San Francisco

Ikona západní části Spojených států, je po New Yorku druhým nejhustěji obydleným městem USA. Samotné město má pouhých 825 000 obyvatel, ale v celé metropolitní oblasti žije kolem 4,8 mil. obyvatel.

První, co Vás v San Franciscu překvapí, je poměrně chladné počasí. Během roku se teplota pohybuje mezi 7 a 22°C, přičemž červenec se podobá konci našeho září či zač. října. Ráno zima, nárazový vítr a během dne pořádná mlha. Mlha vzniká ve chvíli, kdy studený vzduch z Tichého oceánu narazí na teplý vzduch kalifornské pevniny. Protože v jarním a letním období může mlha zahalit město na celý den, vyplatí se využít tzv. Fog Tracker (to jsme se dozvěděli až poslední den, což je ostatně patrné i z našich fotek..). Kvůli vlivu oceánu, ale i kopcovitému reliéfu se podnebí v různých částech města dost liší. Zkrátka, do San Francisca nejezděte bez větrovky a dlouhých rukávů i nohávů :-).

San Francisco má své kouzlo i z nedalekých výhledů, kdy z mlhy vykukují jen poslední patra nejvyšších mrakodrapů.

San Francisco je dost kopcovité. Nejstrmější sjízdná ulice Filbert street má sklon 31,5%. Za ní zaostává i nejklikatější ulice na světě, Lombard street, se sklonem 27%. Už se vidím, jak tam tlačím kočárek s nákupem a smekám před všemi, kteří tam musí parkovat.

Národní park Muir Woods

Sekvoje stálezelené (Coastal redwoods, Sequoia sempervirens) jsou nejvyšší živou přírodninou na naší planetě. Dosahují až 115m. Stromy v parku Muir Woods, který jsme navštívili, jsou staré v průměru 500-800 let. Obecně se ale tyto stromy dožívají více než 2 200 let a patří mezi nejstarší živé “bytosti” na zemi. První sekvoje stálezelené se objevily před více než 100 mil. let (dinosauři vyhynuli před 65 mil. lety).

Ale pozor, nejedná se o sekvojovce obrovské (Sequoiadendron giganteum) – to jsou největší stromy z hlediska celkového objemu dřeva a obvodu kmene (nejširší sekvojovec obrovský Boole má v obvodu 34,4 m). Nejstarší sekvoje stálezelené dosahují v obvodu “jen” kolem 9m.

Mezi takovými velikány si člověk připadá opravdu titěrně. Bohužel, z původní rozlohy těchto lesů na celé planetě dnes zbývá pouhých 5%. I proto je vstup do národního parku regulován a prohlídku si je třeba na přesný čas dopředu rezervovat.

Pro ty z Vás, kteří do Států běžně nelétají, rychle vysvětlím situaci. Vlastním turistické B2 vízum pro půlroční vstup do země s 10letou platností. Získat toto vízum stojí poměrně dost úsilí, a to především, pokud jste manžel/manželka občana Spojených států. O našich perepetiích, které tomu předcházely, si můžete přečíst v jednom z mých předešlých článků. V době covidové se ale dost věcí mění a je třeba setsakra dobře číst. My jsme před odletem až tak dobře nečetli…

Nastudovali jsme, že platnost těchto víz se pozastavila a cestovatelé, kteří nemají rodinné vazby v USA, musí dokládat další dokumenty a prakticky znovu o vstup žádat, také jsme si přečetli, že těch s rodinnými vazbami se to netýká. Co jsme už ale nedočetli je, že ty rodinné vazby je třeba před vstupem do země doložit. Takže v krátkosti: Na vízu sice mám uvedeno, že jsem manželka US občana, ale v Curychu před vstupem do letadla jim tato informace nestačila. Totiž rozkaz zněl jasně: “Po všech, co nemají rodinné vazby, chtěj potřebné dokumenty ke vstupu, po rodinných příslušnících doklad o rodinných vazbách.” Kolik z Vás létá na dovolenou s oddacím listem – notabene, když ho máte v češtině? No, neměli jsme nic. Paní byla 15 min. před zavřením gatu dost neoblomná a my jsme jí po projetí googlu mohli nabídnout leda fotky ze svatby.

Co ale Tony našel a co nás nakonec překvapivě zachránilo, byl scan žádosti o Karolínčin rodný list, kde jsem byla uvedena jako její matka. Bingo! Našli jsme “nějaký” doklad o rodinných vazbách s občanem USA.

Letos jsem se tedy do Států dostala díky tomu, že jsem matkou občanky Spojených států. Máš to u mě, Kájo!

Překvapivě, po příletu po nás na imigračním už vůbec nic nechtěli. Asi jim stačilo, že mám na vízu uvedeno, že jsem manželka občana Spojených států ;-). A to jsme mezitím hnali mamku k nám domů, aby nám ofotila všechny doklady, které tam najde – měla na to 11 hodin našeho letu. Díky, mami :-).

Po dvouleté vynucené pauze jsme se opět vydali na cestu. Čeká nás 5 týdnů v západní části Spojených států. V plánu máme přejezd ze San Francisca (Kalifornie), přes Reno (Nevada), Boise (Idaho) až do našeho srdečního města Coeur d’Alene (Idaho), kde a v jehož okolí strávíme poslední tři týdny.

Jak jsem vypozorovala, lidé obecně očekávají, že pobyt v USA bude mít našlapaný itinerář. Obvyklá je otázka “Kolik jste tam najeli?” Ovšem, kdybychom si otázku přeložili do “Kolik jste toho naseděli v autě?”, pak nám bude jasné, že je to nepřímo úměrně tomu, kolik jsme měli šanci zažít. Naším letošním cílem je kombinace obojího: cestování, návštěvy rodiny a známých a zároveň třítýdenní návrat “domů” – do města Coeur d’Alene, kde jsme před 2 lety strávili rok života a kam se nesmírně ráda znovu vrátím. Chceme tam trávit čas s rodinou, kamarády, navštívit s dětmi jejich školu, můj kurz jógy, podívat se na místa, které jsme měli rádi. Jsme zvědaví, co si naše 8 a 6leté děti z poslední cesty pamatují a také, jak se nám povede skloubit vše s prací. Chceme cestovat a alespoň na 3 týdny opět “žít” v USA.

Minulý pátek jsme slavnostně ukončili kindergarten a Oliver byl během Graduation Party pasován na budoucího školáčka 🙂 . A protože nám do odletu zbývá už jen týden, bylo to vlastně i symbolické ukončení celého našeho pobytu v USA. Ano, přiznávám, pár slziček mi ukáplo…

(Slovo kindergarten záměrně nepřekládám, neboť pro něj neznám český ekvivalent. Je to taková přípravka, řekněme nultý stupeň naší základní školy. V kindergarten se děti učí číst, psát a základy matematiky a přitom mají prostor i na spontánní hry a tvoření. )

Když nad tím tak přemýšlím, právě školka nás vtáhla do kolotoče místních svátků a s nimi spojených společenských zvyklostí. Díky školce jsme nahlédli do kuchyně americké kultury, místa, kde se rodí americká hrdost, sebevědomí a respekt. Možná to zní jako fráze, ale věřte, že není. Po školním roce stráveném zde jsem skálopevně přesvědčená, že nejvíce jsou děti formovány právě během prvních let školní docházky, a to s kým jsou ve třídě a kdo a jak je učí, je základní kámen pro jejich budoucí studijní a především sociální dovednosti. První roky formují celou jejich osobnost, ty další jsou už jen nadstavbou.

Obě děti přišly do školky s průměrnou znalostí jazyka (Olí o něco lepší, Kája rozuměla, ale nemluvila). Oba byli ve své třídě jediní cizinci a oba zvládli integraci během několika málo týdnů a naprosto perfektně. Není to ale pouze jejich úspěch, je to především díky tomu, jak je zdejší společnost přijala – bez rozdílů, předsudků a s přirozeným respektem k cizincům – i těm z “dálného východu”, jakými jsme pro ně právě my (já a děti – Tony ne 😉 .)

Sebeuvědomění

Během prvních dnů jsem ve škole zaslechla děti zpívat písničku s tímto textem:

I am special, I am special.
Don’t you see? Don’t you see? 
Someone very special. Someone very special. 
Yes, its me, yes, its me.  

