Tak tohle je veliké téma. Nechci tady rozebírat, kolik se prodalo krocanů a kolik bylo výjezdů k zahlceným drtičům odpadu, chci psát hlavně o tom, co se vlastně během díkůvzdání oslavuje, protože mě to samotnou zajímá. Čím více se snažím pochopit, jak to celé bylo, tím objevuji více a více detailů, které ve skutečnosti detaily vůbec nejsou. Dopředu vás tedy varuji, najezte se, uvařte si čaj, tohle bude možná trochu náročné…
Příběh o tom “úplně prvním díkůvzdání”
Minulé úterý jsme do školky přijeli o něco později, “vyučování” už začalo, a to právě příběhem, “Jaké bylo to úplně první americké díkůvzdání”. Tomu se nedalo odolat, příběh jsem si musela vyslechnout a tímto příběhem teď také začnu.
Kdysi dávno, před 400 lety, žili v Anglii lidé, kteří nechtěli praktikovat náboženství (svou víru v Boha) tak, jak velela Anglikánská církev. Část z nich se přesunula do Holandska, ale ani tam nebyli přijati. Rozhodli se tedy, že se poplaví daleko přes oceán až do Ameriky, kde se usídlí a založí vlastní osadu. Těmto lidem se říkalo Pilgrims (Poutníci).
6. září roku 1620 vyplula z anglického přístavu Plymouth loď jménem Mayflower. Na palubě bylo 50 mužů, 20 žen, 32 dětí, 2 psi a pár slepic a kohoutů. Cesta byla velmi dlouhá a vysilující. Po 66 dnech se slabí a nemocní konečně doplavili k americkým břehům, kde založili osadu nazvanou Plymouth Plantation. Poutníci se ocitli v úplně jiné zemi a bylo pro ně velmi těžké obstarat si jídlo a vyrobit přístřeší. Než přišla první zima, dokázali postavit pouze 1 dům. První, nevídaně krutou zimu přežila pouze polovina z nich.
Zjara roku 1621 potkali indiána jménem Squanto, který uměl anglicky a seznámil je s náčelníkem jménem Massasoit. Díky Squantovi tak uzavřeli s indiány dohodu, že se vzájemně nebudou napadat. Squanto pak poutníkům pomohl ještě daleko víc. Naučil je chytat ryby, lovit zvěř, pěstovat zeleninu a kukuřici. Na konci dalšího roku tak měli dost vlastní vypěstované úrody a zkušeností a byli dobře připraveni na další zimu. Na oslavu prvních úspěchů se tedy rozhodli uspořádat díkůvzdání (tradiční poděkování Bohu, které byli zvyklí slavit v Anglii již mnoho let zpět). Na díkůvzdání pozvali Squanta a jeho nejbližší rodinu a přátele. U společného stolu nakonec seděli spolu s 90 indiány. Poutníci připravili ryby, humry, zeleninu a indiáni nalovili srny. Tři dny takto spolu hodovali.
A celý příběh paní učitelka uzavřela takto: Tak děti, toto bylo to úplně první díkůvzdání. Od té doby ho slavíme každý rok, abychom vyjádřili vděčnost naší rodině, přátelům, poděkovali za to, že máme co jíst, ale také za náš dům, auto, kterým můžeme jezdit… Děti, za co všechno bychom měli být vděční?
Tohle je pravdivý příběh, který se tu vypráví ve školkách. Čiší z něj dobrodružství a odvaha. Děti – i naše děti 🙂 – ho milují. Ze školky si pak odnesly krásné mini knížečky a spoustu obrázků a dekorací, a všechno tak bylo nachystáno na jeden z největších svátků, které se zde slaví – Den Díkůvzdání. Bohužel, podle toho, co jsem se během oslav dozvěděla (nebo spíše nedozvěděla), se s tímto příběhem naprostá většina dětí, ale i dospělých spokojí. Nikdo se už neptá, co bylo předtím a co bylo potom.
Jiný úhel pohledu a některé další podrobnosti
To, že bílí přistěhovalci seděli u jednoho stolu s indiány a 3 dny spolu hodovali se opravdu stalo – jednou…
Původní američtí obyvatelé zde žili tisíce let předtím, než sem vstoupili první běloši a oslavovali – vzdávali díky za množství událostí, které se během roku staly. Toto tedy nebylo úplně první, ale již páté díkůvzdání, které ten rok slavili.
