Z kempu Nairn Falls jsme vyrazili na krátkou procházku ke stejnojmenným vodopádům, stihli jsme se navečeřet a po přečtení cedule o posledním výskytu medvěda po sobě i vzorně uklidit.

Z Nairn Falls k Lake Louise nám GPS ukázala 8h 42min. Byl to náš nejdelší jednodenní přesun. I výhledy z auta tu ale stojí zato.

Krátce jsme se zastavili v dalším lyžařsko-bikerském středisku Riverstroke na řece Kolumbii

a večer dorazili do kempu Lake Louise.

Pozorný čtenář si určitě všimne naší zimní výbavy. Kdybych se balila podruhé, rozhodně bych přihodila i čepici a tenké rukavice. K večeru bylo kolem 9° C, ráno maximálně 5.

Chcete si na chvíli připadat jako zvířátka v ZOO? S dětma jsme se pobavili myšlenkou, že za plotem, který uzavírá celý kemp, sedí mámy medvědice se svými potomky a vykládají: “Tak podívejte, támhleta věc na stole, to je cooler. V něm najdete neskutečné laskominy. A vidíte ty velký barevný krabice? Do nich si lidé zavírají všechny dobroty světa. Až je někdy uvidíte zaparkovaný na lesní cestě a budou mít otevřený kufr, rozhodně to stojí za prozkoumání.” 🙂

Teď ale vážně – kemp Lake Louise se nachází přesně v místě, kudy hojně prochází samice grizzly medvěda, aby se vyhnuly městu. Západní hranici kempu tvoří strmý svah, takže nejpohodlnější cesta je právě přes kemp. Elektrický ohradník je tedy bezpečně nasměruje podél stanové oblasti. Nepopírám, že se mi ty dvě noci moc dobře spalo 🙂

Druhý den jsme vyrazili k Takakkaw. Tento 300metrový vodopád je tvořen tající vodou z ledovce Daly (součást ledového pole Waputik) a stéká do řeky Yoho. Místo vypadá velmi romanticky, ale vězte – byly tam takové davy, až je skoro neuvěřitelně, že jsme na fotkách sami.

Jako obvykle ale stačilo vydat se jen kousek dál od parkoviště, vybrat si některou z mnoha nabízených tras a užít si kanadskou divočinu téměř o samotě.

Během cesty k Laughing Falls (vodopády, u nichž prý zvuk padající vody připomíná smích – my jsme to bohužel nezaznamenali) jsme objevili ukryté jezero Duchesnay. V kempu Laughing falls, jak asi tušíte, žádný elektrický ohradník nemají.

Na velká zvířata jsme štěstí neměli, ale alespoň jsme viděli datla, co bušil do stromu, až kolem kůra lítala, a při cestě zpátky jsme narazili na velmi roztomilé stvoření, a to na sviště brýlového.

Svišť brýlový (Marmota caligata) měří 65 – 95 cm a váží 3,5 – 7 kg (před zimním spánkem dokonce až 10 kg). Žije přesně tam, kde jsme ho potkali 😉 – v kanadských Rockies (Skalisté hory) a dále na Aljašce a v Yukonu v nadmořské výšce 1500 až 2500 m n. m. a je úplně ňuňu 🙂

Vy, kdo jste u Lake Louise byli, možná netrpělivě čekáte na klasickou fotku spokojené rodinky před tímto (opravdu) nejfotografovanějším jezerem na světě. Musím Vás bohužel zklamat. Na poslední chvíli jsme se rozhodli, že si tu nádheru necháme ujít, neboť další tlačenice by nám zkazila náladu. Parkoviště pro osobní vozy bývá již od svítání zcela zaplněné, a pokud si nezaplatíte autobus, který Vás tam s bambilionem dalších turistu vyveze, je v sezóně prakticky nemožné se tam dostat. My jsme se neúspěšně pokusili dopoledne a pak znovu těsně přes soumrakem – volné místo jsme našli, ale cena parkovného a hlavně neutuchající davy (v sezóně místo denně navštíví v průměru 15 000 turistů) nás zkrátka nadobro odradily.

Věřím, že toto vypůjčené foto je dostatečně vypovídající 🙂

Zdroj: https://oneworldoneyear.com/2017/07/17/five-quick-tips-on-visiting-banff-national-park/

Ještě v pondělí 22. 7. 2024 jsme měli naplánováno strávit 3 noci v kempu v národním parku Jasper (Alberta). Den nato ale bylo jasné, že tuhle dechberoucí perlu kanadských Rockies ve své původní kráse už nikdy neuvidíme. Devastující požár s až stometrovými plameny se ve středu 24. 7. rozšířil i do střediska národního parku – města Jasper. Spálil 1/3 (cca 300) převážně rezidentských budov a 1/2 města poškodil. Evakuováno bylo 25 000 lidí (z toho 20 000 turistů). K 5. 8. měl požár rozlohu 34 000 ha (cca 2/3 Prahy) a odhaduje se, že bude trvat přibližně 3 měsíce, než se jej podaří dostat pod kontrolu.

