41. týden: Divoký západ

Na tohle téma se chystám prakticky od té doby, co jsme přijeli, a protože nám zbývá už pár posledních týdnů, je na čase se do toho pustit :-).

V Idahu jsem byla poprvé před 10 lety a doteď si vybavuji postavu muže postávajícího na křižovatce. Tehdy jsem se udiveně otočila na Tonyho za volantem a hlavou mi prolétlo: “Indián! A vypadá úplně stejně, jak je znám z knížek a filmů ze svého dětství – snědá tvář, výrazné lícní kosti, orlí nos…”, aniž bych cokoliv řekla, Tony vytušil, co se mi honí hlavou, a k mým úvahám jen dodal: “jo, ten indián žebral o peníze, byl to bezdomovec, takových je tu hodně…” Už tehdy to ve mě vzbudilo obrovskou touhu dozvědět se, jak to s těmi indiány vlastně bylo a kde mají v té současné americké kultuře místo. Nedělám si iluze, že se mi to za 10 měsíců, co jsme tady, podařilo, ale některé věci mi už teď připadají jasnější.. 

Native Americans, Native Peoples, First Peoples, Indigenous peoples, Indians – to jsou všechno označení pro původní obyvatele amerického kontinentu, které používají přistěhovalci, přičemž to nejvíce politicky korektní označení se zdá být “Native Americans”. Zeptáte-li se ale samotných původních obyvatel, který z názvů preferují, dozvíte se, že vlastně ani jeden a že tato označení jsou příliš eurocentrická. Všichni jsou příslušníci určitého kmene, proto tedy preferují oslovení kmenovým názvem.

Ke konci roku 2018 bylo v USA federálně uznaných 573 indiánských kmenů, z toho pět ve státě Idaho (Coeur D’Alene Tribe, Kootenai Tribe, Nez Perce Tribe a Shoshone-Bannock Tribes).

Toto je mapa nejvýznamnějších kmenů (rok 1500):

Tak akorát podrobnou mapu (lepší jsem nenašla) z roku 1991 najdete zde.

První evropské osady a střety na východě země

Dle jedné z teorií osídlili původní obyvatelé Ameriku před cca 16 000 lety, a to přechodem z Asie přes Beringovu úžinu. Poměrně nerušeně migrovali, a osídlili tak prakticky celý kontinent – až jim do toho v roce 1492 hodil Krištof Kolumbus vidle…

Během svého krátkého působení v dnešní Dominikánské republice se Kolumbovi povedlo tisíce původních obyvatel zotročit. Ty které neposlal do Španělska (mnoho z nich nepřežilo už cestu), nutil pracovat v dolech a na plantážích. V roce 1500 ho Španělský král z důvodu “špatného managementu” z kolonie odvolal. To ovšem nic nezměnilo na tom, že Amerika byla otevřená pro další a další objevitele, otrokáře, zlatokopy, kteří pokračovali v jeho stopách a kromě zrůdných otrokářských praktik do Ameriky dovlekli pro původní obyvatele i smrtící choroby. (O Kolumbově kontroverzní vládě se dočtete např. tady.)

Se zvyšující se mírou osídlení východního pobřeží byly původní obyvatelé odsouváni dále a dále na západ a samozřejmě si to nenechávali líbit. Docházelo k množství masakrů iniciovaných oběma stranami. Osadníci násilně zabírali území, případně s indiány uzavírali jednostranně nevýhodné smlouvy. Na počátku 17. století začala Anglická burza obchodovat s tabákem, což spustilo obrovský příliv ziskuchtivých osadníků, kteří místo odkupu půdy vypalovali celá indiánská města. Následoval příliv Poutníků a Puritánů, o kterých jsem psala v článku o Díkůvzdání, a s nimi masivní christianizace.

Velkou úlohu v ústupu indiánů západním směrem hráli koně. Ty dovezli na americký kontinent až evropští osadníci. Po roce 1700, během obrovské invaze španělských, francouzských a britských kolonistů, byli právě koně pro indiány tou nejcennější kořistí a jejich krádeže se brzy staly oblíbenou kratochvílí. Koně indiánům umožnili rychlý přesun do prérijních oblastí, kde jim také zásadně usnadnili lov bizonů.

K prvním organizovaným odsunům původních obyvatel vyzval prezident Thomas Jefferson kolem roku 1776. Doporučil, aby se kmeny Cherokee a Shawnee přesunuly na západ od řeky Mississippi s dodatkem, že jejich odsun bude jedinou možností, jak si zajistí své přežití. Tato myšlenka dala základ pro vznik indiánských rezervací.