Příběh začal už v roce 1614. Tehdy z Ameriky vyplouvala loď plná zajatých indiánů z kmene Pawtuxet, které banda anglických dobyvatelů zamýšlela v Anglii prodat do otroctví. Tito angličtí dobrodruzi po sobě zanechali epidemii neštovic, kterým podlehli všichni ti příslušníci kmene, co zajati nebyli.
V Evropě se velmi rychle rozšířily zprávy o tom, jaký je v “Novém světě” ráj na zemi a do Ameriky se hrnuli další radikální nebo dnešními slovy fanatičtí věřící – Puritáni. Snad proto, že nikde neviděli žádné ploty, bez servítek zabírali území a ve spolupráci s britskými osadníky zajímali práceschopné indiány a posílali je do otroctví, ostatní vraždili. Indiáni ze sousedního kmene Pequot nebyli vázáni žádnou dohodou, kterou Squanto vyjednal, a tak se přirozeně bránili.
V roce 1637 napadli britští a holandští přistěhovalci spící příslušníky kmene Pequot v jejich tzv. long house (tradiční stavba severoamerických indiánů). Po oslavách Green Corn Festival (indiánské díkůvzdání) je nad rozbřeskem obklíčili a nařídili jim vyjít ven. Ti, co vyšli, byli zastřeleni nebo ubiti k smrti, ostatní byli v domě zaživa upáleni. Den na to, vyhlásil guvernér Massachusetts Bay Colony “den díkůvzdání”, jako oslavu zavraždění 700 neozbrojených mužů, žen a dětí.
Povzbuzeni úspěchy, “stateční” kolonisté (spolu s indiány obrácenými na jejich víru!) přepadali vesnici za vesnicí. Ženy a děti nad 14 let prodávali do otroctví, zbytek vraždili. Přístav v Nové Anglii pravidelně opouštěly lodě až s 500 otroky. Kolonisté vypláceli odměny za indiánské skalpy.
Jako oslavu veleúspěšné porážky “pohanských divochů” Pequot vyhlásili kolonisté druhé díkůvzdání. Během oslav si kolonisté na ulicích kopaly s uřezanými indiánskými hlavami jako s fotbalovými míči. Vyhlazovacímu šílenství nebyli ušetřeni ani indiáni kmene Wampanoag (ti, s kterými seděli Poutníci u jednoho stolu a s nimiž Squanto vyjednal mír). Jejich náčelník byl sťat, jeho hlava napíchnuta na kůl a po 24 let byla vystavena v osadě Plymouth (místě, kde se v roce 1620 vylodili Poutníci a kde proběhlo američany oslavované “úplně první díkůvzdání”).
Horečné vraždění se stupňovalo a po každém úspěšném masakru následovaly oslavy díkůvzdání. Až první prezident George Washington (1789–1797) navrhnul, aby se místo oslav každého jednoho masakru slavilo pouze jeden den v roce. Později, během občanské války (1861 – 1865), vyhlásil Abraham Lincoln Den Díkůvzdání národním svátkem – ten samý den nařídil vojenský zásah proti hladovějícím Siouxům v Minnesotě.
Poutníci (Pilgrims), kteří přišli do Nové Anglie, nebyli pouze náboženští uprchlíci, kteří by chtěli svůj osud vložit do rukou Boha v pusté divočině Severní Ameriky. Byli to náboženští radikálové, kteří poté spolu s tisíci dalšími kolonisty vraždili, mučili a vyhlazovali všechny, kteří se odmítli obrátit na jejich víru. Byli to také lidé, jejichž kvality – mírně řečeno – neodpovídaly očekávanému standardu. Jejich idealizování, tak jak si můžeme přečíst v dětských knihách, bylo výplodem pozdějších autorů, kdy je jejich image postavena na protikladu mezi nóbl civilizací a pohanskými indiánskými divochy – protikladu dobra a zla. Obdobně ani Puritáni, kteří zůstali v Anglii, nebyli pouze náboženští konzervativci pronásledováni králem a anglikánskou církví. Byli to političní revolucionáři, kteří v Anglii v roce 1649 (po sedmileté občanské válce) porazili krále a převzali anglickou vládu.
