13. týden: divoká zvěř

Poté, co již několik týdnů řeším naši kočku, snad ani nemůžu psát o ničem jiném než o “kočkách” a jiné zdejší zvířeně. A vlastně i toto téma je tu momentálně aktuální.

Puma

Tento týden proběhlo zprávami, že v místním parku hned vedle špitálu sundavají ze stromu pumu. Všimla si jí žena, co pod ním zrovna svačila o pauze v práci. Ačkoliv se pumu podařilo uspat, a tedy bezpečně sundat a zavřít do klece, stejně ji nakonec zabili. Možná to byla ta samá puma, co se potloukala asi před měsícem v místním lesoparku nedaleko místa, kde bydlíme. Anebo to byla jiná, to nikdo neví. Považuji to za velmi smutný a nespravedlivý příběh a nějak to nemůžu místní organizaci IDFG (Idaho Department of Fish and Game), jejíž mise je chránit, zachovávat a spravovat divokou přírodu, odpustit. Na druhou stranu nejsme v Čechách, jsme v Americe a lidé tu jednají na základě jiných informací a zkušeností.

Puma (mountain lion nebo také cougar) je největší kočkovitá šelma žijící v Severní Americe, samci váží i přes 100 kg a měří až 2,75 m. Je to samotářský druh a samci si hlídají teritorium o obvyklé rozloze 250 km² (podle množství potenciální kořisti až 1000 km²) – samice o něco menší. Na západě USA je poměrně rozšířená a její populace je zdravá a roste, takže pumy si (i kvůli lesním požárům) hledají další teritoria, přičemž přirozeně naráží na obydlené oblasti. Za jednu noc jsou schopné ujít přes 100 km.

Tento mladý samec prý do svého teritoria zahrnul i město a pokud by ho přemístili jinam, buď by ho zneškodnil nějaký jiný samec, nebo by se s největší pravděpodobností vrátil opět sem. Z bezpečnostního hlediska prý není možné tolerovat pumy, které se odváží tak blízko k lidem. Chápu, v blízkosti se nachází i několik školek a taková číča je schopná napadnout – i když velmi ojediněle – i dospělého člověka. (To se bohužel stalo letos v květnu nedaleko Seattlu. Puma napadla dva cyklisty, jednoho zcela rozsápala, druhý s rozsápaným krkem přežil. Takto brutální útok byl naprosto ojedinělý, ale bohužel, za posledních 20 let množství útoků proti lidem roste – toť z černé kroniky vše a nebo si to sami přečtěte tady .. 😉 ).

Na druhou stranu, v dnešní době přeci existují i jiné způsoby, jak se s tím vypořádat. Mohli ji třeba očipovat, odvézt daleko od osídlených oblastí, sledovat, jak se pohybuje a teprve v případě hrozícího návratu zasáhnout. Nemůžu se zbavit dojmu, že je to další z příkladů, kdy lidé devastují přirozené prostředí, v kterém se dobrovolně rozhodli žít.

Jako silný protiklad vnímám červencové setkání s pumou, které popisuje žena z Oregonu. Puma jí vpochodovala do obýváku a ustlala si za gaučem. Tato dáma ji nechala prospat a pokojně odejít. Zachovala se neuvěřitelné klidně a pokorně. Kdo máte FB, můžete si počíst zde. Klobouk dolů!

Další zvířena

Poprvé jsem se s možnou hrozbou ze strany zvířat setkala mnoho let nazpět na Slovensku, kde jsme během přechodu Tatranské magistrály poslouchali medvědí řev v houštinách pod námi. Poté, co jsme se rozhodli přespat na divoko, mi Tony s ledovým klidem povídá, že až dovaříme večeři, musíme všechny zbytky, nádobí i pastu na zuby zavřít do pytle a pověsit na strom x metrů od nás. Myslím, že si dovedete představit moje zděšení – tu gulášovku jsme nedovařili a já jsem za celou noc nezamhouřila oko. Opravdové setkání s medvědem (American Black Bear, neboli medvědem baribalem) jsme si ale užili až poté, v kanadském národním parku Banff. Potuloval se od nás ve vzdálenosti asi 30 m a jenom malý kousek od silnice. Naštěstí nás oddělovala poměrně divoká říčka, takže to bylo setkání bezpečné a pro mě neuvěřitelně působivé.

To mi naprosto stačilo k tomu, abych pochopila veškerá protimedvědí opatření, která je tu v kempech nutné dodržovat. Na některých místech máte k dispozici zamykací skříňky, do kterých zavřete všechny osobní věci a jdete si “pokojně” lehnout do prázdného stanu. Samozřejmostí jsou důmyslně vymyšlené odpadkové koše, aby je medvědi neotevřeli, případně neodnesli.

Jak tak sedím a píšu, právě koukám z okna na hejno divokých krocanů. Jsou to takoví naši kámoši. Zkraje prázdnin byla mláďata úplně prťavá a maminy je učily chodit po sousedově plotě. Teď už ti malí nejsou od matek k rozeznání. Musím přiznat, že mě okamžitě napadla myšlenka, jestli by se nedali nějak “zužitkovat”, ale mají prý v porovnání s domácími krocany hodně suché maso.

Prý, kde je “vysoká”, tam jsou i pumy. Tak snad to bude ojedinělý případ, o kterém jsem psala, protože my tu těch srneček přímo ve městě máme požehnaně.

Obecně vzato: zvířata a lidé tu žijí tak nějak více “natěsno”. Denně vídáme veverky, jak se honí po kmenech a po telegrafních drátech přenášejí ořechy velké jak jejich hlava. Potkáváme srny,  krocany,  racky delewarské (seagulls) – jsou takoví velcí a pěkně oprsklí, orlovce říční (ospreys), kteří hnízdili v blízkém parku a město jim nad hnízdo instalovalo kameru, takže jsme dění v jejich rodině mohli sledovat on-line, a v zimě prý přiletí orli bělohlaví (bald eagles). Na zahradu lidem občas zabloudí los (což je mimochodem pěkná “kráva”, jak můžete vidět z tohoto obrázku – podotýkám, že ty dveře jsou standardní velikosti), medvěd mýval nebo skunk (několikrát jsme “vdechli” pach jeho mršiny podél silnice a řeknu vám, to radši zastavíte a auto vyvětráte). Tony mě jednou vyděsil, že ti nohatí pavouci, co je vynáším několikrát denně z domu ven, nepříjemně hryžou. Nakonec jsme ale vygooglovali, že je to obyčejný pokoutník domácí a je jen tomu kousacímu (hobo spider) podobný. Docela se mi ulevilo, bylo jich tu fakt dost.

Početná skupina geologů, biologů, nebo “jen” dobrodruhů a umělců na volné noze se tu živí fotografováním divoké přírody, případně malbou dle vlastních předloh. Jedním z nich je i vystudovaný biolog Mike Brodwater (na fotce níže), otec Tonyho kamaráda. Nikdy nepřestanu obdivovat, co všechno tu můžete v přírodě spatřit a jak skvěle to můžete zachytit.