Město Coeur d’Alene bylo pojmenováno dle stejnojmenného indiánského kmene, který je jedním z 5 federálně uznávaných kmenů v Idahu. Coeur d’Alene people žili podél řek a jezer na území o rozloze 16.000 km2 (od východního Washingtonu po Montanu). Původní název tohoto kmene je však Schitsu’umsh, což znamená „Ti, kteří zde byli nalezeni“. Název Coeur d’Alene people (v překladu ‚srdce jako šídlo‘) získali Schitsu’umsh od francouzských obchodníků s kožešinami, a to kvůli velmi “ostrým” obchodním praktikám. O současných aktivitách kmene se můžete dočíst na stránkách www.cdatribe-nsn.gov.
Coeur d’Alene vzniklo v roce 1878, má kolem 44.000 obyvatel a leží v 660 m n. m. Jeho jižní hranici tvoří stejnojmenné jezero. Město je známé pod názvem “Lake City”, nebo jednoduše CDA.
Do CDA jsme dorazili kolem 22h – “dost včas” na to, abych mohla v 0:30 zasednout k počítači a zastihnout kolegy na ranní poradě. Ta měla zahájit první z mých 2 pracovních týdnů z USA. Situaci jsme maličko podcenili a po příjezdu zjistili, že nemáme heslo k wifi a místní T-mobile nemá v místě, kde budeme 3 týdny bydlet, žádný signál, tudíž žádný hotspot. Zachránil mě Tony, který po 23h vítězoslavně dorazil s kabelem a internet k mé velké úlevě rozchodil. Nacházíme se v Pacific time zoně (GMT-8). Abych zastihla kolegy v 15h CET, musím pracovat od 6:00. Tony pracuje v Mountain Time zoně (GMT-7). Samozřejmě nechceme budit děti, takže se ráno vždy vyplížíme do své sdílené kanceláře na zápraží.
Bydlíme ve srubu, který nám zapůjčila Tonyho středoškolská učitelka němčiny. Momentálně tráví se svým manželem 2,5 měsíce v Německu. Víc se o tom nebudu rozepisovat. Snad jen, že taková nabídka přijde jednou za život a člověk ji prostě musí přijmout :-).
Bydlíme asi 15 min. na kole z centra města. Záměrně píšu na kole, protože sehnat nám kola bylo po kabelu to 2. nejdůležitější v pořadí. Všichni už potřebujeme protáhnout nohy, v autě nás to už neba a s koly jsme významně flexibilnější. A pak je tu ještě jeden důvod – auto jsme si vypůjčili hned po příletu v San Franciscu. S kalifornskou značkou, na kterou by byl kdejaký Středoevropan pyšný, jsme dojeli až sem, do letoviska Coeur d’Alene v severní části republikánského Idaha, kam se ročně hrne obrovské množství přistěhovalců, a tou hlavní líhní je právě Kalifornie. Místní obyvatelé, kteří svůj domov pyšně nazývají “Idahome”, tyto přistěhovalce nikterak nevítají a kalifornská značka tu u mnohých spouští až překvapivě velkou vlnu nevole.
Kola jsme získali opět díky Lake City Bicycle Collective. Více o této organizaci píšu v 9. týden: všechno kolem kola.
Ačkoliv jsme velmi blízko centru města, bydlíme prakticky v lesích. Po celý den nám dům obchází vysoká zvěř (konkrétně white-tailed deer, česky jelenec běloocasý), divocí krocani, veverky… Srny (nebo vlastně jelenci) se vydávají i mnohem blíže do centra, kde naprosto spokojeně žijí i divocí králíci. Před 3 lety se ve městě zabydlela puma. To už taková romantika nebyla… (Více v 13. týden: divoká zvěř).
Tento pohled se nikdy neokouká 🙂
První týden město zahalil kouř z rozlehlých lesních požárů. V létě je to bohužel naprosto běžné. My jsme žádné respiratorní problémy neměli, ale citliví jedinci mohou reagovat kašlem a chrapotem a je třeba, aby omezili venkovní aktivity. “Kouřovou situaci” je možné sledovat na www.airnow.gov. Více jsem o lesních požárech psala v 7. týden: oheň a Všude kolem kouř.
