29. týden: radosti a strasti v novém roce

Polar Bear Plunge

Nový rok jsme oslavili velkolepou koupačkou u jezera Coeur d’Alene. Tony se samozřejmě přidal, já ne. Myslím, že už kvůli dětem by alespoň jeden z nás měl zůstat naživu, nebo aspoň bez rýmy :-).  Místní Polar Bear Plunge (v překladu Ponor ledního medvěda) letos slavil 40. výročí. Zatímco v roce 1979 se tu cachtalo pouze 5 nadšených středoškoláků, v posledních letech se tu schází stovky otužilců (a nejméně stejný počet čumilů 😉 ).

Úsměvné je už to, jak lidé k jezeru přicházejí – v županech a žabkách, případně pouze v plavkách nebo opět nějakých poťouchlých kostýmech s ručníkem přehozeným přes ramena. Někteří se ve vodě cachtají ještě před polednem, ostatní se přesně ve 12:00 vrhají za nimi (na to se můžete podívat tady). Akce je to blesková, neboť kolem 12:20 už není na pláži ani noha :-). Už z definice slova plunge (ponor) je jasné, že kdo se nepotopí i s hlavou, jako by tam vůbec nebyl. Nevím, jestli je to z fotky vidět, ale voda měla příjemných 40° a vzduch 29° … Fahrenheit.

Lovení na dírách

S rodinou Tonyho sestřenice jsme se vydali k jezeru Gillette ve státě Washington na “icefishing”. Sice jsme strávili 4 hodiny v autě a pouze 2 na ledu, ale stálo to za to a bylo to tak akorát, aby tam Kája neumrzla. Olí ulovil pstruha duhového (Rainbow Trout) a dalšího dostal jako výslužku. Doma ho pomohl Tonymu vykuchat a než šly ryby na pánev, děti si s nimi stačily ještě roztomile pohrát (viz zde) :-).

Icefishing je tu dost populární a jak jsem se od Tonyho dozvěděla, tak sice ne tady, ale běžně v Kanadě, nebo třeba ve státě Minnesota je možné si pronajmout rybářský domek, který si přitáhnete přímo na led a v kterém můžete vesele chytat třeba rovnou z postele. Vypadat to může takhle:

Orlí hostina

V týdnu jsme se také byli podívat, zda tu ještě pobývají orli, nebo už odtáhli pryč. K vidění je jich už jen pár, zato bordel tu nechali pořádný! Už jste někdy neměli v lese kam pro chcíplou rybu šlápnout? A umíte si představit ten smrad?

Sníh

Za sněhem musíme do hor, neboť tady ve městě je to bída s nouzí. Nasněží vždycky jenom tak, aby se na silnicích udělala pořádná břečka a do 3 dnů je to pryč. Na podzim mi tu všichni básnili o závějích a doteď nenapadlo nic, co by za řeč stálo. To mě dost mrzí, protože na sníh jsem se těšila a když teď čtu, jak jste doma zapadaní, říkám si, že teplé zimy jsou asi moje prokletí.

Obvykle tu bývá sněhu opravdu požehnaně a pokud se vydáte někam do hor, nebo stačí mimo město, s největší pravděpodobností budete bez signálu. Je potřeba dobře plánovat množství paliva, protože pumpy tu nejsou jako u nás na každém rohu. Nejednou jsme projížděli místy, kde jsem si říkala, že tady bych v pangejtu skončit fakt nechtěla. Přeci jenom, v Idahu je hustota zalidnění 8 ob./ km² (u nás 134 ob./km² ). Spoléhat se na to, že vás kolemjedoucí vytáhne, se nedá. To je spíš pravděpodobnější, že se na vás vrhne smečka vlků :-).

Silnice se tu solí významně méně než u nás, většinou se jen pluhují a sypou pískem, nebo štěrkem a zajímavé je, že zimní pneumatiky tu nejsou povinné. Je na každém, jak k tomu přistoupí. Vedle klasických zimáků se tu používají i tzv. studded tires – pneumatiky s kovovými hroty. My je máme (ač trochu sjeté). Jsou sice hlučné, jak kdybychom řídili tank, ale sníh zvládají dobře.

Místní ve sněhu jezdit umí a je vidět, že si to užívají. Zkrátka pěticentimetrové kalamity se tu nekonají a lidé jsou na to náležitě hrdí. Na zimu je tedy potřeba připravit především přistěhovalce. Případně je natolik vyděsit, aby si to stěhování do zimy ještě rozmysleli :-).

Jakožto zodpovědný přistěhovalec jsem počátkem listopadu absolvovala teoretický kurz jízdy na sněhu, který zdarma pořádala městská policie. Bylo to podané hodně zajímavě a pánové policisté byli nesmírně vtipní. Mezi účastníky školení byli i tací (a nebylo jich málo), kteří nejenže ve sněhu nikdy neřídili, ale dokonce ho ani nikdy naživo neviděli. Poměrně rychle jsem tedy nabyla sebedůvěry :-). Současně ale doufám, že žádného takového jižana nepotkám.

Takže abychom z té severoamerické zimy vůbec něco měli, vyrazili jsme si zalyžovat do lyžařského střediska Schweitzer, které je cca hodinu a čtvrt od nás. Lyžovačka pěkná a ceny “lidové”: Dospělí na celý den za 1820 Kč, půlden 1560 Kč , děti to 7 let to mají naštěstí zdarma…

Něco za něco

Většina z vás už ví, že vízum jsem dostala, jupííííí!!! Můžeme tedy vesele pobývat až do 20. 6. 2019.

S tím titěrným, avšak veledůležitým papírkem v ruce jsme se s Tonym oba shodli na tom, že jestli se ten náš dům někdy prodá, tak teď. A co myslíte? Do týdne se prodal!

Ani jeden jsme od začátku nevěřili tomu, že by za tu naši ruiničku mohl někdo zaplatit 240 000 USD. Od června se tu bylo povídat cca 20 zájemců. Z každé návštěvy a ze dne otevřených dveří tu máme 33 vizitek realitních makléřů. Jak je vidět, trpělivost růže přináší a všechno si najde svého kupce…

Zatím jsme neměli možnost nové majitele kontaktovat, takže ještě stále zbývá naděje, že nás tu nechají “dožít”, ale pokud ne, tak do 14. 2. musíme najít nové bydlení 😦 .