Konečně pořádná zima

Dodatek ke smlouvě o pronájmu jsme podepsali, takže stěhování neproběhlo 🙂 . Ještě že tak, neboť zkraje února k nám dorazila dlouho očekávaná severoamerická zima a já jsem pochopila, co se Tonymu na té naší berounské čvachtanici nezdá.

Zima severního Idaha (North Idaho Winter) je tu pojem, který je spojován s překrásnou zasněženou krajinou, rampouchy až na zem, závody psích spřežení, “sněhových” prázdnin, protože školní autobusy nemají radlice, a nekonečným odklízením sněhu z vjezdu do garáže. Na to všechno tu jsou místní (ti, kteří v zimě nebalí kufry a nestěhují se na jih) zvyklí a pyšní. A my si to letos užíváme s nimi, tzn. že jsem už odházela asi 3000 lopat sněhu a ještě stále mě to baví :-).

Jak jsem už psala dříve, solí se tu velmi sporadicky. Ráno se stěží dosmýkáte, kam potřebujete, a odpoledne se smýkáte úplně stejně. Rozdíl je jen v tom, že mezitím projely pluhy a 20 cm nového prašanu úhledně odhrnuly na přilehlé chodníky. A víte co je zajímavé? Nikdo si na práci silničářů nestěžuje. Naopak. Sociální sítě plní opěvné ódy na jejich pohotovost a nasazení a nepřečtete si, ani neuslyšíte jedinou stížnost, neřkuli jízlivost. No a chodníky, protože chodce aby tu člověk pohledal, zůstávají po průjezdu  pluhů často zcela neprůchodné.  Docela pěkně to vystihuje následují obrázek:

Ta zajímavá sekačka dole je sněhová fréza (snowblower). Je velmi užitečná, protože sněhu je tu obvykle opravdu dost. Bohužel, je to ale jedna z dalších vymožeností, která lidem brání v přirozené tělesné aktivitě – především těm, kteří ji využívají i na minimální nasněžené množství.

A když už jsem u těch vymožeností: Na sousedním kopci jsme našli zapomenutou, pro mě absolutní novinku, kleště na výrobu sněhových koulí!

Ale zpět k těm silnicím, takhle si tu tedy jezdíme: (Většinu fotek jsem nafotila zkraje měsíce, když napadl první poprašek a já byla nadšená jak malá holka. Teď už je sněhu daleko víc a stále mrzne až praští.)

Protože zima odstartovala teprve počátkem února, snažíme se ji teď užívat plnými doušky, a tak lyžujeme (děti takhle, Tony s nimi a já jsem zatím technická podpora – příští rok už to dáme všichni 🙂 ), bobujeme, bruslíme, chodíme na pláž, protože i tam se dá v zimě užít spoustu legrace, nebo se jen tak válíme ve sněhu. Děláme prostě všechno to, čeho už asi vy, co se těšíte na jaro, máte plné zuby…

Tak přestanu psát a hodím vám sem naši “zimu v obrazech”. (Všechny následující fotky jsem pořídila v průběhu února v našem nejbližším sousedství – v okruhu si 3 km od domu.)

♥ 14. 2. ♥

Valentýn se tu samozřejmě slaví, ale protože jsme celý únor víceméně venku, anebo doma v teple a do nákupáků jdeme jen ve stavu nouze, tak nás komerční přípravy na tento svátek i svátek samotný téměř úplně minul. (Já jsem sveřepý zastánce 1.máje a Tonyho tento svátek také nijak neokouzlil. Jediné, co nám to kazí, je, že na předvečer Valentýna nám připadá výročí začátku našeho vztahu. Letos to bylo 10 let 🙂 ).

Ovšem ve školce jsme se oslavám nevyhnuli. Děti dostaly za úkol přinést pro každého spolužáka ve třídě přání. Zadání znělo: “Na přání napište pouze od koho je, nikoliv pro koho. Nic jiného než přání přinést nemusíte.” Rozhodli jsme se tedy, že když už nemají napsat nikomu nic adresně, tak aspoň přání vyrobíme (přičemž jsem tak trochu očekávala, že s vlastnoručními výtvory budeme mezi ostatními za exoty). Do školky jsme tedy donesli adekvátní počet vyrobených přání, které děti vlastnoručně podepsaly a já jsem s napětím očekávala, s čím přijdou ze školky domů. Bohužel, míra komercionalizace tohoto svátku opět předčila naše očekávání. Kromě asi dvou vyrobených přání totiž děcka donesla hromadu sladkostí, či malých dárečků, na jejichž valentýnských obalech už bylo od výrobce předepsáno od koho/pro koho a stačilo pouze fixem doplnit jméno.

 

Posledních 14 dní jsme strávili v zajímavých kotrmelcích a zjistili, že najít nové bydlení není úplně snadné a že jestliže jednu věc řeší několik prostředníků najednou, tak rozhodně ne bezproblémově. Akce kulový blesk proběhla následovně:

11. 1. telefonát od Grega (property managera, který se stará o náš pronájem), že dům byl prodán a že nám musí ukončit nájem. 14. 1. nám dodal oficiální výpověď, kde stálo, že dům musíme opustit do 14. 2. Dalších pár dní jsme tak trochu přešlapovali na místě a čekali, jestli náhodou někdo z realitní společnosti, která dům prodala (nevíme, která to byla), či sám nový majitel (nevíme, kdo to je) nenavrhne, že bychom mohli zůstat déle. Nestalo se. Naběhli sem pouze 2 kontroloři, kteří udělali několikahodinovou inspekci celého domu (běžný způsob místní předprodejní kontroly, který, jak jsem se dočetla, je už zaběhnutý i u nás – viz článek iDNES) a na prodejní ceduli před domem nám přibyla další cedule s nápisem SOLD :-(.

20. 1. jsem začala maličko vyšilovat a Tony začal intenzivně hledat. Zjistili jsme, že z XY pronajímatelů, kteří připadali v úvahu, nabízí krátkodobý pronájem pouze jeden inzerent. (Ostatní vyžadovali roční, výjimečně pak půlroční smlouvu, případně chtěli nesmyslný peníz). Hned jsme si tedy domluvili schůzku. Domek byl ještě o něco menší než náš (celých 65 m² 🙂 ), zato ve velmi pěkném stavu, kompletně vybavený a v poměrně pěkné lokalitě. Paní byla velmi milá, ochotná, ovšem trvala na tom, že nám domek pronajme pouze do dubna, protože v letní sezóně ho pronajímá coby airbnb a vydělává jí úplně jiné peníze. Protože se nám tam dost líbilo, věděli jsme, že podobné bydlení za 1000,- USD/měsíc asi jen tak nenajdeme a zároveň se nám fakt nechce se v dubnu stěhovat znovu, požádali jsme jí, ať nám udělá novou cenovou nabídku až do našeho odletu, tzn. 20. 6. Druhý den se paní ozvala, že s prodloužením souhlasí, ale že jí za květen i červen dáme 1500 USD/měs. …

Ten samý den nám Greg zavolal, že nedaleko odsud se bude pronajímat dům, který ještě není v oficiální nabídce. Prohlídku jsme domluvili hned na druhý den. Za dům o 95 m² chtěli 900 USD/měsíc, ale s Tonym jsme se oba shodli na tom, že do takové barabizny už fakt jít nemůžeme. K našemu údivu byla ještě v daleko horším stavu než ta, v které jsme teď.

Po dlouhé diskuzi jsme se s Tonym dohodli, že za cenu jistoty, že můžeme zůstat až do 20. 6. a nakonec i pohodlí v zařízeném domku (kdy se můžeme všeho nashromážděného zbavovat pěkně průběžně až do června), se necháme dobrovolně odrbat. Paní jsme zavolali, že pronájem bereme a aby začala připravovat smlouvu.

Ovšem co se nestalo: den nato pozdě večer dostal Tony od Grega sms. Prý má dobrou zprávu, protože náš dům se neprodává, a my tedy můžeme vesele zůstat. WTF!!! (a to mi věřte, že zkratky náctiletých obvykle nepoužívám).  Koukali jsme tu na sebe jako zjara. Druhý den ráno nám od paní dorazila smlouva a Greg nám zpackaný prodej potvrdil po telefonu. Proč k tomu došlo jsme se nedozvěděli, ale s Tonym se domníváme, že kupec asi hodil zpátečku poté, co mu sdělili výsledky kontroly. V každém případě – buď na popud majitele, nebo ze svého rozhodnutí – se Greg s výpovědí trošku unáhlil.

