místech se teploty pohybují mezi -35 a 40°C. Země je velmi málo úrodná, takže místní se spoléhají především na příjmy z prodeje krav. Když na jaře krávy zabřeznou, ze 150hlavého stáda se stává přibližně 300hlavé. Některé mladé krávy zůstávají, ale většina jde na prodej. Označování krav, veterinární prohlídka, očkování, kastrace býků – vše probíhá odchytem lasem a povalením na zem. Každá přítomná osoba má svou úlohu a proces musí být velmi rychlý – představuji si to obdobně jako při závodech Formule 1, protože krávy stráví na zemi max. 90 sekund.

Stáda jsou celoročně venku a hlavním úkolem místních kovbojů je zaručit, aby měla přes zimu dost potravy. K uživení jedné krávy je třeba přibližně 30 acres (pastvina o rozloze cca 350m na 350m), některá stáda mají 600 ks i více, tak si představte, jak musí být území rančů rozlehlá.

Jsou zde také naleziště drahých kamenů – někdo, jako třeba Tony, si svůj kámen najde během pár minut, jiným se to nepodaří za celý život. Tony si svým nálezem vysloužil obrovskou popularitu a když jsme pochopili, jak fantastický to je úlovek, rozhodli jsme se jej nechat těm, co jej docení. Bude se prý jmenovat “Tony’s Rock” a bude se vyjímat na ranči ve vitríně.

Obrovskou radost nám udělal výlet na koních – a co mě zaujalo – koně se prý umí bravurně vyhýbat kaktusům – což na druhou stanu neplatí u místních řidičů, takže je dobré pořídit si do pneumatik těsnící tmel. Ten se zde prodává po barelech.

Kolem ranče protéká White River. K řece jsme dojeli během návštěvy ranče, který vlastní Katie s manželem. Voda odplavuje sediment z Badlands (více dále) a během léta se mění v jílovitou kaši.

Badlands

Město Interior je vstupní bránou do Národního Parku Badlands. Místu dali název původní obyvatelé z kmene Lakota. Označení Mako Sica znamená Špatná země – kvůli drsnému terénu a nedostatku vody. Badlands vznikly před cca 75 mil. let na místě původního moře. Eroze zde vytvořila dramatické skalní útvary, kaňony a barevné vrstvy sedimentů. Park je jedním z nejbohatších nalezišť fosilií pradávných savců – koní, psů, nosorožců… Překrásné místo!

V parku se natáčely slavné filmy jako Tanec s vlky, Armageddon nebo Bouřlivé srdce.

Black Hills National Forest

Již vloni jsme si vyzkoušeli, že všechny věci potřebné pro kempování – stan, hamaka, spacáky, karimatky, vaření – se nám vejdou do jednoho lodního vaku, a tak jsme, téměř dokonale vybaveni, vyrazili spolu s celou rodinou kempovat k Sheridan Lake.

S radostí a vděčností jsme pak využili všech vymožeností, které přivezli všichni ostatní, a užili si vody, lesa, spousty dobrého jídla i rychlých kol.

Mount Rushmore

Mount Rushmore je od kempu South Sheridan Lake vzdálený necelou půlhodinu jízdy a je jedním z nejikoničtějších symbolů USA.

Nápad se zrodil z iniciativy historika Doane Robinsona, který hledal projekt, který by do Jižní Dakoty přilákal turisty. Oslovil sochaře Gutzona Borgluma s tím, že by rád na vhodné místo vytesal obrovské sochy hrdinů jako byli Chief Red Cloud, Buffalo Bill Cody, Lewis and Clark a legandární Siouxští válečníci. Sochař mu tehdy v roce 1924 zdvořile, ale důrazně odpověděl, že jeho celoživotním dílem nebude ztvárňování regionálních hrdinů, ale, že takový projekt si žádá téma národní povahy a historického významu. Do kamene byly tedy vytesány hlavy 4 velkých amerických prezidentů – George Washingtona, Thomase Jeffersona, Theodora Roosevelta a Abrahama Lincolna.

Práce byly zahájeny v roce 1927 a jedním z významných důvodů jejich realizace byla právě probíhající hospodářská krize. Sochař Gutzon Borglum tak mohl zaměstnat 400 dělníků na dobu 14 let.

V roce 1941 bylo dílo dokončeno, a to především kvůli vstupu USA do 2. světové války, kdy bylo nutné soustředit pozornost i finanční prostředky jinam.

