Letíme

Tonyho rodinu jezdíme navštěvovat pravidelně skoro každý rok, ale tentokrát jsme se rozhodli pro trochu delší návštěvu – zůstaneme celý rok. Kromě naprosto zjevných důvodů (být blíže rodině, poznat kulturu a naučit děti i mě jazyk) mě osobně láká i možnost zkusit žít opět od začátku. Nelpět na tom, co jsme shromáždili, ale naopak zažít krásu minimalismu ve věcech a maximalismu v prožitku. Myslím, že jsme na dobré cestě :-).

Po několika měsíčním maratonu příprav konečně letíme. A cesta je výživná. 27 hodin od dveří ke dveřím. Děti byly skvělé, nadšené, později úplně vyčerpané. Olí několikrát zvracel.

Na letišti v Danveru nám policejní pes vyčuchal zbytek baget se salámem a museli jsme je po vyrvání z jeho huby vyhodit.  Jo, holt školácká chyba. Kolikrát jsem už byla v USA? Možná sedmkrát? Opět jsem neudržela v hlavě, že s masem, ovocem, zeleninou a měkkými sýry nás tam nepustí. Škoda, byly to bezlepkové bagety pro Káju.

V Denveru nás také čekalo 8h mezipřistání (mezi 1 a 9h ranní). Soucitná paní nám při odbavování poradila, ať se jdeme s dětmi nadechnout čersvého vzduchu ven z letišní haly – v Coloradu bývá teplo, ten den bylo 39º.

Létání s dětmi by vůbec vydalo na samostatnou kapitolu. Olí už má za sebou 31 letů, Kája 15. Nechápu jak, ale vždycky to nakonec nějak dáme :-).