Dům se neprodává… No jo, jenže, když zůstaneme, takovouhle přestřelku můžeme klidně zažít znovu a do toho se nám už fakt nechce. Na druhou stranu – rozdíl mezi zůstat (v nejlepším případě až do června) a nezůstat je 2300,- USD. A to je sakra znát!

Začali jsme tedy komunikovat z pozice odcházejících nájemníků a majiteli po Gregovi vzkázali, že nás buď nechá i přes případný prodej v domě do 20.6., nebo se balíme a odcházíme jinam. A vida, na druhý den (tzn. včera) jsme dostali novou nájemní smlouvu s dobou trvání do 20. 6. a domluvili jsme se na znění dodatku, že zůstat můžeme i v případě, že se dům prodá. Zítra to jdeme podepsat, tak nám držte palce ;-).

Zatím se nám před domem stále klinká cedule SOLD. Doufám, že než ji přijedou sundat, ještě stačí odradit pár koupěchtivých kolemjdoucích (nebo aspoň oddálí jejich další útok 🙂 ).

 

Polar Bear Plunge

Nový rok jsme oslavili velkolepou koupačkou u jezera Coeur d’Alene. Tony se samozřejmě přidal, já ne. Myslím, že už kvůli dětem by alespoň jeden z nás měl zůstat naživu, nebo aspoň bez rýmy :-).  Místní Polar Bear Plunge (v překladu Ponor ledního medvěda) letos slavil 40. výročí. Zatímco v roce 1979 se tu cachtalo pouze 5 nadšených středoškoláků, v posledních letech se tu schází stovky otužilců (a nejméně stejný počet čumilů 😉 ).

Úsměvné je už to, jak lidé k jezeru přicházejí – v županech a žabkách, případně pouze v plavkách nebo opět nějakých poťouchlých kostýmech s ručníkem přehozeným přes ramena. Někteří se ve vodě cachtají ještě před polednem, ostatní se přesně ve 12:00 vrhají za nimi (na to se můžete podívat tady). Akce je to blesková, neboť kolem 12:20 už není na pláži ani noha :-). Už z definice slova plunge (ponor) je jasné, že kdo se nepotopí i s hlavou, jako by tam vůbec nebyl. Nevím, jestli je to z fotky vidět, ale voda měla příjemných 40° a vzduch 29° … Fahrenheit.

Lovení na dírách

S rodinou Tonyho sestřenice jsme se vydali k jezeru Gillette ve státě Washington na “icefishing”. Sice jsme strávili 4 hodiny v autě a pouze 2 na ledu, ale stálo to za to a bylo to tak akorát, aby tam Kája neumrzla. Olí ulovil pstruha duhového (Rainbow Trout) a dalšího dostal jako výslužku. Doma ho pomohl Tonymu vykuchat a než šly ryby na pánev, děti si s nimi stačily ještě roztomile pohrát (viz zde) :-).

Icefishing je tu dost populární a jak jsem se od Tonyho dozvěděla, tak sice ne tady, ale běžně v Kanadě, nebo třeba ve státě Minnesota je možné si pronajmout rybářský domek, který si přitáhnete přímo na led a v kterém můžete vesele chytat třeba rovnou z postele. Vypadat to může takhle:

Orlí hostina

V týdnu jsme se také byli podívat, zda tu ještě pobývají orli, nebo už odtáhli pryč. K vidění je jich už jen pár, zato bordel tu nechali pořádný! Už jste někdy neměli v lese kam pro chcíplou rybu šlápnout? A umíte si představit ten smrad?

Sníh

Za sněhem musíme do hor, neboť tady ve městě je to bída s nouzí. Nasněží vždycky jenom tak, aby se na silnicích udělala pořádná břečka a do 3 dnů je to pryč. Na podzim mi tu všichni básnili o závějích a doteď nenapadlo nic, co by za řeč stálo. To mě dost mrzí, protože na sníh jsem se těšila a když teď čtu, jak jste doma zapadaní, říkám si, že teplé zimy jsou asi moje prokletí.

Obvykle tu bývá sněhu opravdu požehnaně a pokud se vydáte někam do hor, nebo stačí mimo město, s největší pravděpodobností budete bez signálu. Je potřeba dobře plánovat množství paliva, protože pumpy tu nejsou jako u nás na každém rohu. Nejednou jsme projížděli místy, kde jsem si říkala, že tady bych v pangejtu skončit fakt nechtěla. Přeci jenom, v Idahu je hustota zalidnění 8 ob./ km² (u nás 134 ob./km² ). Spoléhat se na to, že vás kolemjedoucí vytáhne, se nedá. To je spíš pravděpodobnější, že se na vás vrhne smečka vlků :-).

Silnice se tu solí významně méně než u nás, většinou se jen pluhují a sypou pískem, nebo štěrkem a zajímavé je, že zimní pneumatiky tu nejsou povinné. Je na každém, jak k tomu přistoupí. Vedle klasických zimáků se tu používají i tzv. studded tires – pneumatiky s kovovými hroty. My je máme (ač trochu sjeté). Jsou sice hlučné, jak kdybychom řídili tank, ale sníh zvládají dobře.

Místní ve sněhu jezdit umí a je vidět, že si to užívají. Zkrátka pěticentimetrové kalamity se tu nekonají a lidé jsou na to náležitě hrdí. Na zimu je tedy potřeba připravit především přistěhovalce. Případně je natolik vyděsit, aby si to stěhování do zimy ještě rozmysleli :-).

Jakožto zodpovědný přistěhovalec jsem počátkem listopadu absolvovala teoretický kurz jízdy na sněhu, který zdarma pořádala městská policie. Bylo to podané hodně zajímavě a pánové policisté byli nesmírně vtipní. Mezi účastníky školení byli i tací (a nebylo jich málo), kteří nejenže ve sněhu nikdy neřídili, ale dokonce ho ani nikdy naživo neviděli. Poměrně rychle jsem tedy nabyla sebedůvěry :-). Současně ale doufám, že žádného takového jižana nepotkám.

Takže abychom z té severoamerické zimy vůbec něco měli, vyrazili jsme si zalyžovat do lyžařského střediska Schweitzer, které je cca hodinu a čtvrt od nás. Lyžovačka pěkná a ceny “lidové”: Dospělí na celý den za 1820 Kč, půlden 1560 Kč , děti to 7 let to mají naštěstí zdarma…

Něco za něco

Většina z vás už ví, že vízum jsem dostala, jupííííí!!! Můžeme tedy vesele pobývat až do 20. 6. 2019.

S tím titěrným, avšak veledůležitým papírkem v ruce jsme se s Tonym oba shodli na tom, že jestli se ten náš dům někdy prodá, tak teď. A co myslíte? Do týdne se prodal!

Ani jeden jsme od začátku nevěřili tomu, že by za tu naši ruiničku mohl někdo zaplatit 240 000 USD. Od června se tu bylo povídat cca 20 zájemců. Z každé návštěvy a ze dne otevřených dveří tu máme 33 vizitek realitních makléřů. Jak je vidět, trpělivost růže přináší a všechno si najde svého kupce…

Zatím jsme neměli možnost nové majitele kontaktovat, takže ještě stále zbývá naděje, že nás tu nechají “dožít”, ale pokud ne, tak do 14. 2. musíme najít nové bydlení 😦 .

 

Počínaje říjnem ocitli jsme se v kolotoči svátků a rodinných oslav a jak jsem už pochopila, nic se tu nebere na lehkou váhu. Ovšem Vánoce, ty jsou podle mě opět o level výše.

Rozsvícení města

Přípravy na Vánoce tu začínají velkolepým průvodem – Coeur d’Alene Lighting Ceremony o Černém pátku (den následující po Díkůvzdání, letos 23. 11.). Jeho vyvrcholením je příjezd Santy Clause a rozsvícení města. Tento průvod má k mému překvapení ještě o něco větší sledovanost než oslavy 4. července a dle mého názoru je ještě “výživnější”. Celou dobu sice lilo jak z konve, ale nikomu to očividně nevadilo, ani nám :-). Malou ochutnávku můžete vidět zde. (Raději odkazuji na povedené, ač komerční youtube video, protože focení a natáčení s naší technikou za tmy a deště bylo mírně řečeno – k ničemu.)

Světla, světla, světla!

V centru Coeur d’Alene teď nepřetržitě svítí 1,5 mil. žároviček, jejich instalace trvala 8.000 člověkohodin, tzn. že cca 40 lidí strávilo na dekoraci města 25 pracovních dní.