Pro zajímavost:

Každá hlava je vysoká cca 18 metrů, nosy měří kolem 6 metrů a oči mají průměr téměř 3 metry.
Při práci bylo odstraněno zhruba 450 tisíc tun kamene, většinou pomocí dynamitu, a jemné detaily se pak vyřezávaly pneumatickými kladivy.
Borglum původně plánoval ztvárnit postavy od hlavy až po pas, ale projekt se z finančních a časových důvodů zkrátil jen na hlavy.

Mount Rushmore stojí na území Black Hills, které má pro indiánský kmen Lakota posvátný význam. Jak jsem psala na začátku, toto místo bylo původně indiánským kmenům zaručeno smlouvou z Fort Laramie (1868), po objevu zlata jim jej ale americká vláda odebrala. Proto je monument v očích mnoha původních obyvatel symbolem porušení smluv a kulturního zneuctění. V 70. letech uspořádalo hnutí American Indian Movement přímo na hoře rozsáhlé protesty.

Mount Rushmore navštíví ročně kolem 2 milionů lidí, tak jsme tam byli taky…

Crazy Horse

Památník Crazy Horse vznikl z iniciativy indiánského náčelníka Henry Standing Bear, který v roce 1939 oslovil sochaře Korczaka Ziolkowského (pracoval na hoře Rashmore), aby vytvořil monument na počest legendárního válečníka kmene Oglala Lakota. Chtěl tak ukázat, že i indiánské národy mají své hrdiny hodné obrovských soch.

Práce začaly v roce 1948. Aby projekt zůstal v indiánských rukou, odmítl Ziolkowski vládní financování a spoléhal se pouze na dary a vstupné.

I po více než 75 letech je památník stále nedokončený, ale stal se symbolem kulturní hrdosti, nezávislosti a vytrvalosti. Po sochařově smrti v roce 1982 pokračuje na projektu jeho rodina.

Socha má po dokončení měřit 172 metrů na výšku a 195 metrů na délku – to by z ní udělalo největší sochu na světě. Gesto ruky má symbolizovat slavnou odpověď náčelníka Crazy Horse na otázku bělošského trapera: „Kde je tvá země?“ – Crazy Horse údajně ukázal a řekl: „Moje země je tam, kde leží moji mrtví.“

Plán cesty 2025

Letošní cestu jsme zahájili v Jižní Dakotě a dále jsme pokračovali přes Wyoming a Montanu do Idaha.

Prvních pár dní jsme pobyli na ranči, který vlastní rodina Tonyho sestřenice. Spolu s nimi jsme se přesunuli do kempu u Sheridan Lake v Black Hills (Jižní Dakota) a poté již sami přes Devils Tower, Sheridan, Cody (Wyoming), Bozeman, Missoula (Montana) do Nez Perce a Lewiston (Idaho). Tady strávíme 5 dní na raftech sjížděním dolního toku Salmon River. Cestu jako obvykle zakončíme v Coeur d’Alene (Idaho).

Obligátní fotografie z pražského letiště – tentokrát focená mezi tím, co jsme se snažili odbavit zavazadla, a několikrát museli přeběhnout mezi automaty a přepážkami – naše výrazy tomu odpovídají 🙂

Coeur d’Alene (Idaho, USA)

Asi stojí za to se letmo zmínit o loňském pobytu v CDA, který byl spíše maratonem po supermarketech ve snaze dohnat všechno, co nebylo hotovo a připraveno pro pobyt v našem domě – ačkoli jsme se jej pomocí místní firmy snažili již několik měsíců předem vybavit a těšili se, že prvními klienty našeho fungl nově vybaveného domu budeme my. Začalo to mojí angínou a skončilo příletem o den později a zavazadly s plesnivým obsahem o další 3 dny déle. Mezitím jsme sami nakupovali, co už tu dávno mělo být, přemlouvali místní řemeslníky, aby udělali pořádně svou práci, několikrát spravovali píchlé duše a vybírali si vzájemně vši. Při tom všem bylo vlastně dobře, že jsme bydleli v holodomě, spali na zemi a jedli ve stoje – aspoň tu nebylo co zavšivit. Loňský pobyt byl prostě typickou dovolenou na maltě okořeněný snůškou problémů, které se zkrátka občas sejdou.

Rok se s rokem sešel a místo loňského července jsme dům zvládli vybavit a překlopit do Airbnb letos v dubnu. Jen tak tak jsme tedy o rok později nebyli těmi prvními klienty.

