V Seattlu jsme byli již několikrát, a proto jsme se rozhodli neztrácet čas a městu se tentokrát vyhnout. Zamířili jsme rovnou do přilehlé Tacomy, kde jsme po několika letech navštívili Tonyho spolužáka z High School a letmo se setkali i s Tonyho sestřenicí. V mezičase jsme zkoukli pobřeží a místní ZOO a já si opět připomněla, že pacifické pobřeží zde nebývá z nejteplejších a ty 2 mikiny a dvoje dlouhé kalhoty budeme točit pořád dokola :).

Ve městě se zrovna konal street market, který doprovázeli aztéčtí tanečníci.

Z Tacomy jsme se přesunuli na Whidbey Island do kempu ve státním parku Deception Pass. Po prvotním zklamání jsem se vyrovnala i s faktem, že kempování proběhne kvůli striktnímu zákazu bez ohně. Nakonec i studené kukuřice a klobásky, z kterých Tony umně přichystal výbornou večeři, nám přišly vhod.

Místním vodám se říká Sališské moře. Běžně z něj vystrkují hlavičky lachtani a poměrně často se objeví i kosatky (více o Seattlu, Whidbey Island i kostkách si můžete přečíst v 48. týden: s maminou alias Jůahelé na cestách).

Obecně život na ostrově a znalosti oceanologie místních mě fascinují. Sídlí zde několik výzkumných organizací, a to jak s velkou základnou či pouze několika málo členy. Už v roce 2019, kdy jsme ostrov poprvé navštívili, jsem začala sledovat skupinu SalishSeaOrcas. Těším se z každé nově narozené kosatičky – momentálně jich je 75 :).

Cíl následujících 4 týdnů je jasný – prvních 12 dní strávit na cestách a poté “zakempovat” v Coeur d’Alene a konečně si poprvé užít pohodlné bydlení v našem nově vybaveném domě, který jsme loni našli a poté také opouštěli zcela prázdný – a řekněme poněkud vybydlený. (O tom se ale zmíním později.)

Letos nám okolnosti poskládaly plán následovně: Seattle, Whidbey Island (Washington, USA), poté Vancouver, Whistler (British Columbia, CA), Lake Louise, Banff (Alberta, CA) a Wasa Lake, Kimberley (British Columbia, CA). Jízdu tradičně končíme v Coeur D’Alene (Idaho, USA).

Po neblahé zkušenosti z Yellowstonu, kdy jsme bydleli za hranicí tohoto parku a trávili spoustu času jen přejížděním do parku a zpět, jsme letos sbalili i stan, spacáky, karimatky, Tonyho hamaku, skládací pilku a základní výbavu pro vaření. Konečně si plním sen a Kanadu si užijeme jako pořádní mototrempící 🙂

7,5hodinový přesun z Vernal (Utah) do West Yellowstone (Montana) byl o poznání méně zábavný. Fantastická scenérie, která se nám otevřela hned po přejezdu hranic s Wyomingem, se záhy proměnila v několikahodinovou nudu. Po obou stranách jen vyprahlá placatá krajina s nekonečnými lány šalvěje.

Uprostřed té nudy jsme na opuštěné benzínové pumpě (po 2hodinové jízdě první a na dlouho opět poslední obydlené místo) potkali cyklistu Daniela, který od loňského roku projíždí křížem krážem Spojenými státy. Všechno, co prý momentálně vlastní, si vozí s sebou.

(Pro náruživé cyklisty, jako je třeba Uncle Uzi s Romčou: jeho projetou trasu můžete vidět na Polarsteps nebo ho sledovat na Instagramu – třeba vás to inspiruje 😉 )

Nuda skončila až v podhorském městě Jackson (1900 m n. m), o kterém jste možná slyšeli od Johnyho Cashe (píseň Jackson 🙂 ). Tamní krajina připomíná švýcarská údolí, moc krásné místo.

Přejeli jsme horský hřeben Teton, hranice Wyoming/Idaho, pak Idaho/Montana a jupí – se zapadajícím sluncem jsme konečně dorazili k západní hranici národního parku Yellowstone.

Národní park Yellowstone

Kdo ten pojem nezná, ať zvedne ruku 😉 . Někteří mí známí (aniž by tam sami byli a s určitou mírou pohrdání) dokonce tvrdí, že jsme si právě odškrtli povinnou součást dovolené v USA. Ano, Yellowstone – checked, anebo taky spousta nových informací a zážitků, záleží, jak k tomu kdo přistupuje.

Yellowstone je celosvětově 2. nejstarším národním parkem. Vyhlášen byl v roce 1872, a to pouze rok poté, co tuto oblast podrobně prozkoumala tzv. Washburnova expedice a potvrdila některé z mýt a legend, které se o tomto území vyprávěly – třeba takové, že se tam vaří bahno, nebo kouří z řek :-).

Yellowstone zabíra území cca 9.000 km² (Středočeský kraj má necelých 11.000 km²). Jeho střed tvoří tzv. sopečná kaldera a supervulkán (aktivní sopka) o rozloze 55 x 72 km (na obrázku dole vyznačeno červeně). Tato obrovská vulkanická struktura vznikla prostřednictvím třech super-erupcí, z nichž poslední proběhla před 630 000 lety.