Po rozsvícení města se pomalu začaly osvětlovat i domy a vánoční stromy za okny. Některé dekorace jsou velmi decentní, některé – no, posuďte sami :-). V každém případě, lidé si zdobení domů náramně užívají. Jsou i tací, kteří instalací tráví celý prosinec a svou zahradu přemění ve “vánoční drive through”. Během průjezdu vás vítá pán domu převlečený za Santu a dětem nabízí horkou čokoládu a candy canes. Co mi ale stále vrtá hlavou je, kde mají lidé ty všechny cerepetičky přes rok uskladněné. Perfektně nazdobené jsou totiž i interiéry. Některé domácnosti prakticky veškerou dekoraci domu přemění na Vánoční – dokonce i ručníky, utěrky, nádobí a veškeré obrazy.

Santa Claus

Jelikož Santa do města dorazil už koncem listopadu, celý prosinec pilně obíhal všemožné akce, aby se s ním děcka mohla fotit. Byl v nákupácích, v knihovně, na soukromých akcích, ve školce, chodil po ulicích a naše děti se pořád dokola ptaly, jestli právě tento Santa je ten pravý.

Se Santou se pojí i množství dalších vánočních příběhů – například o sobu Rudolfovi s červeným nosem (frontmanovi, který Santovi táhne saně), o fabrice na dárky, kde elfové u pásu balí hračky nebo o podlém zeleném mužíku jménem Grinch, který v příběhu Dr. Suesse ukradne Vánoce.

Vedle těchto příběhů a veškerých nákupních arktiklů s nimi spojených tu ale stále ještě přežívá i klasické pojetí Vánoc, na které jsme zvyklí doma. Třeba živý betlém, kde najdete krávy, osly, kozy, ovce a velblouda a kde vás místní dobrovolníci během vteřiny převléknou do kostýmů a cvak cvak, hned máte co vystavit na facebook :-).

Ošklivé svetry

Mezi oblíbené předvánoční aktivity patří party v “ugly sweaters”. V obchodech se tedy prodávají všelijaké vánoční neuvěřitelnosti, z kterých vám oči přecházejí a (minimálně moje) hlava nechápe.

Orli a lososi

Jedna z velmi příjemných předvánočních aktivit, která nemá s Vánoci nic společného, ale která během adventu tahá lidi z nákupáků do přírody, je pozorování orlů. Každý rok se koncem listopadu nad jezerem Coeur d’Alene slétávají orli bělohlaví. Důvodem je obrovské množství oslabených lososů (Kokanee Salmon), kteří po vytírání umírají, a jsou tak pro orly velmi snadnou kořistí. Letos v listopadu jich místní ornitologové během jediného dne napočítali 343. Je to neskutečná podívaná! Orli zůstávají většinou do počátku února, pak migrují za další kořistí. S běžným vybavením prakticky není možné orly nafotit. Detailní fotky orlů si tedy s laskavým svolením vypůjčuji od místního amaterského fotografa jménem Jon Asper.

Vánoční svátky

Štědrý den (Christmas Day) tu připadá na 25. 12. a musím říct, že to ranní rozbalování dárků má něco do sebe. Za prvé, na přípravu máte celou předchozí noc a za druhé, ke stromečku můžete s dětmi běžet nemytí, nečesaní a v pyžamech :-). Připadá mi to o něco méně hektické než náš Štědrý večer – notabene, když někdo ještě dopoledne strojí stromek, že jo, mami ;-). Ovšem aby Santa přišel, je třeba mu v předvečer (Christmas Eve) trochu podstrojit. Děti mu tedy dle tradice přichystaly 2 kousky cukroví a do skleničky nalily mléko. Na poslední chvíli vytunily dopis, který mu nechaly spolu s mňamkami na stole. Tony mezitím s kamarády muzikanty obcházel známé a vyhrával před jejich domy koledy. (Stále mám někde hluboce v sobě zakořeněno, že z takové akce by měl přijít alespoň mírně “posílen”, třeba jako u nás o Velikonocích, ale oni opravdu hráli jen za cukroví a horkou čokoládu – jak příjemné!).

Ráno si děti jako první vybalí dárečky z punčochy (rafinovaně, aby si rodiče mohli případně ještě chvíli pospat) a poté se všichni sejdou u stromečku. A skutečnost, že vám děti nezadržitelně stárnou prý poznáte podle toho, že jste ještě v 9h u stromečku sami. Naši vstávali v 7:30 ;-).

Ještě je tu jeden dost podstatný rozdíl oproti našim zvykům, a to ten, že Santa nosí pouze ty nejvytouženější dary. Ostatní dárky si lidé dávají navzájem, což znamená, že na jmenovce je napsáno nejenom pro koho, ale i od koho. Zabalené dárky s jmenovkami jsou pod stromečkem přichystané už několik dní před Štědrým dnem. (Popravdě, ta muka čekání bych snad nevydržela ani já… 😉 ).

O Štědrém dnu (25. 12.) se rodiny scházejí u společné večeře. Menu není tradiční jako u nás, někde se peče tak jako na díkůvzdání krocan, jinde šunka. My jsme si na návštěvě u Tonyho bratrance pochutnávali na Prime Rib (v české terminologii je to vysoký roštěnec s kostí o váze klidně 10-12 kg, který se peče v celku). Uznávám, že tady to maso fakt umí!

Americké Vánoce jsou opravdu jedinečné. Na první pohled je to směsice několika světů: komerčního Santova pojetí a zuby nehty se držícího křesťanského pojetí; překrásných, decentních, honosných a stejně tak naprosto laciných a střeštěných dekorací. Nad tím vším stojí velmi příjemná rodinná setkání a obrovská srdečnost, otevřenost a pohostinnost, která snad nezná mezí.

Tak tohle je veliké téma. Nechci tady rozebírat, kolik se prodalo krocanů a kolik bylo výjezdů k zahlceným drtičům odpadu, chci psát hlavně o tom, co se vlastně během díkůvzdání oslavuje, protože mě to samotnou zajímá. Čím více se snažím pochopit, jak to celé bylo, tím objevuji více a více detailů, které ve skutečnosti detaily vůbec nejsou. Dopředu vás tedy varuji, najezte se, uvařte si čaj, tohle bude možná trochu náročné…

Příběh o tom “úplně prvním díkůvzdání”

Minulé úterý jsme do školky přijeli o něco později, “vyučování” už začalo, a to právě příběhem, “Jaké bylo to úplně první americké díkůvzdání”.  Tomu se nedalo odolat, příběh jsem si musela vyslechnout a tímto příběhem teď také začnu.

Kdysi dávno, před 400 lety, žili v Anglii lidé, kteří nechtěli praktikovat náboženství (svou víru v Boha) tak, jak velela Anglikánská církev. Část z nich se přesunula do Holandska, ale ani tam nebyli přijati. Rozhodli se tedy, že se poplaví daleko přes oceán až do Ameriky, kde se usídlí a založí vlastní osadu. Těmto lidem se říkalo Pilgrims (Poutníci).

6. září roku 1620 vyplula z anglického přístavu Plymouth loď jménem Mayflower. Na palubě bylo 50 mužů, 20 žen, 32 dětí, 2 psi a pár slepic a kohoutů. Cesta byla velmi dlouhá a vysilující. Po 66 dnech se slabí a nemocní konečně doplavili k americkým břehům, kde založili osadu nazvanou Plymouth Plantation. Poutníci se ocitli v úplně jiné zemi a bylo pro ně velmi těžké obstarat si jídlo a vyrobit přístřeší. Než přišla první zima, dokázali postavit pouze 1 dům. První, nevídaně krutou zimu přežila pouze polovina z nich.

Zjara roku 1621 potkali indiána jménem Squanto, který uměl anglicky a seznámil je s náčelníkem jménem Massasoit. Díky Squantovi tak uzavřeli s indiány dohodu, že se vzájemně nebudou napadat. Squanto pak poutníkům pomohl ještě daleko víc. Naučil je chytat ryby, lovit zvěř, pěstovat zeleninu a kukuřici. Na konci dalšího roku tak měli dost vlastní vypěstované úrody a zkušeností a byli dobře připraveni na další zimu. Na oslavu prvních úspěchů se tedy rozhodli uspořádat díkůvzdání (tradiční poděkování Bohu, které byli zvyklí slavit v Anglii již mnoho let zpět). Na díkůvzdání pozvali Squanta a jeho nejbližší rodinu a přátele. U společného stolu nakonec seděli spolu s 90 indiány. Poutníci připravili ryby, humry, zeleninu a indiáni nalovili srny. Tři dny takto spolu hodovali.

A celý příběh paní učitelka uzavřela takto: Tak děti, toto bylo to úplně první díkůvzdání. Od té doby ho slavíme každý rok, abychom vyjádřili vděčnost naší rodině, přátelům, poděkovali za to, že máme co jíst, ale také za náš dům, auto, kterým můžeme jezdit… Děti, za co všechno bychom měli být vděční?