Já jsem jedinečný(á), já jsem jedinečný(á). Nevidíš, nevidíš? Někdo velmi jedinečný(á). Někdo velmi jedinečný(á). Ano, to jsem já, ano, to jsem já.

Kroutila jsem hlavou a nechápala, co tím chce autor dětem říct a co si z toho mají odnést. Ano, i tohle je způsob, jak děti přivést k sebeuvědomění. (V Angličtině se říká self awareness a je to pojem, s kterým se tu pracuje hodně. “Zlí jazykové” a osvícení učitelé si oprávněně myslí, že možná až příliš. Pro mě je tohle něco naprosto nového. Nemyslím, že mi někdy někdo za celý život řekl, že jsem jedinečná.)

Americká hrdost

Že jsou Američané hrdí na svou národnost, to víme všichni. Přišli k tomu z mnoha různých směrů. Má to své historické důvody (první přistěhovalci byli ti nejstatečnější Evropané, kteří založili nejsvobodnější zemi na světě) a má to kořeny ve výchově. Jako příklad může sloužit Slib věrnosti vlajce Spojených států amerických, který předříkávají školáci každé ráno před vyučováním:

“I pledge allegiance to the Flag of the United States of America, and to the Republic for which it stands, one Nation under God, indivisible, with liberty and justice for all.”.

“Přísahám věrnost vlajce Spojených států amerických a republice, kterou představuje: jednomu nedělitelnému národu, před Bohem, ve svobodě a spravedlnosti pro všechny.”,

nebo např. vlajková jízda v úvodu všech BMX závodů, kdy děti za znění am. hymny projedou dráhu s vlajkami v rukách, přičemž přihlížející uctívají hymnu v tichosti, ve stoje, s pravou rukou na srdci.

Asi sem patří i obrovská úcta k válečným vysloužilcům (veteránům) a padlým ve válkách. Děti si ve školách připomínají jak Memorial Day (Den válečných obětí – poslední pondělí v květnu), tak Veterans’ Day (Mezinárodní den veteránů – 11. listopadu).  Veteráni jsou tu zvýhodňováni nejen vysokými výsluhami, ale i různými slevami, nebo všemožnými výhodami jako jsou např. vyhrazená parkovací místa (tak jako u nás pro hendikepované). S pojmem veterán se tu setkáváte zcela běžně (hrdě označená auta, slevy v obchodech, dopravní značení). Nejsem si jistá, kolik českých školkových dětí ví, kdo to je válečný vysloužilec.

Respekt k minoritám a různé jazykové vybavenosti

Možná jste si všimli, že skoro ve všech am. knihách a pohádkách pro děti najdete vyobrazené různé lidské rasy. Mezi dětmi musí být alespoň jeden afro-američan, asiat, indián..). Jdeme ještě o něco dále – děti se neučí pouze respektu k jiným rasám a národnostem, ony se učí poslouchat i jiné přízvuky angličtiny, tzn. že v dětských seriálech bude alespoň jedna postava mluvit anglicky s výrazným indickým, francouzským, nebo třeba ruským přízvukem. A pak se vám nestane, že se Američané budou posmívat vaší výslovnosti, tak jako se to stalo Tonymu v Čechách, když se číšnice jedné nejmenované restaurace náramně bavila při Tonyho objednávce kuřete s tím, že “kůže” opravdu nemá. Američané si jsou vědomi, že existuje nepřeberné množství přízvuků a všechny je respektují. Škoda, že čeština je pouze jedna.

Laskavost a fyzický kontakt

Nevím, jak to ty naše učitelky dělají, ale já se jim klaním až k zemi. Začnu tím, že kromě 7 volných dnů v roce, kdy je škola zavřená, nemají nárok na žádnou jinou delší dovolenou(!!). Ze zákona mají nárok na 10 dní, takže pokud si ty 3 dny navrch vyberou a chtějí nějaký den volna navíc, musí si ho nadělat. O letních prázdninách se počty dětí navyšují o starší sourozence, kteří mají ve školách prázdniny, takže jak Oliverova, tak Kájina třída se nafukuje dvojnásobně. (Toto platí pro jednu konkrétní soukromou školku, kam chodily naše děti, jak je to v jiných soukromých, nevím, ale ve státních školkách mají učitelé volna podobně jako u nás v ČR.) Já jet v tomto režimu, tak asi padnu na ústa.

Za celou dobu školní docházky jsem se nesetkala s jediným projevem nerudnosti, nebo povýšenosti. I když přijdete o 20 min pozdě, paní učitelka přeruší výuku a tak jako každý den přijde dítě s úsměvem přivítat a obejmout. Ta obětí sama o sobě mají obrovské kouzlo. Děti (a nejen naše) tento fyzický kontakt milují, a k paním učitelkám a vlastně i ke spolužákům si tak vytvářejí silné pouto.

“Americká výchova”

Není uvolněná. Děti se učí (jsou nuceni) zdravit, prosit, děkovat, omlouvat se, být zdvořilí… Za celou dobu jsem se na veřejnosti nesetkala s jediným projevem spratkovitosti nebo neúcty. Vzteklé děti bych spočítala na prstech (a to 2 prsty rezervuji pro ty naše dvě). Ne, opravdu, tohle je jedna z věcí, která mě tu překvapila asi nejvíc. Sice často nesouhlasím se způsobem, jakým se jejich “poslušnosti” dosahuje, ale minimálně navenek děti rozhodně nepůsobí, jako nevychovanci.

Zkouškové období

Co si představíte, když se řekne americká výuka? Já ji měla odjakživa spojenou s pojmy jako jsou: uvolněná atmosféra, prostor pro diskuze, spousty týmových projektů, důraz na prožitek a vztahy apod. To všechno může být, ale to podstatné chybí. Během roku jsem se setkala s několika učiteli, kteří učí na základních školách, a všichni byli za jedno: Ať je průběh výuky jaký chce, na počátku, v půlce a na konci roku ji prokládá vysoce standardizované testování dovedností, přičemž tak jako u naší celostátní maturity, obsah testů učitelé dopředu neznají. Bohužel, i tady to vede spíše k učení, jak obstát u testu, než jak aplikovat znalosti.

A jak jsme sami poznali, testování se v posledních několika letech prosáklo až na půdu místních předškolních zařízení. Vedle standardních věcí jako jsou barvy a tvary se už v Kájině třídě (3-4letí) učí a následně testuje základní znalost abecedy a spellingu a v kindergarten se testuje čtení a počítání. Všechny výsledky se pak srovnávají s danými benchmarky.

Například jeden z testů v kindergarten ověřuje znalost tzv. “sight words”. To jsou slova, která se děti musí naučit číst pouhým pohledem, resp. znát je nazpaměť. Na konci kindergarten by měly být schopné přečíst během 1 minuty následující seznam slov:

 

Během roku si děcka vedou žurnál. Buď píší o svých zážitcích, nebo jim paní učitelka přečte text a oni mají za úkol nakreslit obrázek a napsat, co se jim na příběhu líbilo. Výsledek může být třeba takový (jsem zvědavá, kdo to po Oliverovi rozluští 😉 ):

Jak vidíte, co se akademických znalostí týče, obecně tu platí “čím dříve, tím lépe”. Některé děti se učí číst už ve 4 letech. Pokud je děcko nadané, nic proti tomu nemám. Na druhou stranu, občas se tu v honbě za školními výsledky zapomíná, že u takhle malých dětí by (podle mého) mělo být na prvním místě zvládnutí základní sebeobsluhy a sociálních dovedností. Na druhou stranu, jak jsem zmínila výše, respekt se tu ve školách neučí, respekt se tu žije, a to všude, nejen ve škole. V tomhle máme u nás co dohánět.