Expanze evropských osadníků směrem na západ, ale nadále pokračovala. Po nabytí území dnešní Louisiany (jímž se USA zdvojnásobily) vyslal prezident Thomas Jefferson expedici Lewis and Clark, která měla za úkol zmapovat území a původní obyvatelstvo na západ od řeky Mississippi. V roce 1805 dosáhla expedice oregonského pobřeží. Včetně cesty zpět do St. Louis (Missouri) tak zdolala 7.689 mil (12.374 km). Účastníci expedice (ze 45 mužů se zpět vrátilo 33) donesli zprávy o přírodním bohatství, které na pobřeží Tichého oceánu objevili. Nedlouho poté se tak stejným směrem vydávali ziskuchtiví lovci kožešin bobrů a vyder, tzn. trapeři (trap = past) a v Oregonu založili první evropskou osadu. Lovci kožešin byli i velmi zkušení obchodníci. Kožešiny získávali od původních obyvatel výměnou za oblečení, různé kovové předměty, nože, střelné zbraně, alkohol a jiné vymoženosti. Jejich obchodní cesty daly základ pozdější Oregonské stezce, jedné z hlavních migračních suchozemských cest v Severní Americe.

Expanze na západ – Oregonská stezka

A tady teprve začínají evropany psané dějiny západní části USA – tedy i státu Idaho. Lewis a Clark objevili cestu k Tichému oceánu. Ta ale nebyla sjízdná vozy (wagons), v kterých osadníci putovali. Postupem času nacházeli obchodníci schůdnější varianty, až vznikl jakýsi hlavní tah na západ – Oregonská stezka.

V roce 1843 nabízela provizorní oregonská vláda každému, kdo se do Oregonu přestěhuje, zdarma 2,5 km² půdy. S vidinou lepšího života, bohatství a nezávislosti se během “Great Migration” vydalo po stezce v jedné velké karavaně 1.000 prvních emigrantů, tzv. Pioneers. Putovali pěšky podél vozů tažených koňmi, nebo častěji voly. Cesta byla 2.000 mil (3.219 km) dlouhá a trvala cca 4 až 6 měsíců. Bylo ji třeba dobře načasovat, aby se Pioneers  vyhnuli přechodu Rocky Mountains v zimních měsících a také, aby zvířata měla po cestě dostatek potravy.

Oregonskou stezkou putovali většinou mladí lidé s malými dětmi. Vozy byly naloženy jídlem (pro 4 lidi bylo třeba cca 250 kg slaniny, 90 kg fazolí, 30 kg kafe, 300 kg mouky, 45 kg cukru, 100 kg rýže a skoro 2 kg čaje), ošacením a základními nástroji (lopaty, sekery, pluhy) nutnými pro přežití v prvních měsících. Někteří se snažili převážet i nábytek, který pak po cestě odhazovali, jako nepotřebný balast. Karavany tvořilo mnoho desítek vozů a převážnou většinu cesty kráčeli emigranti vedle nich, aby co nejvíce snížili váhu a nebezpečí zlomení kol, nebo uvíznutí v bahně. Během cesty docházelo k mnoha zraněním dospělých i dětí (přejetí kolem vozu patřilo k jedním z nejčastějších a mnohdy i smrtelných) a z nedostatku hygieny a celkového vyčerpání propukaly nemoci jako byla cholera, spalničky nebo tyfus. Během dalších 25 let se po stezce hustě lemované náhrobky těch, kteří cestu nepřežili, vydalo více než půl milionu lidí.

Velmi důležitou úlohu při cestě na západ hrála stáda bizonů. Jejich trus sloužil jako výborné palivo a jejich maso bylo vítaným zpestřením jinak fádního jídelníčku. Stáda byla mnohdy tak obrovská, že se jimi karavany musely doslova prostřílet. Pro indiány byli bizoni životně důležití. Poskytovali jim jak potravu a ošacení, tak i základní nástroje (např. bizoní žaludek sloužil jako nádoba na vaření). Zatímco indiáni dokázali bizona zpracovat prakticky bezezbytku, pionýři za sebou nechávali mršiny a často je stříleli víceméně ze sportu. (Bizoním masem se živili i dělníci během stavby železnice. Ta byla dokončena v roce 1869 a odstartovala další enormní přiliv přistěhovalců. Někteří cestující, víceméně z nudy, stříleli bizony přímo z vlaku.) S vědomím toho, jak jsou pro indiány bizoni důležití, dokázali přistěhovalci za pouhých 90 let původně odhadem 20 až 50 mil. populaci bizonů takřka vymýtit. Kolem roku 1890 zbylo na amerických pláních pouhých tisíc kusů.  Lov bizonů se tak stal dalším mocným prostředkem boje přistěhovalců proti původním obyvatelům.