Tohle je pravdivý příběh, který se tu vypráví ve školkách. Čiší z něj dobrodružství a odvaha. Děti – i naše děti 🙂 – ho milují. Ze školky si pak odnesly krásné mini knížečky a spoustu obrázků a dekorací, a všechno tak bylo nachystáno na jeden z největších svátků, které se zde slaví – Den Díkůvzdání. Bohužel, podle toho, co jsem se během oslav dozvěděla (nebo spíše nedozvěděla), se s tímto příběhem naprostá většina dětí, ale i dospělých spokojí. Nikdo se už neptá, co bylo předtím a co bylo potom.

Jiný úhel pohledu a některé další podrobnosti

To, že bílí přistěhovalci seděli u jednoho stolu s indiány a 3 dny spolu hodovali se opravdu stalo – jednou…

Původní američtí obyvatelé zde žili tisíce let předtím, než sem vstoupili první běloši a oslavovali – vzdávali díky za množství událostí, které se během roku staly. Toto tedy nebylo úplně první, ale již páté díkůvzdání, které ten rok slavili.

Příběh začal už v roce 1614. Tehdy z Ameriky vyplouvala loď plná zajatých indiánů z kmene Pawtuxet, které banda anglických dobyvatelů zamýšlela v Anglii prodat do otroctví. Tito angličtí dobrodruzi po sobě zanechali epidemii neštovic, kterým podlehli všichni ti příslušníci kmene, co zajati nebyli.

V Evropě se velmi rychle rozšířily zprávy o tom, jaký je v “Novém světě” ráj na zemi a do Ameriky se hrnuli další radikální nebo dnešními slovy fanatičtí věřící – Puritáni. Snad proto, že nikde neviděli žádné ploty, bez servítek zabírali území a ve spolupráci s britskými osadníky zajímali práceschopné indiány a posílali je do otroctví, ostatní vraždili. Indiáni ze sousedního kmene Pequot nebyli vázáni žádnou dohodou, kterou Squanto vyjednal, a tak se přirozeně bránili.

V roce 1637 napadli britští a holandští přistěhovalci spící příslušníky kmene Pequot v jejich tzv. long house (tradiční stavba severoamerických indiánů). Po oslavách Green Corn Festival (indiánské díkůvzdání) je nad rozbřeskem obklíčili a nařídili jim vyjít ven. Ti, co vyšli, byli zastřeleni nebo ubiti k smrti, ostatní byli v domě zaživa upáleni. Den na to, vyhlásil guvernér Massachusetts Bay Colony “den díkůvzdání”, jako oslavu zavraždění 700 neozbrojených mužů, žen a dětí.

Povzbuzeni úspěchy, “stateční” kolonisté (spolu s indiány obrácenými na jejich víru!) přepadali vesnici za vesnicí. Ženy a děti nad 14 let prodávali do otroctví, zbytek vraždili. Přístav v Nové Anglii pravidelně opouštěly lodě až s 500 otroky. Kolonisté vypláceli odměny za indiánské skalpy.

Jako oslavu veleúspěšné porážky “pohanských divochů” Pequot vyhlásili kolonisté druhé díkůvzdání. Během oslav si kolonisté na ulicích kopaly s uřezanými indiánskými hlavami jako s fotbalovými míči. Vyhlazovacímu šílenství nebyli ušetřeni ani indiáni kmene Wampanoag (ti, s kterými seděli Poutníci u jednoho stolu a s nimiž Squanto vyjednal mír). Jejich náčelník byl sťat, jeho hlava napíchnuta na kůl a po 24 let byla vystavena v osadě Plymouth (místě, kde se v roce 1620 vylodili Poutníci a kde proběhlo američany oslavované “úplně první díkůvzdání”).

Horečné vraždění se stupňovalo a po každém úspěšném masakru následovaly oslavy díkůvzdání. Až první prezident George Washington (1789–1797) navrhnul, aby se místo oslav každého jednoho masakru slavilo pouze jeden den v roce. Později, během občanské války (1861 – 1865), vyhlásil Abraham Lincoln Den Díkůvzdání národním svátkem – ten samý den nařídil vojenský zásah proti hladovějícím Siouxům v Minnesotě.

Poutníci (Pilgrims), kteří přišli do Nové Anglie, nebyli pouze náboženští uprchlíci, kteří by chtěli svůj osud vložit do rukou Boha v pusté divočině Severní Ameriky. Byli to náboženští radikálové, kteří poté spolu s tisíci dalšími kolonisty vraždili, mučili a vyhlazovali všechny, kteří se odmítli obrátit na jejich víru. Byli to také lidé, jejichž kvality – mírně řečeno – neodpovídaly očekávanému standardu. Jejich idealizování, tak jak si můžeme přečíst v dětských knihách, bylo výplodem pozdějších autorů, kdy je jejich image postavena na protikladu mezi nóbl civilizací a pohanskými indiánskými divochy – protikladu dobra a zla. Obdobně ani Puritáni, kteří zůstali v Anglii, nebyli pouze náboženští konzervativci pronásledováni králem a anglikánskou církví. Byli to političní revolucionáři, kteří v Anglii v roce 1649 (po sedmileté občanské válce) porazili krále a převzali anglickou vládu.

Wampanoag indiáni nebyli pouze ti “přátelští indiáni”, kteří pomohli prvním osadníkům přežít. Nesnili o bratrství s bílými přistěhovalci. Byli to válečníci, kteří se přes 600 let bránili nájezdům Irokézů a posledních 100 let pak čelili bílým dobyvatelům, rybářům a především otrokářům, kteří plenili jejich pobřežní vesnice. Věděli něco o síle bílých mužů a nikdy jim úplně nevěřili, ale jejich víra je učila, aby nabízeli pomoc bezmocným a pohostinství těm, kteří měli “prázdné ruce”.

“Přátelský indián” Squanto byl příslušník kmene Pawtuxet. V roce 1605 byl zajat anglickými objeviteli a prodán do otroctví. V Anglii žil 9 let. V roce 1614 se vrátil zpět do Nové Anglie, kde byl ale opět zajat a poslán do otroctví do Španělska, poté do Anglie, na ostrovy Newfoundland a zpět do Anglie. Nakonec ho jako obchodního vyjednavače vyslal objevitel Sir Ferdinando Gorges zpět do Nové Anglie. Po příjezdu do své země Squanto zjistil, že obyvatelé jeho vesnice mezitím vymřeli na zavlečené epidemie, a on je tak jediným žijícím příslušníkem svého kmene. Pro svou minulost byl Squanto indiány kmene Wampanoag (kmen, který obsadil území po vymřelých Pawtuxet) oprávněně podezříván, ale nakonec ho kmen přijal. Náčelník ho v březnu 1621 vyslal do osady Plymouth, aby vyzkoušel Squantovy vyjednávací dovednosti se skomírajícími přistěhovalci – Poutníky. Poutníci tak díky Squantovi uzavřeli s indiány dohodu. Indiáni (resp. Squanto) naučí Poutníky jak přežít v divočině a Poutníci na indiány nebudou útočit. Dohoda o vzájemném neútočení ale trvala jen do doby, než se na pobřeží začaly vyloďovat další a další stovky náboženských radikálů a síly mezi indiány a kolonisty se začaly vyrovnávat. Poutníci Squanta považovali za nástroj seslaný Bohem. O to více byli přesvědčeni o správnosti své misionářské činnosti. Hovoří se ale i o tom, že si byl velmi dobře vědom svého výhradního postavení a uměl ho zneužívat k vlastnímu prospěchu. Squanto žil s Poutníky až do své smrti. Zemřel ve 37 letech.

Mnozí z vás asi tuší, že toto rozšíření jsem sepsala z opačného pohledu, z pohledu potomků původních obyvatel, kteří měli to štěstí a vybíjení přežili. Nejvíce informací jsem našla na stránkách Manataka American Indian Council, něco z wikipedie a také z blogu History of Massachusetts, zajímavé je video Story of the Pilgrims for kids, je toho spoustu. Listopad je tu vyhlášen měsícem Indiánského dědictví, ale kromě jedné akce pro děti v místní knihovně jsem bohužel nezaznamenala žádnou jinou osvětu. V knihovně jsem si byla s dětmi poslechnout indiánské bajky a vyrobit lapač snů. Bajky vyprávěla Sarai May, příslušnice kmene Chickasaw. Olímu se nesmírně líbily a chtěl je pak po mě znovu a znovu převyprávět.