Trasu jsme tedy narychlo změnili a nablind (protože rezervace místa se na tentýž den udělat nedala) se vydali přes město Whistler do kempu v národním parku Nairn falls. Ulovili jsme poslední volný flek 🙂

Whistlerem, který je považován za lyžařskou a cyklistickou Mekku kanadských Rockies, jsme projížděli právě v době, kdy probíhal Crankworx – jeden z největších sériových MTB závodů na světě. Pěkná podívaná!

Teď ale zpátky k tomu požáru, protože jej nedokážu jen tak “objet”, aniž bych si něco víc načetla:

Podle National Forestry Database vznikne na území Kanady každý rok přes 8 000 požárů, které spálí v průměru 2,1 mil. ha (Středočeský a Jihočeský kraj dohromady). 50 % požárů je způsobeno blesky a zároveň bleskem způsobené požáry jsou zodpovědné za 85 % spálené plochy.

Požár v národním parku Jasper je z pohledu naší generace tragédie a svým rozsahem se blíží tzv. megapožáru (viz dále), nicméně běžné lesní požáry (landscape fires, případně o něco větší wildfires) zde vždy byly a vždy budou. Jsou přirozeným ozdravným přírodním procesem – rostliny i stromy se opět vysemení, většina zvířat se dokáže až překvapivě dobře ukrýt či utéct.

“Legrace” to ale přestává být ve chvíli, kdy se běžné lesní požáry překlopí právě do megapožárů. (Požár nekontrolovatelného rozsahu, který ničí rozsáhlou oblast. Vyznačuje se svou intenzitou, délkou trvání a extrémní mírou destrukce.) Megapožáry jsou způsobené jak delšími a intenzivnějšími obdobími sucha, tak dobře míněnou protipožární ochranou. Co je tím myšleno?

Některé lesy jsou zkrátka předurčeny k tomu, aby hořely. Periodické krátké požáry odstraňují podrost a pomáhají novým stromům klíčit, což lesy udržuje zdravé. V průběhu 20. století se ale především v USA vedla přísná politika potlačování všech požárů (viz kampaň nazvaná Smokey the Bear – píšu o tom v 7. týden: oheň). Bez pravidelných lesních požárů se pak hromadí suché dřevo (v poslední době ještě umocněno zamořením lýkohubem – mountain pine beetle), a tím se v podstatě staví základ pro pořádnou vatru.

V krajině spálené megapožárem vegetace po dlouhou dobu neroste, což u strmých svahů způsobuje nebezpečné sesuvy půdy. Megapožáry mohou být tak ničivé, že stromy již znovu nevyklíčí a místo lesů zůstanou jen travnaté porosty.

Megapožáry jsou obecně poháněny změnou klimatu a zároveň k ní samy přispívají uvolňováním skleníkových plynů. S největší pravděpodobností se tedy s nimi budeme potýkat stále častěji.

Tak. Ještě se vrátím k těm zvířatům a pak už toho nechám ;-):

Živočichové jsou proti požárům poměrně dobře vybaveni. Zaprvé mají velmi citlivý čich a kouř dokáží detekovat na velkou vzdálenost a zadruhé instinktivně hledají důmyslné úkryty. No a někteří živočichové z ohně dokonce profitují. Tzv. fire bugs (u nás krasci ohňoví) kladou larvy do stromů poničených ohněm. Predátoři, jako jsou medvědi, kojoti nebo jestřábi, před ohněm prchající zvířata loví, a australští dravci přezdívaní “fire hawks” dokonce rozhazují hořící klacky po lese, a oheň tak záměrně rozšiřují.

Představte si ale takového hlodavce, co se právě vyhrabal z úkrytu a zjistil, že svět se proměnil v mrtvé spáleniště. Co by měl udělat?

• Sednout si před noru a čekat, jestli mu něco nepřiletí do tlamičky.
• Vyběhnout ven a snažit se najít aspoň něco k snědku.
• Na všechno se vykašlat a jít si lehnout.

Řešení je až neuvěřitelně jednoduché – malí savci opravdu přečkávají popožárové období dočasnou hibernací – prostě si dají šlofíka a ono se to mezitím nějak vyřeší. Příroda je fantasticky praktická!

“Fire has no ideology or preferences; it will always be quite simply a chemical reaction, a propulsive oxidation of hydrocarbons shaped by terrain, weather, climate and the combustible material around it. We must learn to live with fire, and find ways of containing it for fire will never learn to live with us.”