Třídy netřídy

Na závěr mě ještě napadá jedna zajímavost. Včera jsem se byla s kamarádkou, co vyučuje 4. třídu, podívat do její školy. Škola byla postavena v 70. letech a jedinečná je tím, že kromě 1. třídy jsou všechna děcka vyučována v open space! Jednotlivé “třídy” jsou oddělené pouze zástěnami, knihovnami apod. Je to jeden veliký prostor, kde učitelé učí stále na svých místech a děcka se každý rok přesouvají. Původní myšlenkou je, aby se děti mohly učit navzájem nápodobou a odposlechem od starších. Nevyhovuje to každému, ale kdo úspěšně ukončí tuto základku, nemá prý v budoucnosti problém s koncentrací. Ve škole je 350 žáků. (Školní rok skončil, takže prostor je připravený k prázdninovým úpravám a malování a nábytek je uklizený ke stranám).

Poslední zvonění

Tak. Školní rok skončil, prázdniny začaly a nám zbývá poslední týden, abychom to tu zabalili a mazali zpátky domů :-). Po 51 týdnech strávených v USA dorazíme v pátek 21. 6. zpátky do Berouna. Už teď vím, že loučení nebude lehké, a tak doufám, že se s většinou z vás brzy uvidíme, a to nám pomůže s rychlejší a veselejší adaptací :-).

Putování po Pacific Northwest

Začátkem května k nám dorazila na návštěvu moje mamka a protože angličtina není její silná stránka, rozhodli jsme se ulehčit jí už tak stresující a dlouhé cestování a vyzvednout ji už po druhém letu v Seattlu. (Sem do Coeur d’Alene by se z Prahy dostala jedině 3 lety). A když už jsme se vydali na pobřeží, využili jsme situace a cestu do Seattlu vytunili na 10 denní okružní cestu: Coeur d’Alene – Seattle – ostrov Whidbey – Seaside – Portland – Boise – Nezperce – Coeur d’Alene. Zdolali jsme 2 720 km, projeli státy Idaho, Washington a Oregon a mamině ukázali trochu ze skvostů severozápadní části Spojených států.

Mamina opět nezklamala. Stejně jako tehdy v Indii, kdy se mě po cestě z letiště ptala, kde prokristapána ty všechny krávy spí, nás i tady zahrnovala záludnými dotazy typickými pro čistokrevného středoevropana – nebo spíše moji zvídavou mamku :-). Stejné Jůahelé jsem byla a občas stále jsem já, tak jsem opravdu ráda, že jsem s ní tyto pocity mohla sdílet 😉 .

Seattle

První naše zastávka byla u rodiny Tonyho spolužáka ve městě Renton kousek od Seattlu. Strávili jsme u nich 2 noci a kromě courání ve městě jsme navštívili i rozsáhlé muzeum letectví (hned vedle sídla společnosti Boeing) a akvárium. Ačkoliv jsme v Seattlu byli už několikrát, až letos jsme se hecli a nechali se vyvézt i na vrchol světoznámé věže Space Needle. Po pravdě: Výhled i celkový zážitek na jedničku, ale doufejme, že si to budou děcka pamatovat, protože podruhé se tam podívají až za své. Vstupné pro 3 dospělé a 2 děti nás vyšlo na 3 392 Kč!

Jinak Seattle je největším městem severozápadní části USA a kromě sídla společnosti Boeing je např. i rodným městem zakladatele Microsoftu Billa Gatese. Seattle je také kolébkou muzikálních legend jako je Jimi Hendrix, Nirvana, Pearl Jam, Soundgarden nebo Alice in Chains.

Sališské moře

Ze Seattlu jsme se vydali za dalšími spolužáky na nedaleký ostrov Whidbey. Ostrov je na jižním okraji tzv. Sališského moře (Salish sea), o kterém jsem do té doby neměla ani tušení a mylně se domnívala, že ostrov i samotný Seattle omývá Tichý oceán. (Budiž mi útěchou, že tento termín se používá až od roku 2009).

Ale proč to píšu: v těchto vodách se pohybují velryby, kosatky, lachtani, a je to jedno z mála míst, kde je můžete spatřit v jejich přirozeném prostředí. My jsme měli štěstí pouze na lachtany, kteří na nás z vody zvědavě vystrkovali hlavičky, ale i tak to pro nás byl skvělý zážitek.

Dozvěděli jsme se, že v Sališském moři žijí dva druhy kosatek. Residentní druh se živí především lososy, zatímco transientní druh loví mořské savce (tuleně, lachtany nebo jiné kytovce). Residentní kosatky zde žijí ve 3 stádech označených písmeny J, K a L. Všechna stáda jsou zmapována a oceánologové dokáží rozlišit jejich jednotlivé členy. Tyto kosatky zůstávají prakticky celý život se svou rodinou a mají velmi propracované sociální vazby. Průměrně se dožívají cca 50, výjimečně až 80 let. Kvůli významnému úbytku lososů (tvoří hlavní složku jejich potravy), vodnímu turismu (svým hlukem ruší schopnost echolokace) a vzrůstajícímu znečištění se stáda neustále zmenšují, a residentním kosatkám tak hrozí vyhynutí. V současné době přežívá pouze 75 kusů 😦 . 11. května schválila kanadská vláda dlouho očekávaný zákon, který zakazuje přiblížit se ke stádu kosatek na méně než 400 m. Doufejme, že je USA bude brzy následovat. I tak se místní obávají mizerné vymahatelnosti. Holt nezbývá než věřit, že to fotekchtiví turisté pochopí dříve, než už nebude co fotit.

Oregonské pobřeží

Dále jsme pokračovali na jih do pobřežního městečka Seaside a na tamní Indian Beach jsme si konečně užívali krásy a hojnosti Tichého oceánu.

Portland

Další naše cesta směřovala do města Portland, v jehož centru jsem poprvé v životě zažila pocit zděšení a úzkosti z nástrah velkoměsta. Sami bychom si tuto hipsterskou kolébku určitě užili, ale holt cestování s dětmi má svá specifika a pokud se na ulicích neustále vyhýbám žebrákům a zdrogovaným floutkům a všechno, na co děti sáhnou (a že sáhnou opravdu na všechno), vypadá jako zhmotněná žloutenka, tak mě z toho mrazí 😦 . Všichni jsme se shodli, že bychom byli udělali lépe, kdybychom zůstali o den déle na pobřeží.

Portland → Boise

První 4 hodiny cesty z Portlandu do Boise jsme jeli proti proudu řeky Kolumbie, která tvoří přirozenou hranici mezi státy Oregon a Washington. Objemem je to 4. největší řeka USA a vůbec největší z těch, co se na severoamerickém kontinentě vlévají do Tichého oceánu.  Takto vypadá její ústí:

Stejnou cestou (v opačném směru) putovali i první přistěhovalci mířící tzv. Oregonskou stezkou k západnímu pobřeží USA. (O Oregonské stezce si můžete přečíst v 41. týden: Divoký západ).

A tak jsme se v teple a pohodlí našeho vozu kochali krajinou, kterou se před cca 180 lety vedle vozů tažených voly trmáceli první bílí osadníci. K mé radosti jsme navštívili i skvělé muzeum, kde jsme načetli a viděli ještě daleko více.

Boise

Po 9 hodinách na cestě jsme konečně dorazili k dědovi a babi do hlavního města Idaha – Boise. Jméno Boise je odvozeno od francouzského slova zalesněný, neboť tato původně pevnost vyrostla na místě oázy uprostřed pouště (a oproti Portlandu je to navíc oáza klidu a bezpečí). Podívali jsme se do Capitolu – sídla vlády státu Idaho a užili si dva nabité dny s Tonyho nejbližší rodinou.

Boise → Coeur d’Alene

Cesta z Boise do Ceour d’Alene je sice opět dlouhá (7h čistého času), ale jak mamka zhodnotila – tohle cestování je v porovnání s jízdou po D1 opravdu cíl. Jako pokaždé i tentokrát jsme zastavili ve městě Riggins, kde se každoročně na začátku května pořádá tradiční rodeo, a na mém oblíbeném místě White Bird, kde indiáni kmene Nez Perce porazili americkou armádu (viz 41. týden: Divoký západ).

Coeur d’Alene

Další 2 týdny jsme strávili doma a snažili se je napěchovat výlety do blízkého okolí a setkáními s nejbližšími přáteli a rodinou.