Termální oblast

Na území Yellowstoneského parku se nachází přes 10.000 rozličných geotermálních jevů (téměř polovina všech jevů na světě). Patří mezi ně:

Gejzíry – např. Old Faithful (Nejvyšší pravidelně chrlící gejzír – výška až 55m, frekvence 44 min – 2h)

Termální prameny – např. Grand Prismatic Spring (největší termální pramen v USA a 3. největší na světě):

tzn. Bublající bahno – např. Fountain Paint Pot (jak pěkně bublá, se můžete podívat na videu tady:

Fumaroly (parní výrony, tj. díry v zemi, z kterých se hrnou více či méně smrduté plyny) – např. Red Spouter :

Kaldera je velmi aktivní území, což ovšem není způsobeno samotnou sopečnou činností, ale především aktivitou podzemní vody a četnými zemětřeseními. (Vědci tu zaznamenávají 1500 – 2500 zemětřesení ročně.) Sopečná činnost (pohyb magmy pod zemí) je v porovnání s nevyzpytatelnou aktivitou gejzírů velmi snadno předvídatelná a momentálně nepředstavuje žádné ohrožení.

Toto vulkanické území nepřetržitě monitoruje sdružení 9 vědeckých institucí, tzv. Yellowstone Volcano Observatory.

Jedním z parametrů sledování je například pohyb zemského povrchu. (Mezi roky 1920 a 1970 se některé části tohoto území zvedly až o 70 cm. Meziročně se území Kaldery zvedne nebo klesne o cca 2,5 cm.) Důvodem opět není pohyb magmy, ale především pohyb podzemní horké vody. Dalšími parametry jsou např. teplota zemského povrchu (monitorovaná satelity z vesmíru), teplota vody, která z tohoto území odtéká, kyselost povrchu, obsah a složení unikajících plynů a spoustu dalších.

Pokud Vám stačí jen průřezově vidět, co park nabízí, rezervujte si na Yellowstone cca 3-4 dny (v tom případě sedíte v autě a co 10-15 minut vystupujete na různých vyhlídkách a okruzích). Jestli si chcete park užít a nemít jen rozsezenou zadnici, pak to chce zabalit sakypaky a vydat se hlouběji do lesů (snad se nám to podaří při nějaké další cestě).

Nepřehlédnutelným místem severní části parku jsou Mammoth Hot Springs (Mamutí termální prameny). Tuto masu hornin tvoří travertin, bílý křídový minerál, který vzniká vyvřením rozpuštěného vápence. Jak název napovídá, nejedná se o žádného pidižvíka:

Ač se to na první pohled nemusí zdát, sopečné území Yellowstonu je kvůli magmatu, který se nachází velmi blízko povrchu, mimořádně aktivní a nebezpečná oblast. Pod tenkou krustou zemského povrchu se nachází obrovské množství horké vody s teplotou dosahující až 98°C (teplota páry vycházející z fumarolů dosahuje až 135°C). V oblasti Norris Geyser Basin je voda navíc silně kyselá (s pH nižší než 1). Umíte si asi představit, jak člověk dopadne, když se pod ním povrch prolomí. I přesto se najdou tací, kteří v honbě za zážitky nutně potřebují obejít všechna varování.

Pro doplnění: Počet úmrtí v oblasti gejzírů a horkých pramenů zde významně převyšuje úmrtí způsobená útokem divokých zvířat. Ostatně právě v těchto dnech probíhá vyšetřování ne úplně příjemného nálezu v Abyss Pool hot spring – více zde.

Překrásné zabarvení povrchu i vody je způsobeno za prvé interakcí světla (rozptyl a absorbce) se samotnou vodou (to především v hluboké vodě, která je díky své vysoké teplotě prakticky bez života) a za druhé odrazem světla od mikrobů, jejichž složení se mění mimo jiné dle teploty prostředí. Mikrobi, kteří v těchto extrémních podmínkách žijí, se nazývají extrémofilové. – pro zájemce více zde :-).

Na termální oblast jsme se podívali i z výšky, když jsme si dopřáli cca hodinový výlet po Biscuit Basin Trailhead:

Severní okruh

Yellowstone samozřejmě nejsou jen “gejzíry”. Severní, tzv. Upper Loop (v cca 2.500 m n. m), poskytuje fantastické výhledy na okolní hory, řeky, vodopády a nekonečně rozlehlé planiny.

Grand Canyon – erozí způsobený 300 m hluboký, 32 km dlouhý a v nejširším místě až 1200 m široký kaňon na řece Yellowstone:

Lower Falls – 93,9 m vysoký vodopád na řece Yellowstone (průtok vody se pohybuje od 20.000 po 240.000 litrů/s):

Tower Fall (40 m vysoký vodopád) a Devil’s Den:

A teď stinná stránka výletu: Historicky nejvyšší počet návštěvníků zaznamenal Yellowstone v roce 2021. Bylo jich 4.860.537. Průměrně tedy 13.316 denně s tím, že návštěvnost v zimních měsících je samozřejmě významně nižší. Asi si tedy umíte představit, s jakými davy se na těch “nejprofláknutějších” místech parku potkáte…

I proto visí na stránkách národního parku (a to dokonce i v češtině) tzv. yellowstoneský příslib (Yellowstone pledge). Shrnuje základní pravidla, která je dobré si před vstupem do parku přečíst, a hlavně se jimi řídit.