Díkůvzdání je dnes asociováno s rodinným setkáním, pečeným krocanem s nádivkou, dýňovým koláčem a americkým fotbalem. Z mého pohledu je ale nesmírně smutné v jaké nevědomosti tu naprostá většina lidí žije. Příběh prvního díkůvzdání se tu vypráví jako laskavá pohádka malým dětem, ale stejnou pohádku se dozvídají i studenti středních škol. Bez vlastní iniciativy nemáte šanci vidět druhou stranu mince. Společnost tu tak před svou historií vědomě zavírá oči, aby neviděla události, které tomu, že tu dnes můžeme být, předcházely.

 

Ne, vízum stále nemám prodloužené – to pro ty, kteří se neradi prokousávají omáčkou, aby se dostali k jádru věci :-).

A teď pro ty z vás, které zajímá místní úřední šiml:

Někdy loni touto dobou jsme se s Tonym rozhodli, že letošní prakticky “školní rok” strávíme v USA. Ok. Začali jsme tedy zjišťovat co a jak, protože doteď jsem do Států jezdila jako každý jiný český turista pouze s ESTA (Jakýsi pre-screening žadatele o vstup, kdy minimálně 72h před odletem vyplníte online formulář, po potvrzení ho vytisknete a vezete s sebou. ESTA vám nezaručuje vstup do země, pouze je jeho nutnou podmínkou, o vstupu rozhoduje vždy až imigrační úředník na letišti. Ve Státech můžete zůstat 3 měsíce.)

Manželka-nemanželka, pokud zde ale chci žít déle než 3 měsíce a nemám předem zajištěný pracovní poměr, jedinou možností je získat turistické, tzv. B2 vízum. S tímto vízem nesmím pracovat, ani studovat, má desetiletou platnost a jednotlivý vstup nesmí překročit 6 měsíců. Současně jsme se ale dočetli, že v určitých případech mohou přiklepnout i roční vstup.

O B2 vízum jsme žádali už někdy v březnu tohoto roku. Možná vás napadá, že pokud jsem manželka, mohl by být celý proces jednodušší. Chyba lávky, opak je pravdou. Mou povinností je naopak dokázat, že zamýšlím pouze dlouhodobý pobyt, nikoliv emigraci. Takže abych toto vízum dostala, museli jsme prokázat, že máme A. dostatek finančních prostředků, B. stálé vazby v České republice, tzn., že jsem všechno neprodala, neuzavřela účty a neprchám.

Spolu s žádostí jsme tedy dokládali: zůstatky na bankovních účtech, životních pojištěních, penzijních fondech, veškeré příjmy (v ČR i USA). Dále potvrzení o tom, že v ČR vlastníme dům a máme hypotéku, potvrzení od zaměstnavatele, že se mám po příletu z USA kam vrátit, doklad o zakoupených zpátečních letenkách (Kupujete-li zpáteční letenku, doba mezi příletem a odletem nesmí být větší než 6 měsíců, takže zpáteční roční stejně koupit nelze.) a nevím, co všechno. Veškeré dokumenty musí být samozřejmě v angličtině (zkuste někdy chtít po České spořitelně výpis z účtu v aj – neřešitelný problém). K tomu Tony napsal nádherný motivační dopis, proč chceme zůstat rok a ani o den déle – oko by nezůstalo suché..

Takto vybaveni jsme i s dětmi vyrazili do Prahy na ambasádu, kde proběhl velmi přátelský rozhovor. Úředník si vyslechl motiv naší cesty, složku prolistoval, zaplatili jsme 160 dolarů a dozvěděli se, že vízum sice dostanu, ale o délce vstupu rozhodne až úředník na letišti. Roční vstup se prý dává ve výjimečných případech, například pokud má hráč NHL roční kontrakt a veze si s sebou českou slečnu :-).

Celou složku jsme tedy museli pár dní před odletem aktualizovat a věřit, že po 27 hodinách letu budeme natolik při smyslech, abychom imigračního úředníka přesvědčili, že jsem pro USA podobným přínosem, jako slečna hráče NHL. Nepovedlo se. Informace o tom, že úředník na letišti může pobyt prodloužit z 6 měsíců na rok, je prý zcela mylná. Vízum platné do 30.12.2018, tedy 6 měsíců, a nazdar. Ještě nás upozornil, ať Státy opravdu opustím a pokud bych chtěla pouze vyjet a opět se vrátit, musím zemi opustit na “meaningful”, tedy nějaký “smysluplný” čas – ale co to je, to nevěděl.

Zůstala nám tedy poslední možnost, a tou je oficiální žádost o prodloužení víza. Hned v prvních týdnech jsme si tedy udělali výlet do Spokane na imigrační úřad – naštěstí jenom asi hodinu jízdy z Coeur d’Alene – v naivní představě, že nás tam někdo vyslechne a doporučí, kdy a jak nejlépe o prodloužení víza zažádat. U okénka jsme byli asi 3 minuty a z toho 2 minuty ten ouřada hledal adresu, kam žádost o prodloužení zaslat. Zbytek informací si prý máme najít on-line. Později jsme zjistili, že ani ta adresa nebyla správná.

Tak Tony začal pátrat a vypátral, že ideální je žádat cca 45 dní před ukončením víz a rozhodnutí o prodloužení jim bude trvat 3 až 5 měsíců. Dobrá zpráva je, že po tuto dobu budu moct zůstat. Špatná je ta, že pokud prodloužení zamítnou, musím neprodleně opustit zemi – opět nikdo neví, co to přesně znamená. Takže na kdy přebookovat let, to je ve hvězdách. (Každá změna našich 4 letenek stojí 1500 dolarů, samotná žádost 370 dolarů.)

Žádost je 9 stránková, psaná ve 2 sloupcích. Najdete v ní opravdu různorodé otázky, např. zda jsem někdy někoho zabila, jestli nejsem bachař, nebo neobchoduji se zbraněmi. Spolu s ní jsme odeslali opět zaktualizované dokumenty, o kterých jsem psala výše. Tentokrát jsme ale české úřady obvolávali odsud, takže s ještě zajímavějším průběhem. Žádost jsme navíc museli doplnit o kopie všech stránek našich pasů, doklad o narození našich děti v ČR, Tonyho americké daňové přiznání a další lahůdky, které v součtu daly úctyhodných 109 stran textu (!).

Pokud bychom kontaktovali místní právníky, za zpracování této žádosti bychom jim zaplatili 750 dolarů, přičemž ty noční telefonáty s českými úřady by za mě stejně nikdo nevyřídil :-).

Možná vás někoho napadá, proč jsem rovnou nežádala o Zelenou kartu. Nežádala, protože ta se vydává cizincům, kteří zamýšlí v USA žít, tzn. mít trvalý pobyt a toto není můj případ.

Takže takto vypadají starosti “imigrantů”, když jdou legální cestou. A pokud si myslíte, že to je pouze kvůli americké paranoe, tak vám někdy povyprávím, jaké povyražení jsem s Tonym zažívala na příbramské cizinecké policii. Jednoduché to není nikde…

Cca od půlky října stále myslím na to, že musím sednout a poreferovat, jak vypadají přípravy na Halloween, když se do toho lidé pořádně obují. Po středečním zážitku jsem ale ráda, že jsem s tím tak dlouho otálela. Dost věcí mi do sebe pěkně zapadlo.

Tipuji, že pro spoustu z vás je Halloween zakázané slovo. Já sama v sobě teď balancuji, jak k tomuto svátku přistupovat. Opravdu nejsem z těch, kteří se s nadšením navlečou do prapodivných kostýmů a užívají Halloweenské párty. Možná z toho mám i trochu husí kůži.

Tak párty sice neproběhla, ale kostým jsem si letos oblékla, kdy jindy taky…

Jak to bývalo na Halloweena

Historie svátku Halloween není úplně jednoznačná a popravdě řečeno, ačkoliv jsem si o tom docela hodně načetla, nechce se mi to tu rozepisovat – jen bych papouškovala wikipedii, nebo jiné zdroje. Pokusím se jenom vypíchnout to, co se mi zdá důležité pro pochopení, jak se dnes svátek slaví a neslaví – i tak to bude dlouhé… ;-).