Stejně jako před 12 lety, když se za mnou mamča vydala do Indie, opět jsem si uvědomila, kolik radosti mi dělá s ní své zážitky sdílet. Mám tu sice svou milovanou rodinu, ale přeci jen – čistokrevný Čech jsem tu jediný 😉 . Mami, jsem moc ráda, žes sebrala odvahu a se zcela minimální znalostí jazyka se za námi přes půl světa vydala. Jsi hrdina, klobouk dolů! ♥

Na tohle téma se chystám prakticky od té doby, co jsme přijeli, a protože nám zbývá už pár posledních týdnů, je na čase se do toho pustit :-).

V Idahu jsem byla poprvé před 10 lety a doteď si vybavuji postavu muže postávajícího na křižovatce. Tehdy jsem se udiveně otočila na Tonyho za volantem a hlavou mi prolétlo: “Indián! A vypadá úplně stejně, jak je znám z knížek a filmů ze svého dětství – snědá tvář, výrazné lícní kosti, orlí nos…”, aniž bych cokoliv řekla, Tony vytušil, co se mi honí hlavou, a k mým úvahám jen dodal: “jo, ten indián žebral o peníze, byl to bezdomovec, takových je tu hodně…” Už tehdy to ve mě vzbudilo obrovskou touhu dozvědět se, jak to s těmi indiány vlastně bylo a kde mají v té současné americké kultuře místo. Nedělám si iluze, že se mi to za 10 měsíců, co jsme tady, podařilo, ale některé věci mi už teď připadají jasnější.. 

Native Americans, Native Peoples, First Peoples, Indigenous peoples, Indians – to jsou všechno označení pro původní obyvatele amerického kontinentu, které používají přistěhovalci, přičemž to nejvíce politicky korektní označení se zdá být “Native Americans”. Zeptáte-li se ale samotných původních obyvatel, který z názvů preferují, dozvíte se, že vlastně ani jeden a že tato označení jsou příliš eurocentrická. Všichni jsou příslušníci určitého kmene, proto tedy preferují oslovení kmenovým názvem.

Ke konci roku 2018 bylo v USA federálně uznaných 573 indiánských kmenů, z toho pět ve státě Idaho (Coeur D’Alene Tribe, Kootenai Tribe, Nez Perce Tribe a Shoshone-Bannock Tribes).

Toto je mapa nejvýznamnějších kmenů (rok 1500):

Tak akorát podrobnou mapu (lepší jsem nenašla) z roku 1991 najdete zde.

První evropské osady a střety na východě země

Dle jedné z teorií osídlili původní obyvatelé Ameriku před cca 16 000 lety, a to přechodem z Asie přes Beringovu úžinu. Poměrně nerušeně migrovali, a osídlili tak prakticky celý kontinent – až jim do toho v roce 1492 hodil Krištof Kolumbus vidle…

Během svého krátkého působení v dnešní Dominikánské republice se Kolumbovi povedlo tisíce původních obyvatel zotročit. Ty které neposlal do Španělska (mnoho z nich nepřežilo už cestu), nutil pracovat v dolech a na plantážích. V roce 1500 ho Španělský král z důvodu “špatného managementu” z kolonie odvolal. To ovšem nic nezměnilo na tom, že Amerika byla otevřená pro další a další objevitele, otrokáře, zlatokopy, kteří pokračovali v jeho stopách a kromě zrůdných otrokářských praktik do Ameriky dovlekli pro původní obyvatele i smrtící choroby. (O Kolumbově kontroverzní vládě se dočtete např. tady.)

Se zvyšující se mírou osídlení východního pobřeží byly původní obyvatelé odsouváni dále a dále na západ a samozřejmě si to nenechávali líbit. Docházelo k množství masakrů iniciovaných oběma stranami. Osadníci násilně zabírali území, případně s indiány uzavírali jednostranně nevýhodné smlouvy. Na počátku 17. století začala Anglická burza obchodovat s tabákem, což spustilo obrovský příliv ziskuchtivých osadníků, kteří místo odkupu půdy vypalovali celá indiánská města. Následoval příliv Poutníků a Puritánů, o kterých jsem psala v článku o Díkůvzdání, a s nimi masivní christianizace.

Velkou úlohu v ústupu indiánů západním směrem hráli koně. Ty dovezli na americký kontinent až evropští osadníci. Po roce 1700, během obrovské invaze španělských, francouzských a britských kolonistů, byli právě koně pro indiány tou nejcennější kořistí a jejich krádeže se brzy staly oblíbenou kratochvílí. Koně indiánům umožnili rychlý přesun do prérijních oblastí, kde jim také zásadně usnadnili lov bizonů.

K prvním organizovaným odsunům původních obyvatel vyzval prezident Thomas Jefferson kolem roku 1776. Doporučil, aby se kmeny Cherokee a Shawnee přesunuly na západ od řeky Mississippi s dodatkem, že jejich odsun bude jedinou možností, jak si zajistí své přežití. Tato myšlenka dala základ pro vznik indiánských rezervací.

Expanze evropských osadníků směrem na západ, ale nadále pokračovala. Po nabytí území dnešní Louisiany (jímž se USA zdvojnásobily) vyslal prezident Thomas Jefferson expedici Lewis and Clark, která měla za úkol zmapovat území a původní obyvatelstvo na západ od řeky Mississippi. V roce 1805 dosáhla expedice oregonského pobřeží. Včetně cesty zpět do St. Louis (Missouri) tak zdolala 7.689 mil (12.374 km). Účastníci expedice (ze 45 mužů se zpět vrátilo 33) donesli zprávy o přírodním bohatství, které na pobřeží Tichého oceánu objevili. Nedlouho poté se tak stejným směrem vydávali ziskuchtiví lovci kožešin bobrů a vyder, tzn. trapeři (trap = past) a v Oregonu založili první evropskou osadu. Lovci kožešin byli i velmi zkušení obchodníci. Kožešiny získávali od původních obyvatel výměnou za oblečení, různé kovové předměty, nože, střelné zbraně, alkohol a jiné vymoženosti. Jejich obchodní cesty daly základ pozdější Oregonské stezce, jedné z hlavních migračních suchozemských cest v Severní Americe.

Expanze na západ – Oregonská stezka

A tady teprve začínají evropany psané dějiny západní části USA – tedy i státu Idaho. Lewis a Clark objevili cestu k Tichému oceánu. Ta ale nebyla sjízdná vozy (wagons), v kterých osadníci putovali. Postupem času nacházeli obchodníci schůdnější varianty, až vznikl jakýsi hlavní tah na západ – Oregonská stezka.

V roce 1843 nabízela provizorní oregonská vláda každému, kdo se do Oregonu přestěhuje, zdarma 2,5 km² půdy. S vidinou lepšího života, bohatství a nezávislosti se během “Great Migration” vydalo po stezce v jedné velké karavaně 1.000 prvních emigrantů, tzv. Pioneers. Putovali pěšky podél vozů tažených koňmi, nebo častěji voly. Cesta byla 2.000 mil (3.219 km) dlouhá a trvala cca 4 až 6 měsíců. Bylo ji třeba dobře načasovat, aby se Pioneers  vyhnuli přechodu Rocky Mountains v zimních měsících a také, aby zvířata měla po cestě dostatek potravy.

Oregonskou stezkou putovali většinou mladí lidé s malými dětmi. Vozy byly naloženy jídlem (pro 4 lidi bylo třeba cca 250 kg slaniny, 90 kg fazolí, 30 kg kafe, 300 kg mouky, 45 kg cukru, 100 kg rýže a skoro 2 kg čaje), ošacením a základními nástroji (lopaty, sekery, pluhy) nutnými pro přežití v prvních měsících. Někteří se snažili převážet i nábytek, který pak po cestě odhazovali, jako nepotřebný balast. Karavany tvořilo mnoho desítek vozů a převážnou většinu cesty kráčeli emigranti vedle nich, aby co nejvíce snížili váhu a nebezpečí zlomení kol, nebo uvíznutí v bahně. Během cesty docházelo k mnoha zraněním dospělých i dětí (přejetí kolem vozu patřilo k jedním z nejčastějších a mnohdy i smrtelných) a z nedostatku hygieny a celkového vyčerpání propukaly nemoci jako byla cholera, spalničky nebo tyfus. Během dalších 25 let se po stezce hustě lemované náhrobky těch, kteří cestu nepřežili, vydalo více než půl milionu lidí.