Oblast Lamar Valley

K naší velké radosti se Tonymu podařilo koupit vstup i do severovýchodní oblasti parku Lamar Valley, kde je počet návštěvníků limitován – ovšem sami jsme tam rozhodně nebyli :-).

Bizoni nespěchají…

Pár videí s ohromným stádem, ne úplně přátelským bučením a dopravní zácpou zde a nakonec něco málo ze zákulisí (neboť, taková monstra je přeci jen bezpečnější pozorovat zpoza či uvnitř plechu):

Ochrana bizonů v Yellowstonu je jedním z největších triumfů americké ochrany přírody. O tom, jak byli na počátku 19. století bizoni vybíjeni, jsem již psala v 41. týden: Divoký západ, a tak už jen ve zkratce: Z původně 20 až 50 milionových stád bizonů zůstalo na počátku 20. století v celé Severní Americe pouze kolem 1000 kusů (z toho v Yellowstonu pouhých 25). V roce 1902 byl v Yellowstone založen Lamar Buffalo Ranch, kde se během následujících let podařilo zvýšit bizoní populaci až na současných cca 5500.

V současné době je třeba nastavit, jakým způsobem se bude zacházet s migrujícími kusy, které přirozeně opouští hranice parku a občas se k nepříliš velké radosti místních obyvatelů zatoulají i na přilehlé soukromé pozemky.

Velkým problémem bizoní populace v Yellowstone je totiž nemoc zvaná brucelóza (u samic se projevuje především potraty a u samců ztrátou plodnosti), kterou mohou bizoni přenést i na domácí dobytek. Uvádí se, že tuto nemoc má v Yellowstone více než 50 % populace bizonů. (V ČR byla brucelóza vymýcena na konci 60. let, v současné době se zde nevyskytuje.)

Současný management bizoní populace je tedy balancováním mezi dostatečným počtem bizonů pro udržení zdravé populace a určité migrace mimo park, ale ne příliš velkou populací, která by mohla vést k masovým migracím a způsobit přenos brucelózy na ostatní dobytek, ohrozit  lidi nebo způsobit škody na majetku.

Dlouhodobým cílem organizací zabývajících se bizoní populací (je jich celkem 8) je docílit toho, aby se bizonům dostalo obdobného “zacházení a úcty” jaké mají volně žijící jeleni (místní jeleni wapiti jsou mimochodem také přenašeči brucelózy) a vysoká zvěř obecně – možná v dalších 50 letech.

Shrnuto podtrženo: Yellowstone není jen hromada selfíček u profláknutých senzací, je to neuvěřitelně zajímavé prostředí s obrovskou přírodní diverzitou. Chcete-li vidět všechno (resp. pouze to), co nabízí oba hlavní okruhy, pak vás čeká přinejmenším 230 km dlouhá trasa a cca 3 dny sezení v autě. Pokud se ale rozhodnete opustit davy a vydat od hlavního tahu dál, pak se připravte na pěší dobrodružství v nekonečné pustině. Jestli se do Yellowstonu někdy vrátíme, tak určitě s plnou polní a rolničkou na batohu. Ale o medvědech a rolničkách někdy příště 😉 .

Cestu z Boulderu (Colorado) do Vernal (Utah) považuji za jednu z nejzajímavějších, které jsme zatím měli možnost projet. 6 hodin čistého času se může zdát dlouhých, ale cesta samotná je natolik úchvatná, že se téměř bojíte mrknout, abyste o něco nepřišli.

Dostali jsme se z východní strany na západní stranu Rocky Mountains, a přejeli tak střechu kontinentu, tzv. Continental Divide (česky kontinentální rozvodí). Všechny řeky, které pramení na západní straně Continental Divide, se vlévají do Pacifiku, na východní straně naopak do Atlantiku. Tato pomyslná čára vede přes celý kontinent – od Aljašky až po Argentinu.

Nakonec vůbec nevadilo, že se nám kvůli četným kochacím zastávkám cesta natáhla na 9,5h a dojížděli jsme prakticky za tmy.

Předposlední zastávkou před Vernal je město Dinosaur s Brontosauří ulicí :-).

Dinosaur National Monument

Máme syna a 3 synovce. O dinosaurech jsem slyšela tolik, že víc se do mě už opravdu nevejde a vejít nechce… ale co už, říkám si, pojďme do dinosauřího muzea, aspoň to dětem udělá radost…

Když v této lokalitě v roce 1909 objevil paleontolog Earl Douglass z Carnegie Muzea v Pensilvanii 8 ze země trčících obratlů Apatosaura, určitě netušil, jaká nadílka zkamenělin ho tu ještě čeká. V dalších letech tu paleontologové sesbírali zkameněliny téměř 400 dinosauřích jedinců.

