15. týden: něco o jídle

První otázka mé babičky, když jsem si s ní v prvních týdnech volala, byla: “A co tam prokristapána jíte?” Přiznávám, že jsem ji s odpovědí trochu odbyla. Tak, babi, nastal čas, abych ti o tom něco napsala :-). Předem se ale musím omluvit, protože tentokrát budu asi o něco více kritická, než jindy – možná i proto jsem se tomuto tématu dlouho vyhýbala.

Nákupy

Obrovský výběr, ve všem. Oči vám přecházejí a nevíte, po čem dříve sáhnout. Děti nemůžeme odtrhnout od regálu s cereáliemi, Tonyho od pultu s masem a mořskými potvorami, já se motám mezi všemožnými směsmi na pečení a děti, jelikož milují nákupní vozíky, pilotují mezi přecpanými regály a touží prakticky po všem, co vidí. Nakupování je dobrodružství..

První, co se tu opravdu nedá přehlédnout jsou jiná a (kromě standardně malých)  gigantická balení potravin. Zatímco Velká Británie oficiálně přešla na metrické jednotky, USA si sveřepě udržuje imperiální měrný systém, takže nic tu není stejně velké a těžké, jak jsme zvyklí. Dokonce i kancelářský papír má jiný rozměr. Kupujete-li mléko, tak rovnou gallon (3,78 l), rodinné balení jogurtu má 32 uncí (907 g), balená šunka 16 uncí (bezmála půl kila), džusu máte 1,75 l, balený strouhaný sýr má opět 32 uncí (907 g). Nesehnali jsme menší balení peroxidu na odřená kolena než 473 ml a když potřebujete ušátka, tak rovnou po 500 ks. Takže proto ty velké lednice :-). No a aby to spotřebiteli nepřipadalo málo, ze všech koutů na něj číhají pobídky ve stylu, kup jedno balení a druhé máš za polovinu, nebo kup 2 balení a třetí máš zadara. Lidé na to samozřejmě slyší, takže ačkoliv tu potraviny mají obecně delší trvanlivost (bohužel), spoustu z nich končí stejně v koši – v tom lepším případě pak v potravinové bance. A překvapivě, ne vždy platí, že čím větší balení, tím levnější produkt. Takže pokud trochu hledíte na peníze, musíte být neustále ve střehu.

Samostatnou kapitolou je množství odpadu, které se s nákupy pojí. Jestliže u nás se handrkujeme o tom, zda zakázat nebo povolit plastová brčka a ušátka, tady odcházíte z obchodu s 15 až 20 poloprázdnými igelitovými taškami, do kterých vám zboží ochotně skládá sám prodejce. (To ochotně je míněno v nejlepším slova smyslu, prodejci tu jsou opravdu nesmírně ochotní a usměvaví – po tom se mi doma bude stýskat.) Toaletní papír koupíte po 12 kusech, ale uvnitř balení jsou samostatně zabaleny každé 4 kusy. Trochu mi stoupá adrenalín… Tuny plastových obalů končí ve směsných kontejnerech, protože z plastových obalů se tu třídí pouze plastové lahve, a to ještě bez víček. … a Čína už zpátky nic nechce.

Když už jsem u toho třídění, tak trochu odbočím: Každý dům tu má minimálně dva kontejnery, jeden na směs, druhý na recyklaci, kam patří plastové lahve bez víček, papír a plechovky. Ostatní odpad, kromě nebezpečného odpadu a použitého oblečení, se tu prakticky netřídí. Jo, ty bambiliony nákupních tašek je možné vracet do některých obchodů, ale nevím, kdo to dělá. Ve městě jsem zahlédla pouze jeden kontejner na sklo a myslím, že moc lidí o něm neví. Nevím o nikom, kdo by sklo třídil. Zajímavý je ale systém poplatků: Město poskytuje různé velikosti kontejnerů. Za kontejner na tříděný  odpad se neplatí. Platí se pouze za kontejner na směs a měsíční poplatky jsou stanovené podle toho, jak veliký kontejner na směs domácnost využívá (resp. kolik jich má). Neplatí tedy roční paušál, jako u nás. Kdybych se nebála, že to budou naši občané valit do lesů, přišlo by mi to jako docela spravedlivé a recyklaci podporující řešení.