Velmi důležitou úlohu při cestě na západ hrála stáda bizonů. Jejich trus sloužil jako výborné palivo a jejich maso bylo vítaným zpestřením jinak fádního jídelníčku. Stáda byla mnohdy tak obrovská, že se jimi karavany musely doslova prostřílet. Pro indiány byli bizoni životně důležití. Poskytovali jim jak potravu a ošacení, tak i základní nástroje (např. bizoní žaludek sloužil jako nádoba na vaření). Zatímco indiáni dokázali bizona zpracovat prakticky bezezbytku, pionýři za sebou nechávali mršiny a často je stříleli víceméně ze sportu. (Bizoním masem se živili i dělníci během stavby železnice. Ta byla dokončena v roce 1869 a odstartovala další enormní přiliv přistěhovalců. Někteří cestující, víceméně z nudy, stříleli bizony přímo z vlaku.) S vědomím toho, jak jsou pro indiány bizoni důležití, dokázali přistěhovalci za pouhých 90 let původně odhadem 20 až 50 mil. populaci bizonů takřka vymýtit. Kolem roku 1890 zbylo na amerických pláních pouhých tisíc kusů.  Lov bizonů se tak stal dalším mocným prostředkem boje přistěhovalců proti původním obyvatelům.

Slzavá stezka (Trail of tears)

V roce 1830, dva roky poté, co bylo na území indiánského kmene Cherokee objeveno zlato, podepsal prezident Andrew Jackson tzv. Indian Removal Act (zákon o vyhoštění indiánů). Na tento zákon se z dnešního pohledu nahlíží jako na akt systematické genocidy. Během následujících 20 let byly kmeny osídlující jihovýchodní část USA (Chickasaw, Choctaw, Creek, Seminole a Cherokee, včetně míšenců a afrických otroků, kteří mezi nimi žili) přesouvány do rezervací směrem na západ od řeky Mississippi (tam, kde jim současně také vybíjeli bizony). Americká vláda jim sice nabízela finanční kompenzace, ale na dané podmínky přistoupila pouze malá část indiánské populace. Ostatní byli přesouváni násilím. Během tzv. Slzavé stezky zemřelo 5.000 z 16.000 příslušníků kmene Cherokee. Samotní Cherokee popisují tuto událost na svých stránkách http://www.cherokee.org takto.

Konflikty a války

Od počátku osidlování až do 20. stol. proběhlo na americkém území bezpočet vyjednávání, dohod, ale zároveň i pokusů o vyjednávání a nedodržených slibů. To všechno vedlo k množství konfliktů a válek. Jedna z nich, the Battle of White Bird Canyon se udála nedaleko od nás (na cestě z Coeur d’Alene do Boise). Ve své první bitvě tam válečníci kmene Nez Perce v roce 1877 americkou armádu porazili (zabili 34 amerických vojáků, sami skončili pouze s 2 zraněnými).

Fotky z místa bitvy jsme pořídili v roce 2017 na cestě za dědou do Boise. To místo má neuvěřitelnou atmosféru.

Posledním velkým střetem mezi Spojenými státy a původním indiánským obyvatelstvem byl masakr u Wounded Knee v Jižní Dakotě. Tři dny před koncem roku 1890 zde americká 7. kavalerie dostihla skupinu několika set Siouxů a většinu z nich za pomoci děl zmasakrovala. Stalo se tak dva týdny poté, co byl v rezervaci zabit legendární siouxský náčelník Sedící býk, vítěz a hrdina bitvy u Little Big Horn. Indiánské války tak skončily porážkou původních obyvatel Severní Ameriky.

A co dál?

Cesta k dnešní suverenitě nebyla úplně jednoduchá. Indiáni sice “dostali” své rezervace, ale dohody nebyly dodržovány a bílý muž z indiánského území více a více ukrajoval ve svůj prospěch. Indiáni trpěli hladem, nemocemi, děti nebylo kde učit – zkrátka celkové podmínky pro život byly dost mizerné. Proto v roce 1887 přišla US vláda s revolučním řešením, a sice řízenou asimilací pod názvem The Dawes Act. Systém byl následující: území rezervací (doposud řízené indiánskými klany) rozdělili na různě velké celky a ty přidělili indiánským rodinám a jednotlivcům (0,5 km² pro hlavu rodiny; 0,3 km² pro oddaný pár; 0,1 km² pro jednotlivce), přičemž každý, kdo na tento systém přistoupil, dostal “za odměnu” americké občanství a povinnost řídit se federálními, státními i místními zákony. Nabyté parcely bylo možno po 25 letech držení prodat. No a území, které po této parcelaci zbylo, si rozebrali bílí osadníci. Tak. Důsledky? Absolutní přetrhání kmenových vazeb, jak geografických, tak kulturních; asimilace tlačená individuálním vlastnictvím – “západní” hodnotou, která byla do té doby indiánským kmenům naprosto cizí; postupné, plíživé rozřeďování vlastněné půdy mezi indiány a bílé (v roce 1934 měli indiáni v držení jen cca třetinu území z roku 1880). Navíc a na konec – indiáni neměli chuť ani schopnost být na svých pozemcích dobrými farmáři.

A co teď?

A tak se stalo, že kolem roku 1980 začali indiáni ve velkém podnikat v oblasti hazardních her (gamblingu). Na svém území vystavěli kasína, restaurace a hotely, do nichž úspěšně lákají turisty. (Gambling dnes zaměstnává kolem 700.000 lidí a pro rok 2019 se předpokládá, že vydělá okolo 130 mld. USD.) Vydělané peníze investují do rozvoje školství, zdravotnictví, infrastruktury a vlastních potřeb, které se dnes rovnají potřebám té “nejvyspělejší” konzumní společnosti. Na území rezervací (v roce 2015 jich bylo 325) dnes žije asi polovina původních obyvatel, ostatní žijí ve velkých i malých městech napříč USA. Rezervace dnes mají suverénní status, tzn., že (v mezích určitých hranic) nepodléhají federálním ani státním zákonům USA. Co do životního stylu se dnes indiáni od většiny příliš neliší. Jak mezi Američany, tak mezi indiány najdete nezaměstnané, kopáče, ale i vysokoškolsky vzdělané vědce.

Kmen Coeur d’Alene a jejich kasino resort hostí každoročně jednu z největších oslav indiánské kultury v severozápadní části USA, tzv. Pow Wow. Třídenní slavnosti se účastní kolem 800 tanečníků v tradičních kostýmech a 60 skupin bubeníků, součástí je i přehlídka jezdců na koních. Před 2 lety jsme se byli i my na Pow Wow podívat, tak můžete zhlédnout mé krátké video, nebo celý dokumentární film z toho samého roku. Fotky jsem si vypůjčila z www.crazycrow.com .

Indiánské kmeny jsou také velmi aktivní v politice životního prostředí (aby taky ne, však to donedávna byla jejich nedotčená, posvátná krajina). Kmen Coeur d’Alene například zuby nehty brání jezero Coeur d’Alene, jehož třetina se nachází na území jejich rezervace a jehož dvě třetiny trpí narůstajícím turismem. 22. března (Světový den vody) jsem se účastnila jejich setkání a jejich informovanost a schopnost argumentace v boji za svou krajinu mi vyrazily dech. (Například jsem se dozvěděla, že horečná těžba stříbra, zinku a olova v druhé pol. 20. stol. v místním Silver Valley – důl, který je celosvětově v top 10 v množství vytěženého stříbra – způsobila, že se na  dně jezera nyní nachází kolem 75 mil. tun těžkých kovů. V podstatě skoro metrová souvislá vrstva.)