To nejdůležitější ovšem je, že zbylých cca 1.500 kousků (z cca 100 dinosaurů) nechali na místě. Vize Earl Douglasse totiž byla toto místo zakonzervovat a nechat návštěvníky obdivovat pozůstatky tak, jak je nacházeli samotní paleontologové. Za mě brilantní nápad (který určitě nebylo snadné prosadit) a naprosto neuvěřitelný výsledek!

Podívejte na tu zakonzervovanou stěnu úplně prošpikovanou všelijakými kostičkami a obratlíky – a navíc si je všechny můžete jak je libo ochmatávat :-).

Dinosaur National Monument a jeho Dinosaur Quarry (dinosauří lom, jak zachovalou stěnu se zkamenělinami nazývají) předčily všechna moje očekávání, a to i přesto, že pro dinosaury mě opravdu není snadné nadchnout :-). (Pro zájemce více fotek v galerii.)

Fossil Discovery Trail

Tuto 2,5 km dlouhou procházku okolní rozpálenou krajinou formují neuvěřitelné geologické útvary, z kterých opět sem tam trčí čehosi hřebet a tak.

V okolí lze snadno nalézt i malby (piktografy) a rytiny (petroglify), které tu zanechali tzv. Fremont people před cca 1000 lety.

Sváču jsme si dali na místě u Cub Creek, které si kolem roku 1900 ke svému žití vybrala jedna rozvedená 40cátnice jménem Josie Bassett Morris. Bylo tam vše, co k žití třebovala: voda a navzdory okolní krajině i dobrá půda pro pastvu a pěstování. Vystavěla si srub, chovala dobytek a spokojeně tam sama žila dalších 50 let. Nejbližší město Jensen je odtamtud vzdálené 27 km.

A pak už jen koupačky v Green River a večerní procházka po městě Vernal.

Boulder

Po 16 hodinách na cestě z Londýna do Denveru (hl. m. Colorada) jsme konečně dorazili, jupí!

První 3 dny jsme strávili v Boulder, což je velmi příjemné horské město (1.655 m n. m) s cca 100.000 obyvateli, 40 km na západ od letiště v Denveru.

Ubytovali jsme se na jeho okraji na dohled od místa s názvem Settler’s Park, kde se ještě v 2. pol. 19. stol. proháněli Indiáni z kmene Cheyenne a Aparaho. V roce 1858 zde první Pioneers našli zlato, území Indiánům zabrali a v roce 1859 založili právě toto důlní město – Boulder.

Kvůli časovému posunu jsme nemohli dospat, Olí byl vzhůru už od 4h. Vylezli jsme nakonec o něco déle, ale i tak nás čekal velmi dlouhý den.

Ještě za ranního chládku jsme vyrazili do hor a prošli si okruh Anemone Loap, který začínal a končil prakticky u našeho motelu.

Kromě nádherných výhledů jsme obdivovali i Užovku býčí (Pituophis catenifer annectans, Bullsnake) – pokud tomu tak není, tak mě prosím někdo opravte :-). Tato fešanda obývá celou střední část Severní Ameriky a dosahuje délky až 210cm, není jedovatá, je to škrtič. Tahle měla odhadem tak 180cm. Věřte, nebo ne, od té chvíle jsem našlapovala s daleko větším respektem :-).

Respekt. To je asi to správné slovo, které mě napadlo i poté, co jsme ráno, pár metrů za naším motelem, našli tuto nadílku… Koho myslíte, že je? Další ráno ho viděli naši sousedé. Prý v celé své kráse. Škoda, že my jsme to štěstí neměli.

Odpoledne jsme se šli schladit do Boulder Creek, říčky, která pro obrovské balvany (boulders) tvořící její koryto, dala jméno celému městu. Jejím hlavním zdrojem je tající sníh. Teplota vody se vyšplhá nevýše v srpnu či září, a to až na úctyhodných 14°C. Já tam byla jen po pás ;-).

Večer jsme si užili koncert v centru města.

Peak to Peak Scenic Byway

V rámci motelu jsme se museli přestěhovat z pokoje na pokoj a protože byl druhý pokoj volný až odpoledne, sbalili jsme všechny věci a vyjeli na motovýlet po místních kopcích :-). Čekala nás 55mil (cca 90km) dlouhá cesta, která slibovala fantastické výhledy na jedny z nejvyšších hor v Rocky Mountains v Coloradu (ta nejvyšší, a my ji z dálky viděli, je Longs Peak – 4.346m).

Ráno vedro, ještě jsem máčela kšiltovky, abychom to přežili, balila plavky a opalovák.

První zastávka – Bouder Falls:

Druhá zastávka – Piknik u jezera Baker Meadow Reservoir u města Nederland v nadmořské výšce 8.183′ (2.495 m):

Třetí zastávka – Rainbow Lakes v nadmořské výšce 10.250′ (3.125m), kde výrazně přituhlo a my jsme začali zběsile hrabat v kufrech (ještě že jsme je s sebou měli) ty nejteplejší svršky (větrovky):

Sotva jsme vylezli z auta, spustily se hromy, blesky, déšť a kroupy. Podle hesla, že v lese jenom blbec zmokne, jsme se namáčkli na kmeny a čekali, co se bude dít:

Pršelo furt a zima byla jak na konci listopadu. Ale což, zážitky nemusí být příjemné, hlavně když jsou intenzivní, nebo chcete-li: Will it be easy? Nope. Will it be worth it? Absolutely!