“Oheň nemá žádnou ideologii ani preference, vždy se bude jednat jednoduše o chemickou reakci, o oxidaci uhlovodíků, která je ovlivňována terénem, počasím, klimatem a hořlavým materiálem v okolí. Musíme se naučit s ohněm žít a najít způsoby, jak ho omezit, protože oheň se s námi nikdy žít nenaučí.”

(zdroj: www.canadianmanufacturing.com)

Nejrušnější přístav v Severní Americe a s 660 000 obyvateli po Torontu a Montrealu třetí největší kanadské město. Původně malou osadu založili přistěhovalci v 60. letech 19. stol. (období Zlaté horečky). Oficiálně město vzniklo v roce 1886 (ve stejném roce, kdy do města dorazila Transkontinentální železnice). Vancouver byl pojmenován na počest anglického navigátora George Vancouvera, který v roce 1792 prozkoumal a zmapoval pobřeží.

K navštěvování velkoměst mám trochu ambivalentní postoj. Vím, že metropole k cestování patří a jasně – kdo by se tam nepodíval, když už jede kolem. Ne vždy to ale sedne a kombinace přetrvávající únavy ze změny času, hromady lidí a hlučné dopravy umí udělat své. Zkrátka občas by člověk nejradši utekl. Tentokrát to ale vyšlo parádně a z Vancouveru mám moc fajn pocit.

Bydlení jsme našli prakticky v centru, takže jsme mohli v klidu odložit auto a do ulic vyrazit pěšky. Druhý den jsme si vypůjčili kola a projeli Stanley park (se svými 400 hektary jeden z největších městských parků v Severní Americe) a pořádný kus protějšího břehu. Zpět jsme se i s koly svezli Aquabusem.

V Stanley parku můžete vidět i následující sochu, přičemž podobnost s Little Mermaid (Malou mořskou vílou) v Kodani není náhodná. The Girl in a Wetsuit (dívku v neoprénu) vytvořil Elek Imredy v roce 1972 právě po vzoru Malé mořské víly. Mimochodem, Little Mermaid je chráněna copyrightem do roku 2029, tak schválně, kde všude ji pak uvidíme 🙂

Architektura ve Vancouveru je fascinující směsicí moderních a historických stylů, přičemž centru města dominují mrakodrapy. Ikonou Vancouveru je budova s bílými plachtami – Canada Place (dole na fotce za nápisem Vancouver). Vancouver je také jedno z etnicky a jazykově nejpestřejších měst v Kanadě, kdy téměř polovina rezidentů nemá angličtinu jako svůj rodný jazyk. Zkrátka rozmanitost na každém kroku.

Vancouver na mě působí moc přátelským dojmem, ačkoliv – jako v každém velkoměstě – i zde má dostaveníčko luxus s bídou. Naleštěné mrakodrapy střídají nepěkná zákoutí, luxusní vozový park zpestřují pofidérní obyvatelé řídící či tlačící všemožné vehikly.

Kdo jste ještě neviděli: Olí má za sebou futuristickou Teslu Cybertruck, pod ní je dle Olího pěkně hustej Rivian a Tesly na světlech před Applem jsou, myslím, také dost ikonické.

V Seattlu jsme byli již několikrát, a proto jsme se rozhodli neztrácet čas a městu se tentokrát vyhnout. Zamířili jsme rovnou do přilehlé Tacomy, kde jsme po několika letech navštívili Tonyho spolužáka z High School a letmo se setkali i s Tonyho sestřenicí. V mezičase jsme zkoukli pobřeží a místní ZOO a já si opět připomněla, že pacifické pobřeží zde nebývá z nejteplejších a ty 2 mikiny a dvoje dlouhé kalhoty budeme točit pořád dokola :).

Ve městě se zrovna konal street market, který doprovázeli aztéčtí tanečníci.

Z Tacomy jsme se přesunuli na Whidbey Island do kempu ve státním parku Deception Pass. Po prvotním zklamání jsem se vyrovnala i s faktem, že kempování proběhne kvůli striktnímu zákazu bez ohně. Nakonec i studené kukuřice a klobásky, z kterých Tony umně přichystal výbornou večeři, nám přišly vhod.

Místním vodám se říká Sališské moře. Běžně z něj vystrkují hlavičky lachtani a poměrně často se objeví i kosatky (více o Seattlu, Whidbey Island i kostkách si můžete přečíst v 48. týden: s maminou alias Jůahelé na cestách).

Obecně život na ostrově a znalosti oceanologie místních mě fascinují. Sídlí zde několik výzkumných organizací, a to jak s velkou základnou či pouze několika málo členy. Už v roce 2019, kdy jsme ostrov poprvé navštívili, jsem začala sledovat skupinu SalishSeaOrcas. Těším se z každé nově narozené kosatičky – momentálně jich je 75 :).