Slovo Halloween je zkomolenina původního Hallows’ Evening, nebo Allhallows’ Eve – tedy předvečer všech svatých, kterým církev přejmenovala původní keltské oslavy nazývané Samhain. (Toto je jedna teorie, druhá říká, že Halloween má křesťanské základy a s Kelty nemá společného nic. Já preferuji tu keltskou verzi, takže teď budu psát o praktikách, které probíhaly ve Skotsku, Irsku a ostrově Man – později pak i Walesu a celé Anglii.) Obdobně jako při oslavách Beltain (naše čarodějnice), Keltové věřili, že v tyto dny se “ztenčovaly” hranice mezi naším a “oným světem”. Různé nadpozemské bytosti, nebo chcete-li, duchové, mohli jednoduše přecházet do našeho světa a také tak činili. Lidé se duchů obávali a zároveň cítili, že je dobré s nimi být za dobře, aby jejich dobytek, ale i oni sami přežili zimu. Někteří jim prostírali sváteční stůl, jiní jim nechávali alespoň něco k zakousnutí venku před dveřmi. Obecně se věřilo, že v tuto noc se mrtvé duše vrací do svých domovů a očekávají vlídné přijetí. Lidé tedy zapalovali svíce, modlili se, hodovali a “hráli všelijaké hry”. Mezi takové hry patřily kromě pokusů zakousnout se do jablka, které plavalo v nádobě s vodou, i různé věštecké praktiky (lili olovo, nebo také bílky do vařící vody, jako u nás o Vánocích házeli slupky za hlavu a z tvarů luštili budoucnost, snažili se interpretovat sny apod.). Zapalovaly se ohně, které měly očistné a ochranné účinky, a kouř a uhlí se využívaly také k věštění. Později ohně sloužily naopak k odhánění zlých sil.

Kolem 16. století se lidé začali převlékat do kostýmů napodobujících mrtvé. Personifikace nadpozemských bytostí lidem pomáhala zbavit se strachu z nich. Takto odění lidé chodili od domu k domu, tak jako věřili, že to dělají jejich mrtví. Recitovali verše, nebo zpívali písně a odplatou dostali, co lidé nabídli. (Toto je pohanská verze, křesťanská verze je trochu jiná. Lidé – především děti – chodili od dveří ke dveřím a požadovali almužnu za to, že se budou modlit za zemřelé příbuzné.) Kolem 18. století se pak přidala ona hrozba (dnešní trick-or-treat). Pokud nikdo neotevřel, a tedy nebyli vítáni, udělali nějakou lotrovinu, tak jako by byli udělali škodolibí mrtví. Spolu s kostýmy lidé přenášeli osvětlené vydlabané tuříny, které taktéž měly připomínat duchy a ochraňovat jejich nosiče. Od 20. století se tito vydlabanci nazývají Jack-o’-lanterns (neboli Jackovy lampy podle mýtu o ožralovi jménem Stingy Jack, který si svou vychytralostí zavřel dveře do nebe i do pekla, a tak po smrti po zemi vandruje jeho duch – to jsou ty dnešní vydlabané dýně.)

Do USA se oslavy Halloween dostaly až v 19. století spolu se masivním přílivem skotských a irských přistěhovalců. Teprve počátkem 20. století se oslavy rozšířily jak se tu říká coast to coast – tedy od východního k západnímu pobřeží. Cca od roku 1930 se používá pojem trick-or-treating (dejte mi něco dobrého, nebo vám něco vyvedu) a tento zvyk chození od dveří ke dveřím se rozšířil po celých Státech.

Halloween dnes

A teď si asi říkáte, jaký byl tedy ten náš Halloween :-). Tak jdu na to. Přiznávám bez mučení, že se svým skeptickým přístupem jsem počátkem října v těch krásných podzimních dnech měla pocit, že se tu lidé fakt asi zbláznili. Kolem domů začaly vyrůstat neuvěřitelné věci:

Asi 3 týdny před Halloweenem jsme si řekli, že je na čase pořídit nějaké kostýmy, tak jsme zašli do Walmartu, 2 hodiny vybírali a nakonec vybrali – dle Olího přání ty “nejstrašidelnější” :-). Celý říjen jsou obchody maskami a dekoracemi doslova zavaleny. Zašli jsme i do speciálního řetězce Spirit Halloween – obchod připomínal spíše strašidelný zámek. Mně i dětem lezly oči z důlků a Olí ten večer nemohl hrůzou usnout, jak tvrdil. Škoda, že jsem tam nic nefotila.

Abychom si to pěkně užili, oběhli jsme pak několik předhaloweenských akcí. Kromě posledního závodu BMX v kostýmech to byla i poměrně strašidelná akce pro děti pořádaná místním hotelem Roosevelt Inn.

Ovšem tu největší, s prominutím úchylárnu pod názvem Henkleween, si musel užít Tony sám, protože dětem nebyla přístupna. Ještě že tak… Pořádá ji ve svém domě známý Tonyho kamaráda. Zde se můžete podívat na fotky, ale upozorňuju, že nejsou pro slabší povahy, a tak je tu ani nebudu vystavovat.

A konečně nadešel ten velký den. Děti se ráno oblékly do kostýmů a vyrazily do školky, kam jsme byli odpoledne pozváni na průvod masek. V ulicích i obchodech se ten den dalo potkat opravdu ledacos.

Kolem páté jsme vyrazili na rychlou návštěvu Tonyho sestry, poté ke kamarádům a v jejich sousedství si užili vyvrcholení všech příprav – našimi dětmi dlouho očekávané Trick or treating. Zcela otevřeně přiznávám, že ten večer mě naprosto nadchnul. Po setmění jsme se s dětmi vydali doslova a do písmene od dveří ke dveřím. Děti zvonily na zvonky a jakmile se otevřely dveře, volaly: “Trick or treat!” a sousedé jim nadšeně podávali laskominy. Prý platí, že když si děcko stěžuje, že taška (nebo kyblík ve tvaru dýně), kterou si pěchuje sladkým, je moc těžká, je čas jít domů. U kamarádů jsme pak ještě poseděli a v průběhu večera zase my otevírali ostatním.

Shrnuto podtrženo: Halloween samotný je krásný rodinný svátek a pohádkový zážitek pro děcka. Děti se tu už od konce léta těší a vymýšlí, za co se budou převlékat. Kouzlo vyzdobených domů jsem pochopila okamžitě poté, co jsem o té halloweenské noci sama zažívala a viděla úžas v očích našich dětí. Celé je to vlastně takové divadlo a lidé si tu umí hrát. Jako negativum vnímám tu obrovskou komerční masírku a opravdu nepřeberné hromady sladkostí, které se s tímto svátkem pojí. Halloween dnes nemá žádnou spojitost se vzpomínkou na zemřelé – naše Dušičky tu probíhají o tzv. Memorial day (3. září). Zaráží mě, proč dospělí lidé spojují Halloween s morbidnostmi, vraždami a brutalitou a halloweenské párty jsou pořádány v tomto duchu. Předpokládám, že je to asi určitý způsob ventilace negativních emocí, ale je to už na míle vzdáleno původním duchům, nebo chcete-li zombiím. No, pokud by ta morbidita měla začínat a končit o Halloweenu, pak bych řekla – díkybohu za něj, účel by plnil.

Až budu příští rok opět doma a všude kolem na nás bude útočit halloweenská masírka, rozhodně mi bude chybět nadšení a celková halloweenská atmosféra, do které je tu všechno oděno. Oslavy, které probíhají u nás, jsou vytržené z kontextu a jen těžko můžou suplovat letošní zážitek.

 

První otázka mé babičky, když jsem si s ní v prvních týdnech volala, byla: “A co tam prokristapána jíte?” Přiznávám, že jsem ji s odpovědí trochu odbyla. Tak, babi, nastal čas, abych ti o tom něco napsala :-). Předem se ale musím omluvit, protože tentokrát budu asi o něco více kritická, než jindy – možná i proto jsem se tomuto tématu dlouho vyhýbala.

Nákupy

Obrovský výběr, ve všem. Oči vám přecházejí a nevíte, po čem dříve sáhnout. Děti nemůžeme odtrhnout od regálu s cereáliemi, Tonyho od pultu s masem a mořskými potvorami, já se motám mezi všemožnými směsmi na pečení a děti, jelikož milují nákupní vozíky, pilotují mezi přecpanými regály a touží prakticky po všem, co vidí. Nakupování je dobrodružství..