Po tomto setkání jsem asi i pochopila, proč místní lidé tak málo přemýšlí o své ekologické stopě. Idaho je velmi mladý stát. Ke Spojeným Státům bylo připojeno až v roce 1890, jako 43. stát v pořadí. První osadníci sem přišli až po roce 1805. Nejstarší dosud stojící budova severního Idaha Cataldo Mission byla postavena roku 1848. Do té doby patřilo toto území pouze původním obyvatelům. “Západní civilizace” tu žije příliš krátkou dobu na to, aby zažila důsledky svého chování a nevěří tomu, že jednou už by taky nemusela být cesta k nápravě. Navíc krajina, ve své nesmírné rozloze a nízké hustotě osídlení, má zatím velkou schopnost znečišťování absorbovat. Dalším důvodem by mohlo být to, že lidé zde nepamatují nouzi, kterou zažili např. v době 2. sv. války naši prarodiče, jejichž hodnoty nás (nebo tedy aspoň mě) dodnes ovlivňují. Většina lidí si tu jen málo, jestli vůbec, uvědomuje, jaké bohatství kolem sebe má.

Nějaký závěr? Vztahy mezi indiány a Američany jsou daleko složitější, než může běžný středoevropan pochopit. Po dlouhých staletích bojů, křivd a nenávisti se mnozí (často oprávněně) staví do role obětí, jiní současnou kulturu vnitřně přijali a jsou dnes hrdými Američany (co jim také zbývá). Bohužel, s každou další generací se jejich původní kulturní hodnoty a životní moudrost vytrácejí jak pára nad hrncem.

---

Zdroje:

• ARONIN, Miriam. How Many People Traveled the Oregon Trail?: And Other Questions about the Trail West (Six Questions of American History).
• DUNBAR-ORTIZ, Roxanne and GILIO-WHITAKER, Dina. “All the Real Indians Died Off” and 20 Other Myths of Native Americans.
• DOLAN, Edward F. The American Indian Wars.
• KRAVITZ, Danny. Surviving the Journey: The Story of the Oregon Trail.
• MAY, Robin. Plains Indians of North America (Original Peoples).
• MAY, Robin. An American Pioneer Family (How They Lived).
• NELSON, S. D. Red Cloud: A Lakota Story of War and Surrender.
• http://www.britannica.com
• http://www.history.com
• historicoregoncity.org
• http://www.loc.gov
• http://www.nationalgeographic.org
• http://www.nps.gov
• http://www.historynet.com
• cherokee.org
• http://www.statista.com
• blog.nativepartnership.org
• http://www.cdatribe-nsn.gov
• http://www.coeurdalene.org

Konečně už i k nám přišlo jaro a my se v krásných 17 stupních stále po kolena boříme v pomalu tajících závějích sněhu a přeskakujeme potoky vody. Jak pěkně poznamenal jeden z mých kamarádů – přesně ten přechod mezi zimou a jarem, který ve středočeské kotlině trvá maximálně dva dny :-).  Z Káji se za jediný víkend stal samostatný lyžař a posléze i cyklista. Kola se evidentně nebojí a pilně trénuje i na zcela namrzlých chodnících. Jsem nadšená, konečně můžeme vyrážet ve čtyřech!

Máme za sebou velkolepou koulovačku v centru města (na záznam se můžete podívat zde ) a následné oslavy Dne sv. Patrika.

Ještě do nedávna mi bylo záhadou, jak se svátek tak malého národa, jako jsou Irové, dokáže tak masivně rozšířit prakticky po celém světe. Jak jsem se ale dozvěděla, potomci irských přistěhovalců tvoří více než 35 mil. Američanů, a jsou tak 3. nepočetnější skupinou obyvatel USA (na prvním místě jsou potomci Němců, druzí afro-američané). Irského původu bylo 22 ze 45 prezidentů USA. Podle mě je toto pouze jeden z důvodů, k tomu dalšímu se teprve dostanu. Napřed něco o tom, kdo to ten Patrik vlastně byl:

Svatý Patrik (387 – 461), původním jménem Maewyn Succat, pocházel z Británie. V 16 letech byl otrokáři unesen do Irska a tam 6 let pásl ovce. Po návratu domů strávil 15 let v klášteře, kde se připravoval na svou misionářskou činnost. Poté se vrátil zpět do Irska a jako mnich Patricius (následně Patrick) se tam zasloužil o pokřesťanštění prakticky celého ostrova.

Podle legendy vyhnal z Irska hady, a proto se tam prý dodnes žádný nevyskytuje. Nejspíš se ale jedná o alegorii, neboť se tam hadi nevyskytovali ani nikdy předtím. Symbol hada byl používán tamními druidy (keltskými duchovními), tedy těmi, které sv. Patrik obracel na křesťanskou víru. Sv. Patrik je také symbolicky spojován s trojlístkem. Podle další legendy na něm pohanům vysvětloval princip Svaté trojice.

Takže: Sv. Patrikovi se připisuje klíčová úloha v pokřesťanštění Irska. Je patronem Irska a den jeho smrti, 17. března, je zároveň nejvýznamnějším svátkem Irska a všech Irů. Tak. A teď jsem přesvědčená, že jste ohledně tohoto svátku jedni z nejlépe informovaných jedinců, protože v současnosti je Den sv. Patrika spojován především s rozsáhlými bujarými oslavami, jejichž náboženský rozměr je poněkud potlačen..

A tímto se pomalu dostávám k jádru pudla. Totiž další a teď už podle mého názoru naprosto účelově smyšlená legenda praví, že sv. Patrick byl tím, kdo do Irska přinesl umění destilace – a tudíž je jakýmsi praotcem irské Whisky. Bohužel, nepřinesl. (Přečíst si o tom můžete třeba tady.) Den sv. Patrika se slaví během postního období a právě v tento den bylo v rámci křesťanského pojetí oslav povoleno povolit uzdu, dopřát si dobrého jídla a trochu si zavdat.

Až do 20. století byly oslavy Dne sv. Patrika mnohem bujarejší mezi Iry žijícími mimo samotné území Irska, tedy např. právě na území Spojených států, a teprve “nedávno” se tyto mohutné oslavy přesunuly do samotného Irska. A jak to tedy zde letos vypadalo?

Jako každý rok i letos se sešel irský premier s am. prezidentem, aby se utvrdili ve spojenectví a přátelství, a na konci setkání tradičně předal premier prezidentu vázu s “jetelem”. Děti, dospělí, psi, všichni oblečeni do zelených barev a vyzdobeni všemožnými bláznivými zelenými doplňky, vyrazili do ulic, kde s napětím očekávali průvod. Sice nebyl tak pompézní jako při oslavách 4. července nebo při zahájení adventu, ale byla to již 3 akce podobného ražení a aktéři průvodu i “čumilové” si to opět náramně užívali (amatérské video zde ).

Velmi oblíbený kostým v Den sv. Patrika je legendární irská postavička skřeta Leprikóna (Leprechaun) – vousatý chlapík v zeleném kabátě a zeleném klobouku. O těchto skřetech se traduje, že jsou nesmírně bohatí a s oblibou schovávají své zlato na tajných místech, která je možno odhalit pouze pokud leprikóna chytíte a ohledně zlata jej vyzpovídáte. Další pověra tvrdí, že leprikóna můžete spolu s jeho hrncem zlata nalézt na konci duhy a ještě do třetice – pokud se vám Leprikóna podaří lapit, splní vám 3 přání. A tak jsme i my vytvářeli pasti na Leprikóna, které měla děcka donést do školky, a tam Leprikóna společnými silami chytit.

Ale zpět k oslavám. Zlí jazykové tvrdí (já patřím mezi ně), že tento celosvětově nejrozšířenější(!) národní svátek je tak populární právě (a možná jenom) proto, že si lidé chtějí bez skropulí zavdat. V USA je to jeden z nejprokalenějších dnů v roce se všemi důsledky, které pití má. Kam se podíváte, vidíte zelenou (barvu 😉 ), lidé si barví vlasy, psům chlupy, pivo, v Chicagu se na zeleno dokonce každoročně obarvuje i městem protékající řeka.. (přečíst si o tom můžete tady).

Kdyby vás náhodou někdy napadla otázka, proč proboha začínáme tento svátek mohutně slavit i v Čechách, proč se česká města předhánějí v zeleném osvětlování významných budov a průvody už nechodí jen v Praze, ale i v dalších velkých městech, zapomeňte na veškeré potenciálně křesťanské důvody a podívejte se na tu šílenou marketingovou tlačenku, která za tímto svátkem stojí. 