Cíl následujících 4 týdnů je jasný – prvních 12 dní strávit na cestách a poté “zakempovat” v Coeur d’Alene a konečně si poprvé užít pohodlné bydlení v našem nově vybaveném domě, který jsme loni našli a poté také opouštěli zcela prázdný – a řekněme poněkud vybydlený. (O tom se ale zmíním později.)

Letos nám okolnosti poskládaly plán následovně: Seattle, Whidbey Island (Washington, USA), poté Vancouver, Whistler (British Columbia, CA), Lake Louise, Banff (Alberta, CA) a Wasa Lake, Kimberley (British Columbia, CA). Jízdu tradičně končíme v Coeur D’Alene (Idaho, USA).

Po neblahé zkušenosti z Yellowstonu, kdy jsme bydleli za hranicí tohoto parku a trávili spoustu času jen přejížděním do parku a zpět, jsme letos sbalili i stan, spacáky, karimatky, Tonyho hamaku, skládací pilku a základní výbavu pro vaření. Konečně si plním sen a Kanadu si užijeme jako pořádní mototrempící 🙂

7,5hodinový přesun z Vernal (Utah) do West Yellowstone (Montana) byl o poznání méně zábavný. Fantastická scenérie, která se nám otevřela hned po přejezdu hranic s Wyomingem, se záhy proměnila v několikahodinovou nudu. Po obou stranách jen vyprahlá placatá krajina s nekonečnými lány šalvěje.

Uprostřed té nudy jsme na opuštěné benzínové pumpě (po 2hodinové jízdě první a na dlouho opět poslední obydlené místo) potkali cyklistu Daniela, který od loňského roku projíždí křížem krážem Spojenými státy. Všechno, co prý momentálně vlastní, si vozí s sebou.

(Pro náruživé cyklisty, jako je třeba Uncle Uzi s Romčou: jeho projetou trasu můžete vidět na Polarsteps nebo ho sledovat na Instagramu – třeba vás to inspiruje 😉 )

Nuda skončila až v podhorském městě Jackson (1900 m n. m), o kterém jste možná slyšeli od Johnyho Cashe (píseň Jackson 🙂 ). Tamní krajina připomíná švýcarská údolí, moc krásné místo.

Přejeli jsme horský hřeben Teton, hranice Wyoming/Idaho, pak Idaho/Montana a jupí – se zapadajícím sluncem jsme konečně dorazili k západní hranici národního parku Yellowstone.

Národní park Yellowstone

Kdo ten pojem nezná, ať zvedne ruku 😉 . Někteří mí známí (aniž by tam sami byli a s určitou mírou pohrdání) dokonce tvrdí, že jsme si právě odškrtli povinnou součást dovolené v USA. Ano, Yellowstone – checked, anebo taky spousta nových informací a zážitků, záleží, jak k tomu kdo přistupuje.

Yellowstone je celosvětově 2. nejstarším národním parkem. Vyhlášen byl v roce 1872, a to pouze rok poté, co tuto oblast podrobně prozkoumala tzv. Washburnova expedice a potvrdila některé z mýt a legend, které se o tomto území vyprávěly – třeba takové, že se tam vaří bahno, nebo kouří z řek :-).

Yellowstone zabíra území cca 9.000 km² (Středočeský kraj má necelých 11.000 km²). Jeho střed tvoří tzv. sopečná kaldera a supervulkán (aktivní sopka) o rozloze 55 x 72 km (na obrázku dole vyznačeno červeně). Tato obrovská vulkanická struktura vznikla prostřednictvím třech super-erupcí, z nichž poslední proběhla před 630 000 lety.

Termální oblast

Na území Yellowstoneského parku se nachází přes 10.000 rozličných geotermálních jevů (téměř polovina všech jevů na světě). Patří mezi ně:

Gejzíry – např. Old Faithful (Nejvyšší pravidelně chrlící gejzír – výška až 55m, frekvence 44 min – 2h)

Termální prameny – např. Grand Prismatic Spring (největší termální pramen v USA a 3. největší na světě):

tzn. Bublající bahno – např. Fountain Paint Pot (jak pěkně bublá, se můžete podívat na videu tady:

Fumaroly (parní výrony, tj. díry v zemi, z kterých se hrnou více či méně smrduté plyny) – např. Red Spouter :

Kaldera je velmi aktivní území, což ovšem není způsobeno samotnou sopečnou činností, ale především aktivitou podzemní vody a četnými zemětřeseními. (Vědci tu zaznamenávají 1500 – 2500 zemětřesení ročně.) Sopečná činnost (pohyb magmy pod zemí) je v porovnání s nevyzpytatelnou aktivitou gejzírů velmi snadno předvídatelná a momentálně nepředstavuje žádné ohrožení.

Toto vulkanické území nepřetržitě monitoruje sdružení 9 vědeckých institucí, tzv. Yellowstone Volcano Observatory.