První, co se tu opravdu nedá přehlédnout jsou jiná a (kromě standardně malých)  gigantická balení potravin. Zatímco Velká Británie oficiálně přešla na metrické jednotky, USA si sveřepě udržuje imperiální měrný systém, takže nic tu není stejně velké a těžké, jak jsme zvyklí. Dokonce i kancelářský papír má jiný rozměr. Kupujete-li mléko, tak rovnou gallon (3,78 l), rodinné balení jogurtu má 32 uncí (907 g), balená šunka 16 uncí (bezmála půl kila), džusu máte 1,75 l, balený strouhaný sýr má opět 32 uncí (907 g). Nesehnali jsme menší balení peroxidu na odřená kolena než 473 ml a když potřebujete ušátka, tak rovnou po 500 ks. Takže proto ty velké lednice :-). No a aby to spotřebiteli nepřipadalo málo, ze všech koutů na něj číhají pobídky ve stylu, kup jedno balení a druhé máš za polovinu, nebo kup 2 balení a třetí máš zadara. Lidé na to samozřejmě slyší, takže ačkoliv tu potraviny mají obecně delší trvanlivost (bohužel), spoustu z nich končí stejně v koši – v tom lepším případě pak v potravinové bance. A překvapivě, ne vždy platí, že čím větší balení, tím levnější produkt. Takže pokud trochu hledíte na peníze, musíte být neustále ve střehu.

Samostatnou kapitolou je množství odpadu, které se s nákupy pojí. Jestliže u nás se handrkujeme o tom, zda zakázat nebo povolit plastová brčka a ušátka, tady odcházíte z obchodu s 15 až 20 poloprázdnými igelitovými taškami, do kterých vám zboží ochotně skládá sám prodejce. (To ochotně je míněno v nejlepším slova smyslu, prodejci tu jsou opravdu nesmírně ochotní a usměvaví – po tom se mi doma bude stýskat.) Toaletní papír koupíte po 12 kusech, ale uvnitř balení jsou samostatně zabaleny každé 4 kusy. Trochu mi stoupá adrenalín… Tuny plastových obalů končí ve směsných kontejnerech, protože z plastových obalů se tu třídí pouze plastové lahve, a to ještě bez víček. … a Čína už zpátky nic nechce.

Když už jsem u toho třídění, tak trochu odbočím: Každý dům tu má minimálně dva kontejnery, jeden na směs, druhý na recyklaci, kam patří plastové lahve bez víček, papír a plechovky. Ostatní odpad, kromě nebezpečného odpadu a použitého oblečení, se tu prakticky netřídí. Jo, ty bambiliony nákupních tašek je možné vracet do některých obchodů, ale nevím, kdo to dělá. Ve městě jsem zahlédla pouze jeden kontejner na sklo a myslím, že moc lidí o něm neví. Nevím o nikom, kdo by sklo třídil. Zajímavý je ale systém poplatků: Město poskytuje různé velikosti kontejnerů. Za kontejner na tříděný  odpad se neplatí. Platí se pouze za kontejner na směs a měsíční poplatky jsou stanovené podle toho, jak veliký kontejner na směs domácnost využívá (resp. kolik jich má). Neplatí tedy roční paušál, jako u nás. Kdybych se nebála, že to budou naši občané valit do lesů, přišlo by mi to jako docela spravedlivé a recyklaci podporující řešení.

Kvalita potravin

Toto je obrovské téma, na které nejsem odborník a nechci šířit zavádějící informace. Zmíním pouze to, co tu na první pohled vidím: Dá se tu vybírat z nepřeberného množství výrobků, především těch zprocesovaných. Regály jsou napěchované polotovary a směsmi na přípravu čehokoliv a doba expirace základních potravin vždy přesahuje mé očekávání. Jak je vidno, marketéři tu nelení, protože na obalech výrobků tu můžete číst neuvěřitelné slohy a opěvné ódy. Všechno obsahuje o x % tuku, soli či cukru méně, než něco jiného. Ale bohužel, i přes veškerou snahu producentů, je tu pro nás většina hotových výrobků neuvěřitelně sladká nebo slaná.

Co se týče bezlepku: Ano, výběr tu je. Ale opět, lepek je velmi úspěšně nahrazován cukrem, protože něčím to pohromadě držet musí, že jo. Takže opravdu máloco z bezlepkového sladkého pečiva nebo směsí se dá jíst… :-(. Především tedy, pokud to musíte dávat tříletému děcku. Obdobně to platí o receptech – často obsahují více cukru než mouky. Takže jak to dělám? Zkouším všemožné bezlepkové mouky a moučné směsi, peču různé buchty a plácám to víceméně od oka – s více či méně dobrými výsledky.

Cukr a sladidla

Další velké téma, neboť sladí se tu v nepředstavitelných kvantech. Sladké je tu pečivo (u nás je naopak přesolené), přislazují se uzeniny (vím, že u nás taky, ale tady je na první ochutnání ta šunka fakt sladká) a o nápojích ani nemluvím. Je to tak markantní a do chuťových pohárků bijící, že mi to nedalo a musela jsem o tom cukru něco vygooglovat:

Podle světové zdravotní organizace je pro ženy a děti nad 3 roky doporučená denní spotřeba přidaných sladidel 25 g (cca 6 lžiček), pro muže 36 g (9 lžiček). V roce 2017 spotřeboval denně každý Američan 86 g cukru (21 lžiček). Zdroj: USDA Sugar and Sweeteners Outlook. To ale ještě není tak hrozné, protože k mému překvapení máme obdobnou spotřebu cukru i u nás – v roce 2016 dokonce 93 g (spotřeba potravin dle dat ČSÚ).

Problém je ten, že zatímco u nás se spotřeba sladidel omezuje především na spotřebu cukru (spotřeba dalších sladidel – medu, agávového, javorového a nevím jakého dalšího sirupu je zatím nevýznamná; ale popravdě nevím, jak jsme na tom s glukozo-fruktozovým sirupem), v USA tvoří spotřeba cukru cca 55% celkové spotřeby sladidel. Ten zbytek, tedy 45% připadá na vysoce-fruktozový kukuřičný sirup a ostatní (stejně jako u nás nevýznamná) sladidla jako je med apod. Když to shrnu, tak v průměru Američané denně zkonzumují cca 130 g přidaných sladidel (cca 32 lžiček). Zdroj: USDA Sugar and Sweeteners Outlook. Přičemž největší bolest tu způsobuje právě vysoce fruktozový kukuřičný sirup (HFCS), hlavní sladidlo slazených nápojů, které tu lidé usrkávají za chůze, jízdy autem, jízdy na kole, během nákupů, na výletech v přírodě, prostě všude. Některé drinky obsahují až 40 g (10 lžiček) cukru a(nebo) HFCS.

Pokud někoho z vás tato problematika zajímá, doporučuji zhlédnout That Sugar Film (s českými titulky 😉 ). Australský dokument o zákeřnosti skrytých cukrů a o tom, co cukr v našem těle způsobuje.

Co tedy jíme?

Jak tak koukám, stejně jsem ti, babi, na tvou otázku neodpověděla. Tak ještě pro úplnost. Hlavním šéfkuchařem naší rodinky je Tony a já to tímto hrdě hlásím do světa :-). A protože je odsud, tak miluje asi nejvíc mexickou kuchyni, která je v Idahu nejrozšířenější. Takže podobně jako doma, i tady jíme: tacos, fajitas, burritos, pupusas, tortillas, quesadillas, guacamole, salsa, pico de gallo a občas to proložíme pořádným hambáčem nebo taky květákovým mozečkem a bramborem :-)).

A abych nebyla kverulant, je dost věcí, které tu mám ohledně jídla ráda. Třeba: jí se tu hodně zeleniny v syrovém stavu, pšenice je hojně nahrazována kukuřicí (po její kvalitě nepátrám) a fazolemi se cpe každé malé dítě. Ono se tedy cpe i chipsy a hot dogy, ale to už bych se zase dostala tam, kde jsem už byla ;-).

 

 

Poté, co již několik týdnů řeším naši kočku, snad ani nemůžu psát o ničem jiném než o “kočkách” a jiné zdejší zvířeně. A vlastně i toto téma je tu momentálně aktuální.

Puma

Tento týden proběhlo zprávami, že v místním parku hned vedle špitálu sundavají ze stromu pumu. Všimla si jí žena, co pod ním zrovna svačila o pauze v práci. Ačkoliv se pumu podařilo uspat, a tedy bezpečně sundat a zavřít do klece, stejně ji nakonec zabili. Možná to byla ta samá puma, co se potloukala asi před měsícem v místním lesoparku nedaleko místa, kde bydlíme. Anebo to byla jiná, to nikdo neví. Považuji to za velmi smutný a nespravedlivý příběh a nějak to nemůžu místní organizaci IDFG (Idaho Department of Fish and Game), jejíž mise je chránit, zachovávat a spravovat divokou přírodu, odpustit. Na druhou stranu nejsme v Čechách, jsme v Americe a lidé tu jednají na základě jiných informací a zkušeností.