Wampanoag indiáni nebyli pouze ti “přátelští indiáni”, kteří pomohli prvním osadníkům přežít. Nesnili o bratrství s bílými přistěhovalci. Byli to válečníci, kteří se přes 600 let bránili nájezdům Irokézů a posledních 100 let pak čelili bílým dobyvatelům, rybářům a především otrokářům, kteří plenili jejich pobřežní vesnice. Věděli něco o síle bílých mužů a nikdy jim úplně nevěřili, ale jejich víra je učila, aby nabízeli pomoc bezmocným a pohostinství těm, kteří měli “prázdné ruce”.
“Přátelský indián” Squanto byl příslušník kmene Pawtuxet. V roce 1605 byl zajat anglickými objeviteli a prodán do otroctví. V Anglii žil 9 let. V roce 1614 se vrátil zpět do Nové Anglie, kde byl ale opět zajat a poslán do otroctví do Španělska, poté do Anglie, na ostrovy Newfoundland a zpět do Anglie. Nakonec ho jako obchodního vyjednavače vyslal objevitel Sir Ferdinando Gorges zpět do Nové Anglie. Po příjezdu do své země Squanto zjistil, že obyvatelé jeho vesnice mezitím vymřeli na zavlečené epidemie, a on je tak jediným žijícím příslušníkem svého kmene. Pro svou minulost byl Squanto indiány kmene Wampanoag (kmen, který obsadil území po vymřelých Pawtuxet) oprávněně podezříván, ale nakonec ho kmen přijal. Náčelník ho v březnu 1621 vyslal do osady Plymouth, aby vyzkoušel Squantovy vyjednávací dovednosti se skomírajícími přistěhovalci – Poutníky. Poutníci tak díky Squantovi uzavřeli s indiány dohodu. Indiáni (resp. Squanto) naučí Poutníky jak přežít v divočině a Poutníci na indiány nebudou útočit. Dohoda o vzájemném neútočení ale trvala jen do doby, než se na pobřeží začaly vyloďovat další a další stovky náboženských radikálů a síly mezi indiány a kolonisty se začaly vyrovnávat. Poutníci Squanta považovali za nástroj seslaný Bohem. O to více byli přesvědčeni o správnosti své misionářské činnosti. Hovoří se ale i o tom, že si byl velmi dobře vědom svého výhradního postavení a uměl ho zneužívat k vlastnímu prospěchu. Squanto žil s Poutníky až do své smrti. Zemřel ve 37 letech.
Mnozí z vás asi tuší, že toto rozšíření jsem sepsala z opačného pohledu, z pohledu potomků původních obyvatel, kteří měli to štěstí a vybíjení přežili. Nejvíce informací jsem našla na stránkách Manataka American Indian Council, něco z wikipedie a také z blogu History of Massachusetts, zajímavé je video Story of the Pilgrims for kids, je toho spoustu. Listopad je tu vyhlášen měsícem Indiánského dědictví, ale kromě jedné akce pro děti v místní knihovně jsem bohužel nezaznamenala žádnou jinou osvětu. V knihovně jsem si byla s dětmi poslechnout indiánské bajky a vyrobit lapač snů. Bajky vyprávěla Sarai May, příslušnice kmene Chickasaw. Olímu se nesmírně líbily a chtěl je pak po mě znovu a znovu převyprávět.
Díkůvzdání je dnes asociováno s rodinným setkáním, pečeným krocanem s nádivkou, dýňovým koláčem a americkým fotbalem. Z mého pohledu je ale nesmírně smutné v jaké nevědomosti tu naprostá většina lidí žije. Příběh prvního díkůvzdání se tu vypráví jako laskavá pohádka malým dětem, ale stejnou pohádku se dozvídají i studenti středních škol. Bez vlastní iniciativy nemáte šanci vidět druhou stranu mince. Společnost tu tak před svou historií vědomě zavírá oči, aby neviděla události, které tomu, že tu dnes můžeme být, předcházely.
The Kom Family 
One thought on “22. týden: Díkůvzdání”