Jedním z parametrů sledování je například pohyb zemského povrchu. (Mezi roky 1920 a 1970 se některé části tohoto území zvedly až o 70 cm. Meziročně se území Kaldery zvedne nebo klesne o cca 2,5 cm.) Důvodem opět není pohyb magmy, ale především pohyb podzemní horké vody. Dalšími parametry jsou např. teplota zemského povrchu (monitorovaná satelity z vesmíru), teplota vody, která z tohoto území odtéká, kyselost povrchu, obsah a složení unikajících plynů a spoustu dalších.

Pokud Vám stačí jen průřezově vidět, co park nabízí, rezervujte si na Yellowstone cca 3-4 dny (v tom případě sedíte v autě a co 10-15 minut vystupujete na různých vyhlídkách a okruzích). Jestli si chcete park užít a nemít jen rozsezenou zadnici, pak to chce zabalit sakypaky a vydat se hlouběji do lesů (snad se nám to podaří při nějaké další cestě).

Nepřehlédnutelným místem severní části parku jsou Mammoth Hot Springs (Mamutí termální prameny). Tuto masu hornin tvoří travertin, bílý křídový minerál, který vzniká vyvřením rozpuštěného vápence. Jak název napovídá, nejedná se o žádného pidižvíka:

Ač se to na první pohled nemusí zdát, sopečné území Yellowstonu je kvůli magmatu, který se nachází velmi blízko povrchu, mimořádně aktivní a nebezpečná oblast. Pod tenkou krustou zemského povrchu se nachází obrovské množství horké vody s teplotou dosahující až 98°C (teplota páry vycházející z fumarolů dosahuje až 135°C). V oblasti Norris Geyser Basin je voda navíc silně kyselá (s pH nižší než 1). Umíte si asi představit, jak člověk dopadne, když se pod ním povrch prolomí. I přesto se najdou tací, kteří v honbě za zážitky nutně potřebují obejít všechna varování.

Pro doplnění: Počet úmrtí v oblasti gejzírů a horkých pramenů zde významně převyšuje úmrtí způsobená útokem divokých zvířat. Ostatně právě v těchto dnech probíhá vyšetřování ne úplně příjemného nálezu v Abyss Pool hot spring – více zde.

Překrásné zabarvení povrchu i vody je způsobeno za prvé interakcí světla (rozptyl a absorbce) se samotnou vodou (to především v hluboké vodě, která je díky své vysoké teplotě prakticky bez života) a za druhé odrazem světla od mikrobů, jejichž složení se mění mimo jiné dle teploty prostředí. Mikrobi, kteří v těchto extrémních podmínkách žijí, se nazývají extrémofilové. – pro zájemce více zde :-).

Na termální oblast jsme se podívali i z výšky, když jsme si dopřáli cca hodinový výlet po Biscuit Basin Trailhead:

Severní okruh

Yellowstone samozřejmě nejsou jen “gejzíry”. Severní, tzv. Upper Loop (v cca 2.500 m n. m), poskytuje fantastické výhledy na okolní hory, řeky, vodopády a nekonečně rozlehlé planiny.

Grand Canyon – erozí způsobený 300 m hluboký, 32 km dlouhý a v nejširším místě až 1200 m široký kaňon na řece Yellowstone:

Lower Falls – 93,9 m vysoký vodopád na řece Yellowstone (průtok vody se pohybuje od 20.000 po 240.000 litrů/s):

Tower Fall (40 m vysoký vodopád) a Devil’s Den:

A teď stinná stránka výletu: Historicky nejvyšší počet návštěvníků zaznamenal Yellowstone v roce 2021. Bylo jich 4.860.537. Průměrně tedy 13.316 denně s tím, že návštěvnost v zimních měsících je samozřejmě významně nižší. Asi si tedy umíte představit, s jakými davy se na těch “nejprofláknutějších” místech parku potkáte…

I proto visí na stránkách národního parku (a to dokonce i v češtině) tzv. yellowstoneský příslib (Yellowstone pledge). Shrnuje základní pravidla, která je dobré si před vstupem do parku přečíst, a hlavně se jimi řídit.

Oblast Lamar Valley

K naší velké radosti se Tonymu podařilo koupit vstup i do severovýchodní oblasti parku Lamar Valley, kde je počet návštěvníků limitován – ovšem sami jsme tam rozhodně nebyli :-).

Bizoni nespěchají…

Pár videí s ohromným stádem, ne úplně přátelským bučením a dopravní zácpou zde a nakonec něco málo ze zákulisí (neboť, taková monstra je přeci jen bezpečnější pozorovat zpoza či uvnitř plechu):

Ochrana bizonů v Yellowstonu je jedním z největších triumfů americké ochrany přírody. O tom, jak byli na počátku 19. století bizoni vybíjeni, jsem již psala v 41. týden: Divoký západ, a tak už jen ve zkratce: Z původně 20 až 50 milionových stád bizonů zůstalo na počátku 20. století v celé Severní Americe pouze kolem 1000 kusů (z toho v Yellowstonu pouhých 25). V roce 1902 byl v Yellowstone založen Lamar Buffalo Ranch, kde se během následujících let podařilo zvýšit bizoní populaci až na současných cca 5500.