Promočeni, v botách čvachtalo. Kolem dokola dokonalá divočina, nikde nikdo. Vlevo i vpravo od cesty prales, značení žádné. Pouze vyšlapaná cesta, z které se při troše štěstí nedá sejít, v opačném případě úplně klidně. Asi milionkrát mě napadlo, že fakt moc nevím, co dělat, až na nás zpoza stromu mrkne méďa, nebo shora mňoukne puma. Všude kolem tu jsou a my jsme v téhle krajině tááákhle malí a bezbranní. Kdyby jen trochu chtěli… Respekt, obrovský respekt!

Po cestě do nížin jsme si ještě užili prima koulovačku, minuli jsme překrásný kamenný kostel Saint Catherine’s Chapel on the Rock v Allespark, no a dole pak opět pohodička :-).

Původní plán strávit 2 celé dny a kousek prvního večera v Londýně se nám bohužel o jeden celý den zkrátil, neboť 2hodinový let z Prahy měl celých 21h zpoždění. (Kvůli bouřce nad Prahou bylo letadlo z Londýna odkloněno do Drážďan. Tam bylo třeba doplnit palivo a nevím co ještě. Když posádka dorazila do Prahy piloti měli vyčerpané letové hodiny a již se nemohli vrátit zpět. Další posádku nebylo možné sehnat, i když se o to British Airways bezpochyby snažily.)

Než byl let nadobro přeložen na další den a my vysláni vyzvednout si dopoledne odbavenou bagáž, drželi nás na letišti ještě nekonečných 5 hodin (k tomu si připočtěte rezervní 3h před plánovaným odletem).

A tak jsme si první noc našeho výletu namísto v Londýně užili v penzionu U Václava v Kněževsi. Paní majitelce moc díky, s večerní přepadovkou se vypořádala na jedničku :-).

Druhý den se letadlo také opozdilo, takže cesta se nám od dveří ke dveřím nakonec natáhla na nepříjemných 8h. Ještě že jsme se neobtěžovali sestavováním nějakého pevného itineráře a nekupovali dopředu žádné vstupy. To by nás určitě mrzelo o dost víc.

O Londýně už bylo napsáno (a dá se snadno vyhledat) asi úplně všechno. Nebudu se tedy pouštět do velkých podrobností, jen bych papouškovala jiné zdroje.

Takže co se dá za 1 prázdninový den vidět a zažít v Londýně? Spoustu, ale především bambilion turistů a dlouhatánské zatočené fronty. Jako bychom toho už neměli dost…

Přes to všechno jsme ten jediný den využili na maximum:

Olímu jsme splnili sen svézt se v Double Deckeru. (Naštěstí jsme nemuseli kupovat žádné předražené výletní balíčky, ale naskočili jsme do stařičkého autobusu, který vozil turisty zdarma.) 20 min stačilo a všichni byli naprosto spokojení :-).

Stihli jsme výměnu stráží Královské gardy před Buckinghamským palácem, resp. nechtěli jsme se před ním tlačit, tak jsme místo obhlídli již předem a začátek ceremoniálu pak sledovali z Malborough Road (Friary Court), odkud průvod vychází. Čekání si děti zpříjemnily hraním piškvorek na Olíkově stehnu 😀 .

Metrem jsme sjeli k Tower of London, od které jsme se vydali přes Tower Bridge na druhý (jižní) břeh Temže. Oběd jsme pořídili na Borough market a zhtli ho doslova na ulici.

Svižným krokem jsme pak došli až k London Eye, kde jsme se i přes předem zakoupené vstupenky na daný čas museli poslušně zařadit do snad 100m fronty. Výhled byl ale nakonec úchvatný :-).

Hned vedle London Eye jsme se zařadili do dalšího lidského hada – tentokrát směřujícího do londýnského aquaria. Děti po něm nesmírně toužily a musím uznat, že ač jsem byla zpočátku nedůvěřivá, předčilo má očekávání. Určitě stojí za návštěvu.

Cestou zpět na hotel jsme se ještě zastavili na tradiční Fish and Chips a do peřin pak padli nadšení, unavení a plní očekávání, neboť další den nás čekal 10 hodinový let do Colorada.

Loni jsme si vyzkoušeli 5týdenní cestu po USA. Vše vyšlo báječně a jak jsme se tak namlsali, rozhodli jsme se výlet zopakovat i letos. Naším cílem je opět Tonyho rodné město Coeur d’Alene (Idaho), ale tentokrát se tam dopravíme z jihovýchodu – v plánu máme Boulder (Colorado), Vernal (Utah), West Yellowstone (Montana), Coeur d’Alene (Idaho).