Pár maličkostí jsme ještě v rámci sousedské “garage sale” vytunili

a hojně si užívali všeho, co letní CDA nabízí – a není toho málo 🙂

Předem připraveni vyrazili jsme s Olím na nedalekou BMX dráhu, na které před 6 lety začínal jezdit. Lidé z branže vědí, co to znamená, a sice, že vedle stanu, spacáků, karimatek a vaření jsme s sebou táhli i všechny chrániče a dres. Kolo a helmu jsme naštěstí mohli nechat doma, neboť je štědře k zapůjčení přímo na dráze. Olí si vyjel dvě 1. místa, takže sláva BMX Nižbor nezná hranic 🙂

Po letech jsem si připomněla sílu místních incentiv – schválně si všimněte poměru výšky jezdce a trofejí na poslední fotce. Ještě že se tento poměr s věkem jezdce snižuje a se svými dvěma stuhami se Olí v klidu vejde do letadla 🙂

Díky skvělé nabídce místní univerzity a klubu jachtařů se děti zdarma účastnily 2 lekcí jachtaření. Součástí bylo i převržení lodi a trénink jejího opětného obrácení.

Jako každý rok, ani letos jsme si nenechali ujít obchod Spirit Halloween – který je tedy jen pro silné povahy.

Strávili jsme krásné chvíle s rodinou,

s kamarády

a užili si spoustu legrace 🙂

Všem jsme nesmírně vděční, že si vždycky a bez výjimky najdou čas, aby se s námi sešli. Je to ten hlavní důvod, proč se tu cítíme my i naše děti jako doma.

Banff – Radium Hot Springs – Kimberley

Banff

Než do této oblasti přišli v roce 1883 dělníci pracující na Kanadské pacifické železnici, místní horké prameny sloužily původním obyvatelům již několik tisíc let. Termální prameny byly v místních kulturách často považovány za neutrální území a i válečníci z nepřátelských kmenů se v nich mohli bezpečně vykoupat a odpočinout si.

Když pak 2 zvědaví dělníci – bratři William a Tom McCardell – objevili úzký proužek páry unikající ze skalní trhliny, duchovní podstata tohoto místa jim bohužel unikla.

Místo toho zde postavili dřevěnou chatrč (čímž si zajistili právo na trvalé užívání pozemku) a za používání sirných pramenů začali vybírat poplatky. Svůj objev poté představili Williamu Corneliusu Van Horneovi, generálnímu řediteli Kanadské pacifické železnice, který hledal způsob, jak dokončení transkanadské železnice ufinancovat. Van Horne prohlásil, že prameny mají cenu “milion dolarů” a každému z bratrů nabídl 675 dolarů. Ti nabídku přijali.

Van Horne měl nyní dokonalý plán, jak vyřešit problém s železnicí. Pokud přesvědčí vládu, aby prohlásila tuto fantastickou horskou scenérii za národní park, budou Kanadskou pacifickou železnici financovat turisté.

A tak se v roce 1885 zrodil Banff National Park – první kanadský národní park. Ve stejném roce bylo v nadmořské výšce 1383 m n. m založeno město Banff.

Zdroj: Taking the waters in Banff, Alberta, Katharine Fletcher BA https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC2228356/

Centrem města vede Banff Avenue s hromadou obchodů se suvenýry, outdoorovým vybavením a galeriemi. (Kdo se chcete pokochat, podívejte se na https://allinthewild.com/ – autorem fascinujících fotografií divokých zvířat je Jason Leo Bantle.)

Kluci naše nadšení tak úplně nesdíleli, ale s Kájou jsme si náramně užily obchod The Spirit of Christmas 🙂

Navštívili jsme Banff Park Museum – historickou budovu plnou vycpané zvěře:

Nedaleko od ní se nachází “Trading Post”, původní obchod, kde v roce 1903 začali osadníci obchodovat s indiány. Kromě tradičních indiánských předmětů a vycpaných zvířat nás zaujal stálý prodej vydělaných kůží a kožešin, a to za velmi nízké, až bych řekla “neudržitelné” ceny.

Ovšem největší dojem na nás udělala mumie “Mermana” (Jak to přeložit? Mořský panic?) vystavená ve skleněné vitríně v zadní části obchodu. Vitrína s Mermanem (překládat to radši tedy nebudu) tam stojí mezi ostatním zbožím – jen tak jako by nic.

Na vitríně je pouze stojánek s textem, který zkráceně říká: Toto “zvíře” velikosti 7-8letého dítěte se dle legendy objevilo v jezeře Superior (Hořejší jezero). V roce 1782 ho tam spatřili 2 osadníci spolu s jednou indiánkou. Jeden z osadníku chtěl Mermana zastřelit, ale indiánka mu v tom na poslední chvíli zabránila. Dle indiánky tímto rozhněval boha vody, a oba osadníci tak měli zemřít. Tato historka se objevila v The Canadian Magazine a v Literary Repository v roce 1824. Článek začínal prohlášením, že není jisté, zda Mermanové skutečně existovali. Někteří lidé zastávali názor, že musí být skuteční, protože byli spatřeni v Hořejším jezeře a v dalších částech světa. Jiní byli toho názoru, že jestliže někdo tvrdil, že se setkal s tak zvláštním tvorem, musel být duševně chorý.