V současné době je třeba nastavit, jakým způsobem se bude zacházet s migrujícími kusy, které přirozeně opouští hranice parku a občas se k nepříliš velké radosti místních obyvatelů zatoulají i na přilehlé soukromé pozemky.

Velkým problémem bizoní populace v Yellowstone je totiž nemoc zvaná brucelóza (u samic se projevuje především potraty a u samců ztrátou plodnosti), kterou mohou bizoni přenést i na domácí dobytek. Uvádí se, že tuto nemoc má v Yellowstone více než 50 % populace bizonů. (V ČR byla brucelóza vymýcena na konci 60. let, v současné době se zde nevyskytuje.)

Současný management bizoní populace je tedy balancováním mezi dostatečným počtem bizonů pro udržení zdravé populace a určité migrace mimo park, ale ne příliš velkou populací, která by mohla vést k masovým migracím a způsobit přenos brucelózy na ostatní dobytek, ohrozit  lidi nebo způsobit škody na majetku.

Dlouhodobým cílem organizací zabývajících se bizoní populací (je jich celkem 8) je docílit toho, aby se bizonům dostalo obdobného “zacházení a úcty” jaké mají volně žijící jeleni (místní jeleni wapiti jsou mimochodem také přenašeči brucelózy) a vysoká zvěř obecně – možná v dalších 50 letech.

Shrnuto podtrženo: Yellowstone není jen hromada selfíček u profláknutých senzací, je to neuvěřitelně zajímavé prostředí s obrovskou přírodní diverzitou. Chcete-li vidět všechno (resp. pouze to), co nabízí oba hlavní okruhy, pak vás čeká přinejmenším 230 km dlouhá trasa a cca 3 dny sezení v autě. Pokud se ale rozhodnete opustit davy a vydat od hlavního tahu dál, pak se připravte na pěší dobrodružství v nekonečné pustině. Jestli se do Yellowstonu někdy vrátíme, tak určitě s plnou polní a rolničkou na batohu. Ale o medvědech a rolničkách někdy příště 😉 .

Cestu z Boulderu (Colorado) do Vernal (Utah) považuji za jednu z nejzajímavějších, které jsme zatím měli možnost projet. 6 hodin čistého času se může zdát dlouhých, ale cesta samotná je natolik úchvatná, že se téměř bojíte mrknout, abyste o něco nepřišli.

Dostali jsme se z východní strany na západní stranu Rocky Mountains, a přejeli tak střechu kontinentu, tzv. Continental Divide (česky kontinentální rozvodí). Všechny řeky, které pramení na západní straně Continental Divide, se vlévají do Pacifiku, na východní straně naopak do Atlantiku. Tato pomyslná čára vede přes celý kontinent – od Aljašky až po Argentinu.

Nakonec vůbec nevadilo, že se nám kvůli četným kochacím zastávkám cesta natáhla na 9,5h a dojížděli jsme prakticky za tmy.

Předposlední zastávkou před Vernal je město Dinosaur s Brontosauří ulicí :-).

Dinosaur National Monument

Máme syna a 3 synovce. O dinosaurech jsem slyšela tolik, že víc se do mě už opravdu nevejde a vejít nechce… ale co už, říkám si, pojďme do dinosauřího muzea, aspoň to dětem udělá radost…

Když v této lokalitě v roce 1909 objevil paleontolog Earl Douglass z Carnegie Muzea v Pensilvanii 8 ze země trčících obratlů Apatosaura, určitě netušil, jaká nadílka zkamenělin ho tu ještě čeká. V dalších letech tu paleontologové sesbírali zkameněliny téměř 400 dinosauřích jedinců.

To nejdůležitější ovšem je, že zbylých cca 1.500 kousků (z cca 100 dinosaurů) nechali na místě. Vize Earl Douglasse totiž byla toto místo zakonzervovat a nechat návštěvníky obdivovat pozůstatky tak, jak je nacházeli samotní paleontologové. Za mě brilantní nápad (který určitě nebylo snadné prosadit) a naprosto neuvěřitelný výsledek!

Podívejte na tu zakonzervovanou stěnu úplně prošpikovanou všelijakými kostičkami a obratlíky – a navíc si je všechny můžete jak je libo ochmatávat :-).

Dinosaur National Monument a jeho Dinosaur Quarry (dinosauří lom, jak zachovalou stěnu se zkamenělinami nazývají) předčily všechna moje očekávání, a to i přesto, že pro dinosaury mě opravdu není snadné nadchnout :-). (Pro zájemce více fotek v galerii.)