Slzavá stezka (Trail of tears)

V roce 1830, dva roky poté, co bylo na území indiánského kmene Cherokee objeveno zlato, podepsal prezident Andrew Jackson tzv. Indian Removal Act (zákon o vyhoštění indiánů). Na tento zákon se z dnešního pohledu nahlíží jako na akt systematické genocidy. Během následujících 20 let byly kmeny osídlující jihovýchodní část USA (Chickasaw, Choctaw, Creek, Seminole a Cherokee, včetně míšenců a afrických otroků, kteří mezi nimi žili) přesouvány do rezervací směrem na západ od řeky Mississippi (tam, kde jim současně také vybíjeli bizony). Americká vláda jim sice nabízela finanční kompenzace, ale na dané podmínky přistoupila pouze malá část indiánské populace. Ostatní byli přesouváni násilím. Během tzv. Slzavé stezky zemřelo 5.000 z 16.000 příslušníků kmene Cherokee. Samotní Cherokee popisují tuto událost na svých stránkách http://www.cherokee.org takto.

Konflikty a války

Od počátku osidlování až do 20. stol. proběhlo na americkém území bezpočet vyjednávání, dohod, ale zároveň i pokusů o vyjednávání a nedodržených slibů. To všechno vedlo k množství konfliktů a válek. Jedna z nich, the Battle of White Bird Canyon se udála nedaleko od nás (na cestě z Coeur d’Alene do Boise). Ve své první bitvě tam válečníci kmene Nez Perce v roce 1877 americkou armádu porazili (zabili 34 amerických vojáků, sami skončili pouze s 2 zraněnými).

Fotky z místa bitvy jsme pořídili v roce 2017 na cestě za dědou do Boise. To místo má neuvěřitelnou atmosféru.

Posledním velkým střetem mezi Spojenými státy a původním indiánským obyvatelstvem byl masakr u Wounded Knee v Jižní Dakotě. Tři dny před koncem roku 1890 zde americká 7. kavalerie dostihla skupinu několika set Siouxů a většinu z nich za pomoci děl zmasakrovala. Stalo se tak dva týdny poté, co byl v rezervaci zabit legendární siouxský náčelník Sedící býk, vítěz a hrdina bitvy u Little Big Horn. Indiánské války tak skončily porážkou původních obyvatel Severní Ameriky.

A co dál?

Cesta k dnešní suverenitě nebyla úplně jednoduchá. Indiáni sice “dostali” své rezervace, ale dohody nebyly dodržovány a bílý muž z indiánského území více a více ukrajoval ve svůj prospěch. Indiáni trpěli hladem, nemocemi, děti nebylo kde učit – zkrátka celkové podmínky pro život byly dost mizerné. Proto v roce 1887 přišla US vláda s revolučním řešením, a sice řízenou asimilací pod názvem The Dawes Act. Systém byl následující: území rezervací (doposud řízené indiánskými klany) rozdělili na různě velké celky a ty přidělili indiánským rodinám a jednotlivcům (0,5 km² pro hlavu rodiny; 0,3 km² pro oddaný pár; 0,1 km² pro jednotlivce), přičemž každý, kdo na tento systém přistoupil, dostal “za odměnu” americké občanství a povinnost řídit se federálními, státními i místními zákony. Nabyté parcely bylo možno po 25 letech držení prodat. No a území, které po této parcelaci zbylo, si rozebrali bílí osadníci. Tak. Důsledky? Absolutní přetrhání kmenových vazeb, jak geografických, tak kulturních; asimilace tlačená individuálním vlastnictvím – “západní” hodnotou, která byla do té doby indiánským kmenům naprosto cizí; postupné, plíživé rozřeďování vlastněné půdy mezi indiány a bílé (v roce 1934 měli indiáni v držení jen cca třetinu území z roku 1880). Navíc a na konec – indiáni neměli chuť ani schopnost být na svých pozemcích dobrými farmáři.

A co teď?