Tak a to je vše. Nic víc tam k tomu není, a i když tam na Mermana pěknou chvíli čučíte a všemožně se kroutíte, abyste ho přes to sklo co nejlépe vyfotili, nikdo k vám nepřijde s žádným vysvětlením.

Pokud Vám to jako mě nestačí, tak mrkněte na web Ancient Origins, ale pokud máte rádi legendy a záhady, tak to nedělejte a radši se na tu potvoru jeďte sami podívat 🙂

Poslední zastávkou bylo Buffalo Nations Luxton Museum, které najdete přímo za Trading Post.

Tato muzea miluju a strávíme tam vždycky spoustu času. Součástí prohlídky je také dokument o náčelníku Walking Buffalo a jeho mezinárodní misi za mír, ochranu přírody a práva a kulturu původních obyvatel. Během 7 měsíců (v letech 1959 -1960) procestoval 62 000 mil a navštívil 18 zemí v Evropě, Australasii a Africe.

Radium Hot Springs

Asi 1,5h od Banffu se nachází termální prameny “Radium Hot Springs”. Děti toužily jít se tam podívat, ale nakonec samy přiznaly, že očekávaly o něco přírodnější a řekněme duchovnější místo než dva “přetopené” plavecké bazény.

Wasa Lake

Další zastávkou byl kemp na jezeře Wasa Lake a naopak velmi studené prameny na nedaleké říčce. Cestou jsme se nacpali muchovníkem a pokračovali dále do Města Kimberly.

Kimberley

Poslední noc na cestě jsme strávili v příjemném motelu v městečku bavorského stylu Kimberly. Se svými cca 8000 obyvateli je Kimberly skrytý poklad milovníků outdooru. Zatím se o ní moc neví, tak pšššš, ať jí ta malebnost malého města ještě pár let vydrží.

Kootenay National Park – Marble Canyon a Stanley Glacier

Tento den byl dlouhý a jeden z nejkrásnějších, které jsme na cestě strávili. Z národního parku Yoho jsme během půlhodiny přejeli do parku Kootenay a vydali se na místo nazvané Paint Pots (česky asi nejlépe “hrnce na barvu”).

Místní jílovitá půda je bohatá na oxid železitý a ten jí dodává sytě oranžovou (nebo chcete-li rezavou) barvu. Nachází se zde několik malých malebně zbarvených jezírek.

“Paint Pots” byly pro místní národy Ktunaxa posvátné. Původní obyvatelé zde po dlouhá staletí hlínu sušili, rozemílali na prášek a ten pak smíchávali se zvířecím či rybím olejem. Výslednou hmotu využívali k malování těl, skal či teepee.

Od paint pots jsme se podle řeky Kootenay vydali k Marble Canyon (tam a zpět cca 7km). V roce 2003 zde požár spálil krajinu na popel a o 20 let později zde procházíte nádherně rozkvetlými loukami, které pomalu ustupují silným mladými stromům. Současně se nad tím vším jako memento tyčí staré spálené kmeny. Nádherné propojení.

Řeka Tokumm zde do vápence vytesala fantastická zákoutí a hluboký, ale neuvěřitelně úzký Marble Canyon.

Od Paint Pots stačí popojet 6 km a stojíte na počátku 5,5 km dlouhé Stanley Glacier Trailhead – impozantní trasy, kdy opět procházíte původně spálenou krajinou

a s každým nabytým metrem se krajina otevírá, aby na konci nabídla opravdu nádherný pohled na původně majestátní ledovec Stenley.

Dnes z něj zbývá pouze malá část a i tato část je stále menší a menší a menší a menší…

V těchto místech si vždy připadám nesmírně titěrná a zranitelná, tentokrát jsme to ještě podpořili tím, že jsme nahoru vystoupali až v 7 večer a byli jsme úplně poslední, kdo se tam pohyboval. Naštěstí jsme měli téměř hodinu světla k dobru (území se nachází na západní hranici časového pásma) a to je znát.

Když mi večer Kája ukázala svých 40143 kroků, teprve jsem si uvědomila, jak moc jsem vděčná, že jsme to všichni zvládli 🙂