Puma (mountain lion nebo také cougar) je největší kočkovitá šelma žijící v Severní Americe, samci váží i přes 100 kg a měří až 2,75 m. Je to samotářský druh a samci si hlídají teritorium o obvyklé rozloze 250 km² (podle množství potenciální kořisti až 1000 km²) – samice o něco menší. Na západě USA je poměrně rozšířená a její populace je zdravá a roste, takže pumy si (i kvůli lesním požárům) hledají další teritoria, přičemž přirozeně naráží na obydlené oblasti. Za jednu noc jsou schopné ujít přes 100 km.

Tento mladý samec prý do svého teritoria zahrnul i město a pokud by ho přemístili jinam, buď by ho zneškodnil nějaký jiný samec, nebo by se s největší pravděpodobností vrátil opět sem. Z bezpečnostního hlediska prý není možné tolerovat pumy, které se odváží tak blízko k lidem. Chápu, v blízkosti se nachází i několik školek a taková číča je schopná napadnout – i když velmi ojediněle – i dospělého člověka. (To se bohužel stalo letos v květnu nedaleko Seattlu. Puma napadla dva cyklisty, jednoho zcela rozsápala, druhý s rozsápaným krkem přežil. Takto brutální útok byl naprosto ojedinělý, ale bohužel, za posledních 20 let množství útoků proti lidem roste – toť z černé kroniky vše a nebo si to sami přečtěte tady .. 😉 ).

Na druhou stranu, v dnešní době přeci existují i jiné způsoby, jak se s tím vypořádat. Mohli ji třeba očipovat, odvézt daleko od osídlených oblastí, sledovat, jak se pohybuje a teprve v případě hrozícího návratu zasáhnout. Nemůžu se zbavit dojmu, že je to další z příkladů, kdy lidé devastují přirozené prostředí, v kterém se dobrovolně rozhodli žít.

Jako silný protiklad vnímám červencové setkání s pumou, které popisuje žena z Oregonu. Puma jí vpochodovala do obýváku a ustlala si za gaučem. Tato dáma ji nechala prospat a pokojně odejít. Zachovala se neuvěřitelné klidně a pokorně. Kdo máte FB, můžete si počíst zde. Klobouk dolů!

Další zvířena

Poprvé jsem se s možnou hrozbou ze strany zvířat setkala mnoho let nazpět na Slovensku, kde jsme během přechodu Tatranské magistrály poslouchali medvědí řev v houštinách pod námi. Poté, co jsme se rozhodli přespat na divoko, mi Tony s ledovým klidem povídá, že až dovaříme večeři, musíme všechny zbytky, nádobí i pastu na zuby zavřít do pytle a pověsit na strom x metrů od nás. Myslím, že si dovedete představit moje zděšení – tu gulášovku jsme nedovařili a já jsem za celou noc nezamhouřila oko. Opravdové setkání s medvědem (American Black Bear, neboli medvědem baribalem) jsme si ale užili až poté, v kanadském národním parku Banff. Potuloval se od nás ve vzdálenosti asi 30 m a jenom malý kousek od silnice. Naštěstí nás oddělovala poměrně divoká říčka, takže to bylo setkání bezpečné a pro mě neuvěřitelně působivé.

To mi naprosto stačilo k tomu, abych pochopila veškerá protimedvědí opatření, která je tu v kempech nutné dodržovat. Na některých místech máte k dispozici zamykací skříňky, do kterých zavřete všechny osobní věci a jdete si “pokojně” lehnout do prázdného stanu. Samozřejmostí jsou důmyslně vymyšlené odpadkové koše, aby je medvědi neotevřeli, případně neodnesli.

Jak tak sedím a píšu, právě koukám z okna na hejno divokých krocanů. Jsou to takoví naši kámoši. Zkraje prázdnin byla mláďata úplně prťavá a maminy je učily chodit po sousedově plotě. Teď už ti malí nejsou od matek k rozeznání. Musím přiznat, že mě okamžitě napadla myšlenka, jestli by se nedali nějak “zužitkovat”, ale mají prý v porovnání s domácími krocany hodně suché maso.

Prý, kde je “vysoká”, tam jsou i pumy. Tak snad to bude ojedinělý případ, o kterém jsem psala, protože my tu těch srneček přímo ve městě máme požehnaně.

Obecně vzato: zvířata a lidé tu žijí tak nějak více “natěsno”. Denně vídáme veverky, jak se honí po kmenech a po telegrafních drátech přenášejí ořechy velké jak jejich hlava. Potkáváme srny,  krocany,  racky delewarské (seagulls) – jsou takoví velcí a pěkně oprsklí, orlovce říční (ospreys), kteří hnízdili v blízkém parku a město jim nad hnízdo instalovalo kameru, takže jsme dění v jejich rodině mohli sledovat on-line, a v zimě prý přiletí orli bělohlaví (bald eagles). Na zahradu lidem občas zabloudí los (což je mimochodem pěkná “kráva”, jak můžete vidět z tohoto obrázku – podotýkám, že ty dveře jsou standardní velikosti), medvěd mýval nebo skunk (několikrát jsme “vdechli” pach jeho mršiny podél silnice a řeknu vám, to radši zastavíte a auto vyvětráte). Tony mě jednou vyděsil, že ti nohatí pavouci, co je vynáším několikrát denně z domu ven, nepříjemně hryžou. Nakonec jsme ale vygooglovali, že je to obyčejný pokoutník domácí a je jen tomu kousacímu (hobo spider) podobný. Docela se mi ulevilo, bylo jich tu fakt dost.

Početná skupina geologů, biologů, nebo “jen” dobrodruhů a umělců na volné noze se tu živí fotografováním divoké přírody, případně malbou dle vlastních předloh. Jedním z nich je i vystudovaný biolog Mike Brodwater (na fotce níže), otec Tonyho kamaráda. Nikdy nepřestanu obdivovat, co všechno tu můžete v přírodě spatřit a jak skvěle to můžete zachytit.

 

Zkraje týdne jsme zvažovali, že bychom se na víkend podívali za dědou na jih. Na jih znamená do hlavního města Boise, kam se Tonyho tatínek asi před 10 lety odstěhoval. Se svoji druhou ženou tam koupili menší domek – a o to větší pozemek.

Děda nás ale předběhl a dorazil naopak k nám nahoru, za což jsem mu nesmírně vděčná, protože nás ušetřil 643 km dlouhé cesty, kterou absolvujeme prakticky pokaždé, když do Států jedeme. A nepřijel s prázdnou, nýbrž řádně obtěžkán letošními výpěstky a úlovky! Děda i jeho žena jsou totiž v Boise poměrně proslulí, náruživí pěstitelé všeho, co si dokážete představit. Už někdy v únoru začínají předpěstovávat až několik tisíc sazeniček a obvykle si jimi zaplní vedle skleníků i celý dům. Kromě známé klasiky pěstují melouny, a letos dokonce i buráky. Z vaření piva děda v poslední době přesedlal na výrobu vína, takže co se nesní, neprodá a nerozdá, to zkvasí. Boise je v podstatě oáza uprostřed pouště. Léto je tam dlouhé s teplotami běžně kolem 40° C, takže úrodě se daří (a je to také důvod, proč jsme návštěvu plánovali až na září).

O víkendu jsme ve frcu za 39 dolarů koupili rozkládací stůl a 4 další židle, pozvali švagrovou a její děti na sobotní i nedělní večeři a všichni se společně ládovali nalovenými okouny a spoustou zeleniny.  A když už jsem u té rodiny – neboli “Kam až sahají Komovi”:

Děda je z 5 dětí, maminka byla ze 4. Kromě dědy měli všichni jeho sourozenci tři a více dětí. Když to shrnu: Tony má tedy 3 tety a 4 strýce (+ jejich manžele a manželky, které teď nepočítám), 12 sestřenic a 10 bratranců.

Živě si pamatuji na svůj první let do USA, když jsem s poctivostí vlastní chtěla nastudovat alespoň jména nejbližších příbuzných. Dost jsem se v tom ztrácela a když mi Tony začal kreslit rodinný strom, usoudila jsem, že je to nad mé síly a celou akci odpískala. Doteď se to za běhu učím, navíc s hendikepem, protože si špatně pamatuji jména a bohužel i tváře..

Ty sluníčka na mapě dole, to jsou místa, kde momentálně všichni bratranci a sestřenice pobývají (a samozřejmě – chybí zde Beroun), takže sejít se u jednoho stolu je časově, finančně a nakonec i prostorově dost náročné. I přesto se rodina schází a příbuzní jsou zvyklí cestovat spoustu hodin. Není divu, že udržet rodinné vazby je tu bez telefonu a sociálních sítí prakticky nemožné.