Fossil Discovery Trail

Tuto 2,5 km dlouhou procházku okolní rozpálenou krajinou formují neuvěřitelné geologické útvary, z kterých opět sem tam trčí čehosi hřebet a tak.

V okolí lze snadno nalézt i malby (piktografy) a rytiny (petroglify), které tu zanechali tzv. Fremont people před cca 1000 lety.

Sváču jsme si dali na místě u Cub Creek, které si kolem roku 1900 ke svému žití vybrala jedna rozvedená 40cátnice jménem Josie Bassett Morris. Bylo tam vše, co k žití třebovala: voda a navzdory okolní krajině i dobrá půda pro pastvu a pěstování. Vystavěla si srub, chovala dobytek a spokojeně tam sama žila dalších 50 let. Nejbližší město Jensen je odtamtud vzdálené 27 km.

A pak už jen koupačky v Green River a večerní procházka po městě Vernal.

Boulder

Po 16 hodinách na cestě z Londýna do Denveru (hl. m. Colorada) jsme konečně dorazili, jupí!

První 3 dny jsme strávili v Boulder, což je velmi příjemné horské město (1.655 m n. m) s cca 100.000 obyvateli, 40 km na západ od letiště v Denveru.

Ubytovali jsme se na jeho okraji na dohled od místa s názvem Settler’s Park, kde se ještě v 2. pol. 19. stol. proháněli Indiáni z kmene Cheyenne a Aparaho. V roce 1858 zde první Pioneers našli zlato, území Indiánům zabrali a v roce 1859 založili právě toto důlní město – Boulder.

Kvůli časovému posunu jsme nemohli dospat, Olí byl vzhůru už od 4h. Vylezli jsme nakonec o něco déle, ale i tak nás čekal velmi dlouhý den.

Ještě za ranního chládku jsme vyrazili do hor a prošli si okruh Anemone Loap, který začínal a končil prakticky u našeho motelu.

Kromě nádherných výhledů jsme obdivovali i Užovku býčí (Pituophis catenifer annectans, Bullsnake) – pokud tomu tak není, tak mě prosím někdo opravte :-). Tato fešanda obývá celou střední část Severní Ameriky a dosahuje délky až 210cm, není jedovatá, je to škrtič. Tahle měla odhadem tak 180cm. Věřte, nebo ne, od té chvíle jsem našlapovala s daleko větším respektem :-).

Respekt. To je asi to správné slovo, které mě napadlo i poté, co jsme ráno, pár metrů za naším motelem, našli tuto nadílku… Koho myslíte, že je? Další ráno ho viděli naši sousedé. Prý v celé své kráse. Škoda, že my jsme to štěstí neměli.

Odpoledne jsme se šli schladit do Boulder Creek, říčky, která pro obrovské balvany (boulders) tvořící její koryto, dala jméno celému městu. Jejím hlavním zdrojem je tající sníh. Teplota vody se vyšplhá nevýše v srpnu či září, a to až na úctyhodných 14°C. Já tam byla jen po pás ;-).

Večer jsme si užili koncert v centru města.

Peak to Peak Scenic Byway

V rámci motelu jsme se museli přestěhovat z pokoje na pokoj a protože byl druhý pokoj volný až odpoledne, sbalili jsme všechny věci a vyjeli na motovýlet po místních kopcích :-). Čekala nás 55mil (cca 90km) dlouhá cesta, která slibovala fantastické výhledy na jedny z nejvyšších hor v Rocky Mountains v Coloradu (ta nejvyšší, a my ji z dálky viděli, je Longs Peak – 4.346m).

Ráno vedro, ještě jsem máčela kšiltovky, abychom to přežili, balila plavky a opalovák.

První zastávka – Bouder Falls:

Druhá zastávka – Piknik u jezera Baker Meadow Reservoir u města Nederland v nadmořské výšce 8.183′ (2.495 m):

Třetí zastávka – Rainbow Lakes v nadmořské výšce 10.250′ (3.125m), kde výrazně přituhlo a my jsme začali zběsile hrabat v kufrech (ještě že jsme je s sebou měli) ty nejteplejší svršky (větrovky):

Sotva jsme vylezli z auta, spustily se hromy, blesky, déšť a kroupy. Podle hesla, že v lese jenom blbec zmokne, jsme se namáčkli na kmeny a čekali, co se bude dít:

Pršelo furt a zima byla jak na konci listopadu. Ale což, zážitky nemusí být příjemné, hlavně když jsou intenzivní, nebo chcete-li: Will it be easy? Nope. Will it be worth it? Absolutely!