A tak se stalo, že kolem roku 1980 začali indiáni ve velkém podnikat v oblasti hazardních her (gamblingu). Na svém území vystavěli kasína, restaurace a hotely, do nichž úspěšně lákají turisty. (Gambling dnes zaměstnává kolem 700.000 lidí a pro rok 2019 se předpokládá, že vydělá okolo 130 mld. USD.) Vydělané peníze investují do rozvoje školství, zdravotnictví, infrastruktury a vlastních potřeb, které se dnes rovnají potřebám té “nejvyspělejší” konzumní společnosti. Na území rezervací (v roce 2015 jich bylo 325) dnes žije asi polovina původních obyvatel, ostatní žijí ve velkých i malých městech napříč USA. Rezervace dnes mají suverénní status, tzn., že (v mezích určitých hranic) nepodléhají federálním ani státním zákonům USA. Co do životního stylu se dnes indiáni od většiny příliš neliší. Jak mezi Američany, tak mezi indiány najdete nezaměstnané, kopáče, ale i vysokoškolsky vzdělané vědce.

Kmen Coeur d’Alene a jejich kasino resort hostí každoročně jednu z největších oslav indiánské kultury v severozápadní části USA, tzv. Pow Wow. Třídenní slavnosti se účastní kolem 800 tanečníků v tradičních kostýmech a 60 skupin bubeníků, součástí je i přehlídka jezdců na koních. Před 2 lety jsme se byli i my na Pow Wow podívat, tak můžete zhlédnout mé krátké video, nebo celý dokumentární film z toho samého roku. Fotky jsem si vypůjčila z www.crazycrow.com .

Indiánské kmeny jsou také velmi aktivní v politice životního prostředí (aby taky ne, však to donedávna byla jejich nedotčená, posvátná krajina). Kmen Coeur d’Alene například zuby nehty brání jezero Coeur d’Alene, jehož třetina se nachází na území jejich rezervace a jehož dvě třetiny trpí narůstajícím turismem. 22. března (Světový den vody) jsem se účastnila jejich setkání a jejich informovanost a schopnost argumentace v boji za svou krajinu mi vyrazily dech. (Například jsem se dozvěděla, že horečná těžba stříbra, zinku a olova v druhé pol. 20. stol. v místním Silver Valley – důl, který je celosvětově v top 10 v množství vytěženého stříbra – způsobila, že se na  dně jezera nyní nachází kolem 75 mil. tun těžkých kovů. V podstatě skoro metrová souvislá vrstva.)

Po tomto setkání jsem asi i pochopila, proč místní lidé tak málo přemýšlí o své ekologické stopě. Idaho je velmi mladý stát. Ke Spojeným Státům bylo připojeno až v roce 1890, jako 43. stát v pořadí. První osadníci sem přišli až po roce 1805. Nejstarší dosud stojící budova severního Idaha Cataldo Mission byla postavena roku 1848. Do té doby patřilo toto území pouze původním obyvatelům. “Západní civilizace” tu žije příliš krátkou dobu na to, aby zažila důsledky svého chování a nevěří tomu, že jednou už by taky nemusela být cesta k nápravě. Navíc krajina, ve své nesmírné rozloze a nízké hustotě osídlení, má zatím velkou schopnost znečišťování absorbovat. Dalším důvodem by mohlo být to, že lidé zde nepamatují nouzi, kterou zažili např. v době 2. sv. války naši prarodiče, jejichž hodnoty nás (nebo tedy aspoň mě) dodnes ovlivňují. Většina lidí si tu jen málo, jestli vůbec, uvědomuje, jaké bohatství kolem sebe má.

Nějaký závěr? Vztahy mezi indiány a Američany jsou daleko složitější, než může běžný středoevropan pochopit. Po dlouhých staletích bojů, křivd a nenávisti se mnozí (často oprávněně) staví do role obětí, jiní současnou kulturu vnitřně přijali a jsou dnes hrdými Američany (co jim také zbývá). Bohužel, s každou další generací se jejich původní kulturní hodnoty a životní moudrost vytrácejí jak pára nad hrncem.

---

Zdroje:

• ARONIN, Miriam. How Many People Traveled the Oregon Trail?: And Other Questions about the Trail West (Six Questions of American History).
• DUNBAR-ORTIZ, Roxanne and GILIO-WHITAKER, Dina. “All the Real Indians Died Off” and 20 Other Myths of Native Americans.
• DOLAN, Edward F. The American Indian Wars.
• KRAVITZ, Danny. Surviving the Journey: The Story of the Oregon Trail.
• MAY, Robin. Plains Indians of North America (Original Peoples).
• MAY, Robin. An American Pioneer Family (How They Lived).
• NELSON, S. D. Red Cloud: A Lakota Story of War and Surrender.
• http://www.britannica.com
• http://www.history.com
• historicoregoncity.org
• http://www.loc.gov
• http://www.nationalgeographic.org
• http://www.nps.gov
• http://www.historynet.com
• cherokee.org
• http://www.statista.com
• blog.nativepartnership.org
• http://www.cdatribe-nsn.gov
• http://www.coeurdalene.org