Veškerý čas, který nám po práci zbývá, věnujeme rodině, přátelům a navštěvováním míst, která chceme dětem opět připomenout. Je zajímavé sledovat, co si děti z doby před 2-3 lety pamatují. Často to jsou maličkosti, které by dospělý vůbec nepovažoval za zapamatováníhodné. (Kája například to, jak jsme si ve waterparku obtiskávali mokré nožky na dlažbu 🙂 ).
I letos jsme se zapsali do místní knihovny (kde se mi podařilo ztratit mobil a třetí den jej získat zpět), vyrazili jsme do místních parků, k jezeru, na Tubb’s Hill (asi tak 6x větší lesní park, než je Městská hora v Berouně), já si dopřála lekci yogy, prošli jsme se po kilometr dlouhé plovoucí promenádě (nejdelší “floating boardwalk” na světě) a vyráželi na výlety do blízkého okolí. Snažili jsme se zkrátka maximálně napěchovat každý den :-).
Na začátku roku jsme se zapojili do zajímavého projektu Tonyho spolužáka s názvem Dogsmile Adventures. Jde o neziskovou organizaci, která dopřává mentálně nebo fyzicky hendikepovaným lidem zážitek z plachtění – těm, kteří by si to finančně, nebo kvůli fyzickým překážkám nikdy nemohli dovolit. Přijali jsme pozvání a užili si plavbu po jezeře Pend Oreille (asi 45min. severně od CDA).
Pend Oreille je největší jezero ve státě Idaho s rozlohou 380 km2 a hloubkou až 350 m (Orlík má cca 25 km2 a největší hloubku 74 m). Dno jezera zatím není zcela prozkoumané. Pracuje na tom posádka ponorky, která je součástí tajného výzkumného centra amerického námořnictva. Centrum vzniklo pro výcvik am. námořnictva během 2. sv. války. Ponorku je možné spatřit jen velmi výjimečně, my jsme to štěstí bohužel neměli. A výhledy, ty nám opět zahalil kouř z lesních požárů.
I letos jsme si museli zopakovat skvělou tunelovou cyklojízdu The Route of the Hiawatha. Dříve železniční trať je nyní 24 km dlouhá cyklostezka, která vede na pomezí států Idaho a Montana a prochází 10 tunely a přes 7 vysokých žel. mostů. Nejdelší tunel má 2,7 km. Je v něm mokro, kosa a tma, ale stojí to za to :-). Více si můžete přečíst v 5. týden: na kole, na motorce, v autě.
Navštívili jsme i školku, kde před 3 lety strávily děti celý školní rok. Pokud Vás zajímá místní přístup k výchově školkáčků, koukněte na 50. týden: rok ve školce – rok v USA.
Užili jsme si i trochu starostí. To když Olímu začal z ničeho nic tuhnout úsměv a prakticky přestal ovládat pravou část obličeje. Nevědíce, co to může být, jsme vyrazili k lékaři a po vyšetření se dozvěděli, že jde o Bell’s Palsy, česky obrnu lícního nervu. Žádná léčba naštěstí nebyla třeba a vše je už opět v pořádku. I tak jsme tam za běžné neurologické vyšetření a kontrolní odběr krve nechali $186. Dalších $169 jsme zaplatili za povinný PCR test. Snad k nám bude pojišťovna shovívavá…
Je čtvrtek 26. 8. Dnes nás už čekají jen antigenní testy, aby nás pustili do letadla, úklid, balení, loučení a přesun do Spokane (Washington), odkud v pátek ráno vyrazíme k domovu :-).
Závěr patří všem, kteří nám pomáhají tyto naše přesuny realizovat. Mami, Honzo, Dano, Ivane, Barčo a všichni další a také všichni zde za Velkou louží, kteří nás na cestách “z domova domů a zpět domů” podporujete – MOC DÍKY!!!
The Kom Family 