Před 2 lety pravila zástupkyně velvyslance Irska v ČR Assumpta Griffin: „Myslíme si, že se k Praze oslavy Dne svatého Patrika velmi dobře hodí. I když to na první pohled nemusí být zřejmé, má toho s Dublinem hodně společného – je to křižovatka cest, proslulá svojí otevřeností a vstřícností. Obě města mají také skvělý noční život.“

Takže jak nám radí paní Griffin i společnost Jameson ve svém propagačním videu : Patrik-nepatrik, tahle historie už nikoho nezajímá. Pojďme se raději všichni globálně nalít!

 

Konečně pořádná zima

Dodatek ke smlouvě o pronájmu jsme podepsali, takže stěhování neproběhlo 🙂 . Ještě že tak, neboť zkraje února k nám dorazila dlouho očekávaná severoamerická zima a já jsem pochopila, co se Tonymu na té naší berounské čvachtanici nezdá.

Zima severního Idaha (North Idaho Winter) je tu pojem, který je spojován s překrásnou zasněženou krajinou, rampouchy až na zem, závody psích spřežení, “sněhových” prázdnin, protože školní autobusy nemají radlice, a nekonečným odklízením sněhu z vjezdu do garáže. Na to všechno tu jsou místní (ti, kteří v zimě nebalí kufry a nestěhují se na jih) zvyklí a pyšní. A my si to letos užíváme s nimi, tzn. že jsem už odházela asi 3000 lopat sněhu a ještě stále mě to baví :-).

Jak jsem už psala dříve, solí se tu velmi sporadicky. Ráno se stěží dosmýkáte, kam potřebujete, a odpoledne se smýkáte úplně stejně. Rozdíl je jen v tom, že mezitím projely pluhy a 20 cm nového prašanu úhledně odhrnuly na přilehlé chodníky. A víte co je zajímavé? Nikdo si na práci silničářů nestěžuje. Naopak. Sociální sítě plní opěvné ódy na jejich pohotovost a nasazení a nepřečtete si, ani neuslyšíte jedinou stížnost, neřkuli jízlivost. No a chodníky, protože chodce aby tu člověk pohledal, zůstávají po průjezdu  pluhů často zcela neprůchodné.  Docela pěkně to vystihuje následují obrázek:

Ta zajímavá sekačka dole je sněhová fréza (snowblower). Je velmi užitečná, protože sněhu je tu obvykle opravdu dost. Bohužel, je to ale jedna z dalších vymožeností, která lidem brání v přirozené tělesné aktivitě – především těm, kteří ji využívají i na minimální nasněžené množství.

A když už jsem u těch vymožeností: Na sousedním kopci jsme našli zapomenutou, pro mě absolutní novinku, kleště na výrobu sněhových koulí!

Ale zpět k těm silnicím, takhle si tu tedy jezdíme: (Většinu fotek jsem nafotila zkraje měsíce, když napadl první poprašek a já byla nadšená jak malá holka. Teď už je sněhu daleko víc a stále mrzne až praští.)

Protože zima odstartovala teprve počátkem února, snažíme se ji teď užívat plnými doušky, a tak lyžujeme (děti takhle, Tony s nimi a já jsem zatím technická podpora – příští rok už to dáme všichni 🙂 ), bobujeme, bruslíme, chodíme na pláž, protože i tam se dá v zimě užít spoustu legrace, nebo se jen tak válíme ve sněhu. Děláme prostě všechno to, čeho už asi vy, co se těšíte na jaro, máte plné zuby…

Tak přestanu psát a hodím vám sem naši “zimu v obrazech”. (Všechny následující fotky jsem pořídila v průběhu února v našem nejbližším sousedství – v okruhu si 3 km od domu.)

♥ 14. 2. ♥

Valentýn se tu samozřejmě slaví, ale protože jsme celý únor víceméně venku, anebo doma v teple a do nákupáků jdeme jen ve stavu nouze, tak nás komerční přípravy na tento svátek i svátek samotný téměř úplně minul. (Já jsem sveřepý zastánce 1.máje a Tonyho tento svátek také nijak neokouzlil. Jediné, co nám to kazí, je, že na předvečer Valentýna nám připadá výročí začátku našeho vztahu. Letos to bylo 10 let 🙂 ).

Ovšem ve školce jsme se oslavám nevyhnuli. Děti dostaly za úkol přinést pro každého spolužáka ve třídě přání. Zadání znělo: “Na přání napište pouze od koho je, nikoliv pro koho. Nic jiného než přání přinést nemusíte.” Rozhodli jsme se tedy, že když už nemají napsat nikomu nic adresně, tak aspoň přání vyrobíme (přičemž jsem tak trochu očekávala, že s vlastnoručními výtvory budeme mezi ostatními za exoty). Do školky jsme tedy donesli adekvátní počet vyrobených přání, které děti vlastnoručně podepsaly a já jsem s napětím očekávala, s čím přijdou ze školky domů. Bohužel, míra komercionalizace tohoto svátku opět předčila naše očekávání. Kromě asi dvou vyrobených přání totiž děcka donesla hromadu sladkostí, či malých dárečků, na jejichž valentýnských obalech už bylo od výrobce předepsáno od koho/pro koho a stačilo pouze fixem doplnit jméno.

 

Posledních 14 dní jsme strávili v zajímavých kotrmelcích a zjistili, že najít nové bydlení není úplně snadné a že jestliže jednu věc řeší několik prostředníků najednou, tak rozhodně ne bezproblémově. Akce kulový blesk proběhla následovně:

11. 1. telefonát od Grega (property managera, který se stará o náš pronájem), že dům byl prodán a že nám musí ukončit nájem. 14. 1. nám dodal oficiální výpověď, kde stálo, že dům musíme opustit do 14. 2. Dalších pár dní jsme tak trochu přešlapovali na místě a čekali, jestli náhodou někdo z realitní společnosti, která dům prodala (nevíme, která to byla), či sám nový majitel (nevíme, kdo to je) nenavrhne, že bychom mohli zůstat déle. Nestalo se. Naběhli sem pouze 2 kontroloři, kteří udělali několikahodinovou inspekci celého domu (běžný způsob místní předprodejní kontroly, který, jak jsem se dočetla, je už zaběhnutý i u nás – viz článek iDNES) a na prodejní ceduli před domem nám přibyla další cedule s nápisem SOLD :-(.

20. 1. jsem začala maličko vyšilovat a Tony začal intenzivně hledat. Zjistili jsme, že z XY pronajímatelů, kteří připadali v úvahu, nabízí krátkodobý pronájem pouze jeden inzerent. (Ostatní vyžadovali roční, výjimečně pak půlroční smlouvu, případně chtěli nesmyslný peníz). Hned jsme si tedy domluvili schůzku. Domek byl ještě o něco menší než náš (celých 65 m² 🙂 ), zato ve velmi pěkném stavu, kompletně vybavený a v poměrně pěkné lokalitě. Paní byla velmi milá, ochotná, ovšem trvala na tom, že nám domek pronajme pouze do dubna, protože v letní sezóně ho pronajímá coby airbnb a vydělává jí úplně jiné peníze. Protože se nám tam dost líbilo, věděli jsme, že podobné bydlení za 1000,- USD/měsíc asi jen tak nenajdeme a zároveň se nám fakt nechce se v dubnu stěhovat znovu, požádali jsme jí, ať nám udělá novou cenovou nabídku až do našeho odletu, tzn. 20. 6. Druhý den se paní ozvala, že s prodloužením souhlasí, ale že jí za květen i červen dáme 1500 USD/měs. …

Ten samý den nám Greg zavolal, že nedaleko odsud se bude pronajímat dům, který ještě není v oficiální nabídce. Prohlídku jsme domluvili hned na druhý den. Za dům o 95 m² chtěli 900 USD/měsíc, ale s Tonym jsme se oba shodli na tom, že do takové barabizny už fakt jít nemůžeme. K našemu údivu byla ještě v daleko horším stavu než ta, v které jsme teď.

Po dlouhé diskuzi jsme se s Tonym dohodli, že za cenu jistoty, že můžeme zůstat až do 20. 6. a nakonec i pohodlí v zařízeném domku (kdy se můžeme všeho nashromážděného zbavovat pěkně průběžně až do června), se necháme dobrovolně odrbat. Paní jsme zavolali, že pronájem bereme a aby začala připravovat smlouvu.