Let před Velkou louži jsme letos rozdělili na dva. Napřed do Londýna (kde jsme chtěli strávit 2 a kousek dne) a z londýnského Heathrow poté přímým letem do Denveru (Colorado). Měl to pro nás být historicky nejsnazší přesun…

Město Coeur d’Alene bylo pojmenováno dle stejnojmenného indiánského kmene, který je jedním z 5 federálně uznávaných kmenů v Idahu. Coeur d’Alene people žili podél řek a jezer na území o rozloze 16.000 km2 (od východního Washingtonu po Montanu). Původní název tohoto kmene je však Schitsu’umsh, což znamená „Ti, kteří zde byli nalezeni“. Název Coeur d’Alene people (v překladu ‚srdce jako šídlo‘) získali Schitsu’umsh od francouzských obchodníků s kožešinami, a to kvůli velmi “ostrým” obchodním praktikám. O současných aktivitách kmene se můžete dočíst na stránkách www.cdatribe-nsn.gov.

Coeur d’Alene vzniklo v roce 1878, má kolem 44.000 obyvatel a leží v 660 m n. m. Jeho jižní hranici tvoří stejnojmenné jezero. Město je známé pod názvem “Lake City”, nebo jednoduše CDA.

Do CDA jsme dorazili kolem 22h – “dost včas” na to, abych mohla v 0:30 zasednout k počítači a zastihnout kolegy na ranní poradě. Ta měla zahájit první z mých 2 pracovních týdnů z USA. Situaci jsme maličko podcenili a po příjezdu zjistili, že nemáme heslo k wifi a místní T-mobile nemá v místě, kde budeme 3 týdny bydlet, žádný signál, tudíž žádný hotspot. Zachránil mě Tony, který po 23h vítězoslavně dorazil s kabelem a internet k mé velké úlevě rozchodil. Nacházíme se v Pacific time zoně (GMT-8). Abych zastihla kolegy v 15h CET, musím pracovat od 6:00. Tony pracuje v Mountain Time zoně (GMT-7). Samozřejmě nechceme budit děti, takže se ráno vždy vyplížíme do své sdílené kanceláře na zápraží.

Bydlíme ve srubu, který nám zapůjčila Tonyho středoškolská učitelka němčiny. Momentálně tráví se svým manželem 2,5 měsíce v Německu. Víc se o tom nebudu rozepisovat. Snad jen, že taková nabídka přijde jednou za život a člověk ji prostě musí přijmout :-).

Bydlíme asi 15 min. na kole z centra města. Záměrně píšu na kole, protože sehnat nám kola bylo po kabelu to 2. nejdůležitější v pořadí. Všichni už potřebujeme protáhnout nohy, v autě nás to už neba a s koly jsme významně flexibilnější. A pak je tu ještě jeden důvod – auto jsme si vypůjčili hned po příletu v San Franciscu. S kalifornskou značkou, na kterou by byl kdejaký Středoevropan pyšný, jsme dojeli až sem, do letoviska Coeur d’Alene v severní části republikánského Idaha, kam se ročně hrne obrovské množství přistěhovalců, a tou hlavní líhní je právě Kalifornie. Místní obyvatelé, kteří svůj domov pyšně nazývají “Idahome”, tyto přistěhovalce nikterak nevítají a kalifornská značka tu u mnohých spouští až překvapivě velkou vlnu nevole.

Kola jsme získali opět díky Lake City Bicycle Collective. Více o této organizaci píšu v 9. týden: všechno kolem kola.

Ačkoliv jsme velmi blízko centru města, bydlíme prakticky v lesích. Po celý den nám dům obchází vysoká zvěř (konkrétně white-tailed deer, česky jelenec běloocasý), divocí krocani, veverky… Srny (nebo vlastně jelenci) se vydávají i mnohem blíže do centra, kde naprosto spokojeně žijí i divocí králíci. Před 3 lety se ve městě zabydlela puma. To už taková romantika nebyla… (Více v 13. týden: divoká zvěř).

Tento pohled se nikdy neokouká 🙂

První týden město zahalil kouř z rozlehlých lesních požárů. V létě je to bohužel naprosto běžné. My jsme žádné respiratorní problémy neměli, ale citliví jedinci mohou reagovat kašlem a chrapotem a je třeba, aby omezili venkovní aktivity. “Kouřovou situaci” je možné sledovat na www.airnow.gov. Více jsem o lesních požárech psala v 7. týden: oheň a Všude kolem kouř.

Veškerý čas, který nám po práci zbývá, věnujeme rodině, přátelům a navštěvováním míst, která chceme dětem opět připomenout. Je zajímavé sledovat, co si děti z doby před 2-3 lety pamatují. Často to jsou maličkosti, které by dospělý vůbec nepovažoval za zapamatováníhodné. (Kája například to, jak jsme si ve waterparku obtiskávali mokré nožky na dlažbu 🙂 ).

I letos jsme se zapsali do místní knihovny (kde se mi podařilo ztratit mobil a třetí den jej získat zpět), vyrazili jsme do místních parků, k jezeru, na Tubb’s Hill (asi tak 6x větší lesní park, než je Městská hora v Berouně), já si dopřála lekci yogy, prošli jsme se po kilometr dlouhé plovoucí promenádě (nejdelší “floating boardwalk” na světě) a vyráželi na výlety do blízkého okolí. Snažili jsme se zkrátka maximálně napěchovat každý den :-).

