20. týden: vízum

Ne, vízum stále nemám prodloužené – to pro ty, kteří se neradi prokousávají omáčkou, aby se dostali k jádru věci :-).

A teď pro ty z vás, které zajímá místní úřední šiml:

Někdy loni touto dobou jsme se s Tonym rozhodli, že letošní prakticky “školní rok” strávíme v USA. Ok. Začali jsme tedy zjišťovat co a jak, protože doteď jsem do Států jezdila jako každý jiný český turista pouze s ESTA (Jakýsi pre-screening žadatele o vstup, kdy minimálně 72h před odletem vyplníte online formulář, po potvrzení ho vytisknete a vezete s sebou. ESTA vám nezaručuje vstup do země, pouze je jeho nutnou podmínkou, o vstupu rozhoduje vždy až imigrační úředník na letišti. Ve Státech můžete zůstat 3 měsíce.)

Manželka-nemanželka, pokud zde ale chci žít déle než 3 měsíce a nemám předem zajištěný pracovní poměr, jedinou možností je získat turistické, tzv. B2 vízum. S tímto vízem nesmím pracovat, ani studovat, má desetiletou platnost a jednotlivý vstup nesmí překročit 6 měsíců. Současně jsme se ale dočetli, že v určitých případech mohou přiklepnout i roční vstup.

O B2 vízum jsme žádali už někdy v březnu tohoto roku. Možná vás napadá, že pokud jsem manželka, mohl by být celý proces jednodušší. Chyba lávky, opak je pravdou. Mou povinností je naopak dokázat, že zamýšlím pouze dlouhodobý pobyt, nikoliv emigraci. Takže abych toto vízum dostala, museli jsme prokázat, že máme A. dostatek finančních prostředků, B. stálé vazby v České republice, tzn., že jsem všechno neprodala, neuzavřela účty a neprchám.

Spolu s žádostí jsme tedy dokládali: zůstatky na bankovních účtech, životních pojištěních, penzijních fondech, veškeré příjmy (v ČR i USA). Dále potvrzení o tom, že v ČR vlastníme dům a máme hypotéku, potvrzení od zaměstnavatele, že se mám po příletu z USA kam vrátit, doklad o zakoupených zpátečních letenkách (Kupujete-li zpáteční letenku, doba mezi příletem a odletem nesmí být větší než 6 měsíců, takže zpáteční roční stejně koupit nelze.) a nevím, co všechno. Veškeré dokumenty musí být samozřejmě v angličtině (zkuste někdy chtít po České spořitelně výpis z účtu v aj – neřešitelný problém). K tomu Tony napsal nádherný motivační dopis, proč chceme zůstat rok a ani o den déle – oko by nezůstalo suché..

Takto vybaveni jsme i s dětmi vyrazili do Prahy na ambasádu, kde proběhl velmi přátelský rozhovor. Úředník si vyslechl motiv naší cesty, složku prolistoval, zaplatili jsme 160 dolarů a dozvěděli se, že vízum sice dostanu, ale o délce vstupu rozhodne až úředník na letišti. Roční vstup se prý dává ve výjimečných případech, například pokud má hráč NHL roční kontrakt a veze si s sebou českou slečnu :-).

Celou složku jsme tedy museli pár dní před odletem aktualizovat a věřit, že po 27 hodinách letu budeme natolik při smyslech, abychom imigračního úředníka přesvědčili, že jsem pro USA podobným přínosem, jako slečna hráče NHL. Nepovedlo se. Informace o tom, že úředník na letišti může pobyt prodloužit z 6 měsíců na rok, je prý zcela mylná. Vízum platné do 30.12.2018, tedy 6 měsíců, a nazdar. Ještě nás upozornil, ať Státy opravdu opustím a pokud bych chtěla pouze vyjet a opět se vrátit, musím zemi opustit na “meaningful”, tedy nějaký “smysluplný” čas – ale co to je, to nevěděl.

Zůstala nám tedy poslední možnost, a tou je oficiální žádost o prodloužení víza. Hned v prvních týdnech jsme si tedy udělali výlet do Spokane na imigrační úřad – naštěstí jenom asi hodinu jízdy z Coeur d’Alene – v naivní představě, že nás tam někdo vyslechne a doporučí, kdy a jak nejlépe o prodloužení víza zažádat. U okénka jsme byli asi 3 minuty a z toho 2 minuty ten ouřada hledal adresu, kam žádost o prodloužení zaslat. Zbytek informací si prý máme najít on-line. Později jsme zjistili, že ani ta adresa nebyla správná.

Tak Tony začal pátrat a vypátral, že ideální je žádat cca 45 dní před ukončením víz a rozhodnutí o prodloužení jim bude trvat 3 až 5 měsíců. Dobrá zpráva je, že po tuto dobu budu moct zůstat. Špatná je ta, že pokud prodloužení zamítnou, musím neprodleně opustit zemi – opět nikdo neví, co to přesně znamená. Takže na kdy přebookovat let, to je ve hvězdách. (Každá změna našich 4 letenek stojí 1500 dolarů, samotná žádost 370 dolarů.)

Žádost je 9 stránková, psaná ve 2 sloupcích. Najdete v ní opravdu různorodé otázky, např. zda jsem někdy někoho zabila, jestli nejsem bachař, nebo neobchoduji se zbraněmi. Spolu s ní jsme odeslali opět zaktualizované dokumenty, o kterých jsem psala výše. Tentokrát jsme ale české úřady obvolávali odsud, takže s ještě zajímavějším průběhem. Žádost jsme navíc museli doplnit o kopie všech stránek našich pasů, doklad o narození našich děti v ČR, Tonyho americké daňové přiznání a další lahůdky, které v součtu daly úctyhodných 109 stran textu (!).

Pokud bychom kontaktovali místní právníky, za zpracování této žádosti bychom jim zaplatili 750 dolarů, přičemž ty noční telefonáty s českými úřady by za mě stejně nikdo nevyřídil :-).

Možná vás někoho napadá, proč jsem rovnou nežádala o Zelenou kartu. Nežádala, protože ta se vydává cizincům, kteří zamýšlí v USA žít, tzn. mít trvalý pobyt a toto není můj případ.

Takže takto vypadají starosti “imigrantů”, když jdou legální cestou. A pokud si myslíte, že to je pouze kvůli americké paranoe, tak vám někdy povyprávím, jaké povyražení jsem s Tonym zažívala na příbramské cizinecké policii. Jednoduché to není nikde…