Ovšem co se nestalo: den nato pozdě večer dostal Tony od Grega sms. Prý má dobrou zprávu, protože náš dům se neprodává, a my tedy můžeme vesele zůstat. WTF!!! (a to mi věřte, že zkratky náctiletých obvykle nepoužívám).  Koukali jsme tu na sebe jako zjara. Druhý den ráno nám od paní dorazila smlouva a Greg nám zpackaný prodej potvrdil po telefonu. Proč k tomu došlo jsme se nedozvěděli, ale s Tonym se domníváme, že kupec asi hodil zpátečku poté, co mu sdělili výsledky kontroly. V každém případě – buď na popud majitele, nebo ze svého rozhodnutí – se Greg s výpovědí trošku unáhlil.

Dům se neprodává… No jo, jenže, když zůstaneme, takovouhle přestřelku můžeme klidně zažít znovu a do toho se nám už fakt nechce. Na druhou stranu – rozdíl mezi zůstat (v nejlepším případě až do června) a nezůstat je 2300,- USD. A to je sakra znát!

Začali jsme tedy komunikovat z pozice odcházejících nájemníků a majiteli po Gregovi vzkázali, že nás buď nechá i přes případný prodej v domě do 20.6., nebo se balíme a odcházíme jinam. A vida, na druhý den (tzn. včera) jsme dostali novou nájemní smlouvu s dobou trvání do 20. 6. a domluvili jsme se na znění dodatku, že zůstat můžeme i v případě, že se dům prodá. Zítra to jdeme podepsat, tak nám držte palce ;-).

Zatím se nám před domem stále klinká cedule SOLD. Doufám, že než ji přijedou sundat, ještě stačí odradit pár koupěchtivých kolemjdoucích (nebo aspoň oddálí jejich další útok 🙂 ).

 

Polar Bear Plunge

Nový rok jsme oslavili velkolepou koupačkou u jezera Coeur d’Alene. Tony se samozřejmě přidal, já ne. Myslím, že už kvůli dětem by alespoň jeden z nás měl zůstat naživu, nebo aspoň bez rýmy :-).  Místní Polar Bear Plunge (v překladu Ponor ledního medvěda) letos slavil 40. výročí. Zatímco v roce 1979 se tu cachtalo pouze 5 nadšených středoškoláků, v posledních letech se tu schází stovky otužilců (a nejméně stejný počet čumilů 😉 ).

Úsměvné je už to, jak lidé k jezeru přicházejí – v županech a žabkách, případně pouze v plavkách nebo opět nějakých poťouchlých kostýmech s ručníkem přehozeným přes ramena. Někteří se ve vodě cachtají ještě před polednem, ostatní se přesně ve 12:00 vrhají za nimi (na to se můžete podívat tady). Akce je to blesková, neboť kolem 12:20 už není na pláži ani noha :-). Už z definice slova plunge (ponor) je jasné, že kdo se nepotopí i s hlavou, jako by tam vůbec nebyl. Nevím, jestli je to z fotky vidět, ale voda měla příjemných 40° a vzduch 29° … Fahrenheit.

Lovení na dírách

S rodinou Tonyho sestřenice jsme se vydali k jezeru Gillette ve státě Washington na “icefishing”. Sice jsme strávili 4 hodiny v autě a pouze 2 na ledu, ale stálo to za to a bylo to tak akorát, aby tam Kája neumrzla. Olí ulovil pstruha duhového (Rainbow Trout) a dalšího dostal jako výslužku. Doma ho pomohl Tonymu vykuchat a než šly ryby na pánev, děti si s nimi stačily ještě roztomile pohrát (viz zde) :-).

Icefishing je tu dost populární a jak jsem se od Tonyho dozvěděla, tak sice ne tady, ale běžně v Kanadě, nebo třeba ve státě Minnesota je možné si pronajmout rybářský domek, který si přitáhnete přímo na led a v kterém můžete vesele chytat třeba rovnou z postele. Vypadat to může takhle:

Orlí hostina

V týdnu jsme se také byli podívat, zda tu ještě pobývají orli, nebo už odtáhli pryč. K vidění je jich už jen pár, zato bordel tu nechali pořádný! Už jste někdy neměli v lese kam pro chcíplou rybu šlápnout? A umíte si představit ten smrad?

Sníh

Za sněhem musíme do hor, neboť tady ve městě je to bída s nouzí. Nasněží vždycky jenom tak, aby se na silnicích udělala pořádná břečka a do 3 dnů je to pryč. Na podzim mi tu všichni básnili o závějích a doteď nenapadlo nic, co by za řeč stálo. To mě dost mrzí, protože na sníh jsem se těšila a když teď čtu, jak jste doma zapadaní, říkám si, že teplé zimy jsou asi moje prokletí.

Obvykle tu bývá sněhu opravdu požehnaně a pokud se vydáte někam do hor, nebo stačí mimo město, s největší pravděpodobností budete bez signálu. Je potřeba dobře plánovat množství paliva, protože pumpy tu nejsou jako u nás na každém rohu. Nejednou jsme projížděli místy, kde jsem si říkala, že tady bych v pangejtu skončit fakt nechtěla. Přeci jenom, v Idahu je hustota zalidnění 8 ob./ km² (u nás 134 ob./km² ). Spoléhat se na to, že vás kolemjedoucí vytáhne, se nedá. To je spíš pravděpodobnější, že se na vás vrhne smečka vlků :-).

Silnice se tu solí významně méně než u nás, většinou se jen pluhují a sypou pískem, nebo štěrkem a zajímavé je, že zimní pneumatiky tu nejsou povinné. Je na každém, jak k tomu přistoupí. Vedle klasických zimáků se tu používají i tzv. studded tires – pneumatiky s kovovými hroty. My je máme (ač trochu sjeté). Jsou sice hlučné, jak kdybychom řídili tank, ale sníh zvládají dobře.

Místní ve sněhu jezdit umí a je vidět, že si to užívají. Zkrátka pěticentimetrové kalamity se tu nekonají a lidé jsou na to náležitě hrdí. Na zimu je tedy potřeba připravit především přistěhovalce. Případně je natolik vyděsit, aby si to stěhování do zimy ještě rozmysleli :-).

Jakožto zodpovědný přistěhovalec jsem počátkem listopadu absolvovala teoretický kurz jízdy na sněhu, který zdarma pořádala městská policie. Bylo to podané hodně zajímavě a pánové policisté byli nesmírně vtipní. Mezi účastníky školení byli i tací (a nebylo jich málo), kteří nejenže ve sněhu nikdy neřídili, ale dokonce ho ani nikdy naživo neviděli. Poměrně rychle jsem tedy nabyla sebedůvěry :-). Současně ale doufám, že žádného takového jižana nepotkám.

Takže abychom z té severoamerické zimy vůbec něco měli, vyrazili jsme si zalyžovat do lyžařského střediska Schweitzer, které je cca hodinu a čtvrt od nás. Lyžovačka pěkná a ceny “lidové”: Dospělí na celý den za 1820 Kč, půlden 1560 Kč , děti to 7 let to mají naštěstí zdarma…

Něco za něco

Většina z vás už ví, že vízum jsem dostala, jupííííí!!! Můžeme tedy vesele pobývat až do 20. 6. 2019.

S tím titěrným, avšak veledůležitým papírkem v ruce jsme se s Tonym oba shodli na tom, že jestli se ten náš dům někdy prodá, tak teď. A co myslíte? Do týdne se prodal!

Ani jeden jsme od začátku nevěřili tomu, že by za tu naši ruiničku mohl někdo zaplatit 240 000 USD. Od června se tu bylo povídat cca 20 zájemců. Z každé návštěvy a ze dne otevřených dveří tu máme 33 vizitek realitních makléřů. Jak je vidět, trpělivost růže přináší a všechno si najde svého kupce…

Zatím jsme neměli možnost nové majitele kontaktovat, takže ještě stále zbývá naděje, že nás tu nechají “dožít”, ale pokud ne, tak do 14. 2. musíme najít nové bydlení 😦 .