Na začátku roku jsme se zapojili do zajímavého projektu Tonyho spolužáka s názvem Dogsmile Adventures. Jde o neziskovou organizaci, která dopřává mentálně nebo fyzicky hendikepovaným lidem zážitek z plachtění – těm, kteří by si to finančně, nebo kvůli fyzickým překážkám nikdy nemohli dovolit. Přijali jsme pozvání a užili si plavbu po jezeře Pend Oreille (asi 45min. severně od CDA).

Pend Oreille je největší jezero ve státě Idaho s rozlohou 380 km2 a hloubkou až 350 m (Orlík má cca 25 km2 a největší hloubku 74 m). Dno jezera zatím není zcela prozkoumané. Pracuje na tom posádka ponorky, která je součástí tajného výzkumného centra amerického námořnictva. Centrum vzniklo pro výcvik am. námořnictva během 2. sv. války. Ponorku je možné spatřit jen velmi výjimečně, my jsme to štěstí bohužel neměli. A výhledy, ty nám opět zahalil kouř z lesních požárů.

I letos jsme si museli zopakovat skvělou tunelovou cyklojízdu The Route of the Hiawatha. Dříve železniční trať je nyní 24 km dlouhá cyklostezka, která vede na pomezí států Idaho a Montana a prochází 10 tunely a přes 7 vysokých žel. mostů. Nejdelší tunel má 2,7 km. Je v něm mokro, kosa a tma, ale stojí to za to :-). Více si můžete přečíst v 5. týden: na kole, na motorce, v autě.

Navštívili jsme i školku, kde před 3 lety strávily děti celý školní rok. Pokud Vás zajímá místní přístup k výchově školkáčků, koukněte na 50. týden: rok ve školce – rok v USA.

Užili jsme si i trochu starostí. To když Olímu začal z ničeho nic tuhnout úsměv a prakticky přestal ovládat pravou část obličeje. Nevědíce, co to může být, jsme vyrazili k lékaři a po vyšetření se dozvěděli, že jde o Bell’s Palsy, česky obrnu lícního nervu. Žádná léčba naštěstí nebyla třeba a vše je už opět v pořádku. I tak jsme tam za běžné neurologické vyšetření a kontrolní odběr krve nechali $186. Dalších $169 jsme zaplatili za povinný PCR test. Snad k nám bude pojišťovna shovívavá…

Je čtvrtek 26. 8. Dnes nás už čekají jen antigenní testy, aby nás pustili do letadla, úklid, balení, loučení a přesun do Spokane (Washington), odkud v pátek ráno vyrazíme k domovu :-).

Závěr patří všem, kteří nám pomáhají tyto naše přesuny realizovat. Mami, Honzo, Dano, Ivane, Barčo a všichni další a také všichni zde za Velkou louží, kteří nás na cestách “z domova domů a zpět domů” podporujete – MOC DÍKY!!!

6,5hodinová, a to bez nutných pauz, cesta z Rena (Nevada) do Boise (hl. m. Idaha) by se dala popsat asi takto: vlevo poušť, vpravo poušť, cihlu na plyn a jedeeeem!

Jste-li při takto dlouhých přejezdech zvyklí surfovat po internetu či alespoň poslouchat rádio, pak vězte, že v těchto krajích si neužijete ani jedno. Obecně řečeno, s mobilní sítí se počítat prakticky nedá a satelitní rádio sice funguje, ale musíte ho mít zaplacené (což není náš případ). Zkrátka, s dětmi za zády objevíte sílu své kreativity tak po 3-4 hodinách :-).

Tuto cestu asi nejlépe vystihuje Oliverův výkřik: “Mami! Já už se nemůžu dočkat, až budeme odbočovat doprava!”

Těsně před Boise se krajina začíná zvedat a když se Vám podaří dojíždět při zapadajícím slunci, pak Vás čeká takováto odměna:

V Boise jsme si užili týden s nejbližší rodinou. Olí si okamžitě osedlal dědova Johna Deera, děda vyvezl Tonyho s dětmi na ryby, cpali jsme se masem, rybami, zeleninou ze zahrádky a užívali si teplíčka, které je pro Boise typické (tentokrát jsme naměřili 44,5 °C).

Samotné centrum Boise na mě působí, řekla bych, formálním dojmem. Pravděpodobně je to právě kvůli vedru, možná to má i jiné důvody, ale letos jsem si poprvé všimla, v čem je to v porovnání s jinými městy jiné. Dveře obchodů a restaurací jsou totiž zavřené a většina výloh má tmavá skla. Není na co koukat. Proto vždy s radostí zamíříme do místní Freak Alley Gallery, o které se říká, že je nejrozsáhlejší pouliční galerií v severozápadní části USA.