Kvalita potravin

Toto je obrovské téma, na které nejsem odborník a nechci šířit zavádějící informace. Zmíním pouze to, co tu na první pohled vidím: Dá se tu vybírat z nepřeberného množství výrobků, především těch zprocesovaných. Regály jsou napěchované polotovary a směsmi na přípravu čehokoliv a doba expirace základních potravin vždy přesahuje mé očekávání. Jak je vidno, marketéři tu nelení, protože na obalech výrobků tu můžete číst neuvěřitelné slohy a opěvné ódy. Všechno obsahuje o x % tuku, soli či cukru méně, než něco jiného. Ale bohužel, i přes veškerou snahu producentů, je tu pro nás většina hotových výrobků neuvěřitelně sladká nebo slaná.

Co se týče bezlepku: Ano, výběr tu je. Ale opět, lepek je velmi úspěšně nahrazován cukrem, protože něčím to pohromadě držet musí, že jo. Takže opravdu máloco z bezlepkového sladkého pečiva nebo směsí se dá jíst… :-(. Především tedy, pokud to musíte dávat tříletému děcku. Obdobně to platí o receptech – často obsahují více cukru než mouky. Takže jak to dělám? Zkouším všemožné bezlepkové mouky a moučné směsi, peču různé buchty a plácám to víceméně od oka – s více či méně dobrými výsledky.

Cukr a sladidla

Další velké téma, neboť sladí se tu v nepředstavitelných kvantech. Sladké je tu pečivo (u nás je naopak přesolené), přislazují se uzeniny (vím, že u nás taky, ale tady je na první ochutnání ta šunka fakt sladká) a o nápojích ani nemluvím. Je to tak markantní a do chuťových pohárků bijící, že mi to nedalo a musela jsem o tom cukru něco vygooglovat:

Podle světové zdravotní organizace je pro ženy a děti nad 3 roky doporučená denní spotřeba přidaných sladidel 25 g (cca 6 lžiček), pro muže 36 g (9 lžiček). V roce 2017 spotřeboval denně každý Američan 86 g cukru (21 lžiček). Zdroj: USDA Sugar and Sweeteners Outlook. To ale ještě není tak hrozné, protože k mému překvapení máme obdobnou spotřebu cukru i u nás – v roce 2016 dokonce 93 g (spotřeba potravin dle dat ČSÚ).

Problém je ten, že zatímco u nás se spotřeba sladidel omezuje především na spotřebu cukru (spotřeba dalších sladidel – medu, agávového, javorového a nevím jakého dalšího sirupu je zatím nevýznamná; ale popravdě nevím, jak jsme na tom s glukozo-fruktozovým sirupem), v USA tvoří spotřeba cukru cca 55% celkové spotřeby sladidel. Ten zbytek, tedy 45% připadá na vysoce-fruktozový kukuřičný sirup a ostatní (stejně jako u nás nevýznamná) sladidla jako je med apod. Když to shrnu, tak v průměru Američané denně zkonzumují cca 130 g přidaných sladidel (cca 32 lžiček). Zdroj: USDA Sugar and Sweeteners Outlook. Přičemž největší bolest tu způsobuje právě vysoce fruktozový kukuřičný sirup (HFCS), hlavní sladidlo slazených nápojů, které tu lidé usrkávají za chůze, jízdy autem, jízdy na kole, během nákupů, na výletech v přírodě, prostě všude. Některé drinky obsahují až 40 g (10 lžiček) cukru a(nebo) HFCS.

Pokud někoho z vás tato problematika zajímá, doporučuji zhlédnout That Sugar Film (s českými titulky 😉 ). Australský dokument o zákeřnosti skrytých cukrů a o tom, co cukr v našem těle způsobuje.

Co tedy jíme?

Jak tak koukám, stejně jsem ti, babi, na tvou otázku neodpověděla. Tak ještě pro úplnost. Hlavním šéfkuchařem naší rodinky je Tony a já to tímto hrdě hlásím do světa :-). A protože je odsud, tak miluje asi nejvíc mexickou kuchyni, která je v Idahu nejrozšířenější. Takže podobně jako doma, i tady jíme: tacos, fajitas, burritos, pupusas, tortillas, quesadillas, guacamole, salsa, pico de gallo a občas to proložíme pořádným hambáčem nebo taky květákovým mozečkem a bramborem :-)).

A abych nebyla kverulant, je dost věcí, které tu mám ohledně jídla ráda. Třeba: jí se tu hodně zeleniny v syrovém stavu, pšenice je hojně nahrazována kukuřicí (po její kvalitě nepátrám) a fazolemi se cpe každé malé dítě. Ono se tedy cpe i chipsy a hot dogy, ale to už bych se zase dostala tam, kde jsem už byla ;-).