Promočeni, v botách čvachtalo. Kolem dokola dokonalá divočina, nikde nikdo. Vlevo i vpravo od cesty prales, značení žádné. Pouze vyšlapaná cesta, z které se při troše štěstí nedá sejít, v opačném případě úplně klidně. Asi milionkrát mě napadlo, že fakt moc nevím, co dělat, až na nás zpoza stromu mrkne méďa, nebo shora mňoukne puma. Všude kolem tu jsou a my jsme v téhle krajině tááákhle malí a bezbranní. Kdyby jen trochu chtěli… Respekt, obrovský respekt!

Po cestě do nížin jsme si ještě užili prima koulovačku, minuli jsme překrásný kamenný kostel Saint Catherine’s Chapel on the Rock v Allespark, no a dole pak opět pohodička :-).

Původní plán strávit 2 celé dny a kousek prvního večera v Londýně se nám bohužel o jeden celý den zkrátil, neboť 2hodinový let z Prahy měl celých 21h zpoždění. (Kvůli bouřce nad Prahou bylo letadlo z Londýna odkloněno do Drážďan. Tam bylo třeba doplnit palivo a nevím co ještě. Když posádka dorazila do Prahy piloti měli vyčerpané letové hodiny a již se nemohli vrátit zpět. Další posádku nebylo možné sehnat, i když se o to British Airways bezpochyby snažily.)

Než byl let nadobro přeložen na další den a my vysláni vyzvednout si dopoledne odbavenou bagáž, drželi nás na letišti ještě nekonečných 5 hodin (k tomu si připočtěte rezervní 3h před plánovaným odletem).

A tak jsme si první noc našeho výletu namísto v Londýně užili v penzionu U Václava v Kněževsi. Paní majitelce moc díky, s večerní přepadovkou se vypořádala na jedničku :-).

Druhý den se letadlo také opozdilo, takže cesta se nám od dveří ke dveřím nakonec natáhla na nepříjemných 8h. Ještě že jsme se neobtěžovali sestavováním nějakého pevného itineráře a nekupovali dopředu žádné vstupy. To by nás určitě mrzelo o dost víc.

O Londýně už bylo napsáno (a dá se snadno vyhledat) asi úplně všechno. Nebudu se tedy pouštět do velkých podrobností, jen bych papouškovala jiné zdroje.

Takže co se dá za 1 prázdninový den vidět a zažít v Londýně? Spoustu, ale především bambilion turistů a dlouhatánské zatočené fronty. Jako bychom toho už neměli dost…

Přes to všechno jsme ten jediný den využili na maximum:

Olímu jsme splnili sen svézt se v Double Deckeru. (Naštěstí jsme nemuseli kupovat žádné předražené výletní balíčky, ale naskočili jsme do stařičkého autobusu, který vozil turisty zdarma.) 20 min stačilo a všichni byli naprosto spokojení :-).

Stihli jsme výměnu stráží Královské gardy před Buckinghamským palácem, resp. nechtěli jsme se před ním tlačit, tak jsme místo obhlídli již předem a začátek ceremoniálu pak sledovali z Malborough Road (Friary Court), odkud průvod vychází. Čekání si děti zpříjemnily hraním piškvorek na Olíkově stehnu 😀 .

Metrem jsme sjeli k Tower of London, od které jsme se vydali přes Tower Bridge na druhý (jižní) břeh Temže. Oběd jsme pořídili na Borough market a zhtli ho doslova na ulici.

Svižným krokem jsme pak došli až k London Eye, kde jsme se i přes předem zakoupené vstupenky na daný čas museli poslušně zařadit do snad 100m fronty. Výhled byl ale nakonec úchvatný :-).

Hned vedle London Eye jsme se zařadili do dalšího lidského hada – tentokrát směřujícího do londýnského aquaria. Děti po něm nesmírně toužily a musím uznat, že ač jsem byla zpočátku nedůvěřivá, předčilo má očekávání. Určitě stojí za návštěvu.

Cestou zpět na hotel jsme se ještě zastavili na tradiční Fish and Chips a do peřin pak padli nadšení, unavení a plní očekávání, neboť další den nás čekal 10 hodinový let do Colorada.

Loni jsme si vyzkoušeli 5týdenní cestu po USA. Vše vyšlo báječně a jak jsme se tak namlsali, rozhodli jsme se výlet zopakovat i letos. Naším cílem je opět Tonyho rodné město Coeur d’Alene (Idaho), ale tentokrát se tam dopravíme z jihovýchodu – v plánu máme Boulder (Colorado), Vernal (Utah), West Yellowstone (Montana), Coeur d’Alene (Idaho).

Let před Velkou louži jsme letos rozdělili na dva. Napřed do Londýna (kde jsme chtěli strávit 2 a kousek dne) a z londýnského Heathrow poté přímým letem do Denveru (Colorado). Měl to pro nás být historicky nejsnazší přesun…