Po týdenní cestovatelské pauze nás čekal poslední velký přesun, a to do města v severní části Idaha Coeur d’Alene. Tonyho rodiště, místa, kam jsme se v roce 2018 dočasně, na jeden rok, přestěhovali (viz Rok v USA) a kam jsem se těšila, jako kdybych se vracela opět domů. I zde platí, že cesta je také cíl…

Během tohoto 7hodinového přesunu jsme se zastavili na mém oblíbeném místě White Bird, kde v roce 1877 porazili indiáni kmene Nez Perce americkou armádu. Pokud někoho téma konfliktů indiánských kmenů s bílými přestěhovalci zajímá, pak mrkněte na kapitolu 41. týden: Divoký západ.

Poslední zajímavou zastávkou těsně před západem slunce byl Lewiston Hill. Na tento vrchol se šplhá silnice s 64 zatáčkami, která v roce 1917 nahradila původní cestu pro koňské potahy.

Za tímto vrcholem se rozkládá rozsáhlá zemědělská oblast The Palouse. Širé lány kam oko dovidí, kde se pěstuje převážné pšenice a luštěniny. Uprostřed fotky je obrovské Genesee grain silo (foto vypůjčené).

A pak už pouhé 2 hodiny cesty do překrásného Coeur d’Alene :-).

Reno

Ačkoliv jsem v Renu byla již 3x, nikdy jsem neviděla jeho centum (příště 🙂 ). Opět jsme si více než lákadel velkoměsta užili jeho dechberoucí okolí. Reno leží na nevadsko-kalifornské hranici v nadmořské výšce 1320m. S průměrně 250 slunečními dny ročně je v tom pravém slova smyslu oázou. Na jeho východní straně se nachází rozlehlá západoamerická poušť Great Basin Desert. Na západní straně pohoří Sierra Nevada. Proto (k mému překvapení) tu můžete v celé své kráse a intenzitě zažít všechna 4 roční období. Ale i když se v létě teploty šplhají do astronomických výšek, díky suchému klimatu, se dají poměrně dobře snést. V zimě si tu díky vysoké nadmořské výšce Sierry Nevady užívají perfektní lyžovačku.

Incline Flume Trail

Písčitá stezka pro horská kola v nadmořské výšce kolem 2200 m, která částečně lemuje jezero Tahoe. (Tahoe je s hloubkou 500m druhé nejhlubší jezero v USA – a taky pěkné studené 😉 – prvenství drží Crater Lake v Oregonu, které má 594 m.) K našemu překvapení nás po cestě zpět stíhala bouřka a jen tak tak jsme unikli pořádnému plaváku, který po několikaměsíčním suchu konečně pročistil vzduch zamořený kouřem z nedalekých rozlehlých požárů. Takové štěstí tu jen tak někdo nemá :-).

Virginia City

“Step Back in Time”

Historické město Virginia City se nachází na hoře Davidson (v 1900 m n. m) asi 25 km od Rena. Jako mnoho měst v Nevadě i Virginia City je tzv. těžařským „boomtownem”. Založeno bylo v roce 1859, hned po objevení stříbrné rudy v jeho nedalekém okolí, a během přibližně 15 let se stalo největším městem na západ od Denveru (Colorado). V době své největší slávy zde pobývalo 25 000 obyvatel. Celková hodnota zde vytěženého zlata a stříbra byla 400 milionů dolarů, což by v dnešních cenách znamenalo více než 20 miliard dolarů. Z mnoha opuštěných hledačů drahých kovů se vmžiku stali milionáři. Ti nejbohatší pomáhali s výstavbou velkoměst, např. San Francisca, nebo financovali občanskou válku.

Zcela neplánovaně jsme do města přijeli během jedné z největších letních akcí, kterou, jak je zde na mnoha místech zvykem, doprovázela přehlídka veteránů – pro milovníky historických vozidel odkaz na video zde: Hot August Nights Kickoff Rally.

Virginia City je popravdě velmi zachovalé historické důlní město. Lidem se zde podařilo bravurně zakonzervovat západoamerickou atmosféru 19. stol. – úplně jako byste jej vystřihli z nějakého povedeného Westernu. V ulicích dobově odění obyvatelé, pod městem projíždí původní parní vlaky, spousta muzeí, skvěle zachovalá architektura – to bylo něco pro mě :-).

Velmi vtipnou kovbojskou přestřelku jsme si užili díky místními hereckému spolku Virginia City Outlaws.

A na závěr jsme přijali pozvánku do strašidelného saloonu. Zkrátka, Virginia City je jedno z mála míst, kde jsem se dobrovolně nechala unést turistickými lákadly 😉

Silver Terrace Cemetery

Jeden z nejzajímavějších hřbitovů, které je možné v Nevadě vidět, pokud ovšem nejste fanouškem pro USA typických dle pravítka nalajnovaných hřbitovů, kde stěží najdete hrob své babičky, neboť jsou všechny téměř stejné. (Nic proti nim, samozřejmě i ty mají své kouzlo). Tento stále využívaný a velmi rozlehlý hřbitov je jiný – původní, viktoriánský, plný osudů těch, co přišli z obrovských dálek, aby uspokojili své cíle a sny. A samozřejmě zde straší :-).