34. týden: únor bílý, pole sílí

Konečně pořádná zima

Dodatek ke smlouvě o pronájmu jsme podepsali, takže stěhování neproběhlo 🙂 . Ještě že tak, neboť zkraje února k nám dorazila dlouho očekávaná severoamerická zima a já jsem pochopila, co se Tonymu na té naší berounské čvachtanici nezdá.

Zima severního Idaha (North Idaho Winter) je tu pojem, který je spojován s překrásnou zasněženou krajinou, rampouchy až na zem, závody psích spřežení, “sněhových” prázdnin, protože školní autobusy nemají radlice, a nekonečným odklízením sněhu z vjezdu do garáže. Na to všechno tu jsou místní (ti, kteří v zimě nebalí kufry a nestěhují se na jih) zvyklí a pyšní. A my si to letos užíváme s nimi, tzn. že jsem už odházela asi 3000 lopat sněhu a ještě stále mě to baví :-).

Jak jsem už psala dříve, solí se tu velmi sporadicky. Ráno se stěží dosmýkáte, kam potřebujete, a odpoledne se smýkáte úplně stejně. Rozdíl je jen v tom, že mezitím projely pluhy a 20 cm nového prašanu úhledně odhrnuly na přilehlé chodníky. A víte co je zajímavé? Nikdo si na práci silničářů nestěžuje. Naopak. Sociální sítě plní opěvné ódy na jejich pohotovost a nasazení a nepřečtete si, ani neuslyšíte jedinou stížnost, neřkuli jízlivost. No a chodníky, protože chodce aby tu člověk pohledal, zůstávají po průjezdu  pluhů často zcela neprůchodné.  Docela pěkně to vystihuje následují obrázek:

Ta zajímavá sekačka dole je sněhová fréza (snowblower). Je velmi užitečná, protože sněhu je tu obvykle opravdu dost. Bohužel, je to ale jedna z dalších vymožeností, která lidem brání v přirozené tělesné aktivitě – především těm, kteří ji využívají i na minimální nasněžené množství.

A když už jsem u těch vymožeností: Na sousedním kopci jsme našli zapomenutou, pro mě absolutní novinku, kleště na výrobu sněhových koulí!

Ale zpět k těm silnicím, takhle si tu tedy jezdíme: (Většinu fotek jsem nafotila zkraje měsíce, když napadl první poprašek a já byla nadšená jak malá holka. Teď už je sněhu daleko víc a stále mrzne až praští.)

Protože zima odstartovala teprve počátkem února, snažíme se ji teď užívat plnými doušky, a tak lyžujeme (děti takhle, Tony s nimi a já jsem zatím technická podpora – příští rok už to dáme všichni 🙂 ), bobujeme, bruslíme, chodíme na pláž, protože i tam se dá v zimě užít spoustu legrace, nebo se jen tak válíme ve sněhu. Děláme prostě všechno to, čeho už asi vy, co se těšíte na jaro, máte plné zuby…

Tak přestanu psát a hodím vám sem naši “zimu v obrazech”. (Všechny následující fotky jsem pořídila v průběhu února v našem nejbližším sousedství – v okruhu si 3 km od domu.)

♥ 14. 2. ♥

Valentýn se tu samozřejmě slaví, ale protože jsme celý únor víceméně venku, anebo doma v teple a do nákupáků jdeme jen ve stavu nouze, tak nás komerční přípravy na tento svátek i svátek samotný téměř úplně minul. (Já jsem sveřepý zastánce 1.máje a Tonyho tento svátek také nijak neokouzlil. Jediné, co nám to kazí, je, že na předvečer Valentýna nám připadá výročí začátku našeho vztahu. Letos to bylo 10 let 🙂 ).

Ovšem ve školce jsme se oslavám nevyhnuli. Děti dostaly za úkol přinést pro každého spolužáka ve třídě přání. Zadání znělo: “Na přání napište pouze od koho je, nikoliv pro koho. Nic jiného než přání přinést nemusíte.” Rozhodli jsme se tedy, že když už nemají napsat nikomu nic adresně, tak aspoň přání vyrobíme (přičemž jsem tak trochu očekávala, že s vlastnoručními výtvory budeme mezi ostatními za exoty). Do školky jsme tedy donesli adekvátní počet vyrobených přání, které děti vlastnoručně podepsaly a já jsem s napětím očekávala, s čím přijdou ze školky domů. Bohužel, míra komercionalizace tohoto svátku opět předčila naše očekávání. Kromě asi dvou vyrobených přání totiž děcka donesla hromadu sladkostí, či malých dárečků, na jejichž valentýnských obalech už bylo od výrobce předepsáno od koho/pro koho a stačilo pouze fixem doplnit jméno.