Washington D.C.

Mezi americkými státy jej nenajdete. Jde o samostatný federální distrikt, jehož území bylo původně vyčleněno z Marylandu a Virginie. V roce 1790 Kongres rozhodl o umístění hlavního města na řece Potomac a George Washington v roce 1791 vybral konkrétní místo, na kterém nechal nové hlavní město vystavět. Zkratka D.C. znamená “District of Columbia” přičemž slovo Columbia je historické označení pro Spojené státy (odvozeno od Kryštofa Kolumba).

Washington D.C. vznikl na základě dohody mezi jižními a severními státy a jeho umístění na řece Potomac mělo svůj význam – bylo zhruba na půl cesty.

George Washington vybral konkrétní místo a francouzský architekt Pierre Charles L’Enfant dostal za úkol vytvořit návrh důstojného hlavního města nové republiky. A pojal to ve velkém: široké třídy, monumentální budovy, obrovské trávníky, kruhová náměstí, navrhl také umístění pro budovu Kapitolu a Bílého domu. Jak to ale bývá, problémy s výkupem pozemků vedly k tomu, že L’Enfant byl propuštěn a na projekt navázali jiní. L’Enfant nakonec zemřel v chudobě, ale původní koncept zůstal zachován.

Washington D.C. nepůsobí jako běžné americké město – je prostorný, plný monumentálních (Olí by řekl masivních) budov (často v neoklasicistním stylu inspirovaném starověkým Řeckem a Římem), které byly navržené a vystavěné pro správu celé federace.

Bílý dům

Stavbu nechal George Washington zahájit v roce 1792. Za 8 let bylo hotovo, ale Washington se ho už nedočkal (zemřel rok před dokončením). Prvním prezidentem, který se sem nastěhoval, byl jeho nástupce John Adams.

Budova původně nebyla bílá (její stěny ze světlého pískovce byly natírány) a název White House zavedl oficiálně až v roce 1901 prezident Theodore Roosevelt.

Bílý dům vypadá subtilně, ale je to poměrně rozsáhlý komplex. V hlavní budově žije prezident s rodinou, v západním křídle má prezident svou Oválnou pracovnu (vznikla v r. 1909, dnešní podobu získala až v r. 1934), ve Východním křídle jsou kanceláře první dámy a část zázemí a správy domu.

V letech 1948–1952 (za prezidenta Harryho Trumana) proběhla obrovská rekonstrukce. Z původního domu zůstaly prakticky jen vnější kamenné zdi, vnitřek byl vystaven kompletně znovu. Bílý dům má momentálně 132 místností, 35 koupelen, 147 oken a 28 krbů.

K Bílému domu se zvenku nedostanete – celý je obehnaný kovovými ploty a všechny přístupové cesty jsou chráněné policejními vozy.

Škvírou v plotě uvidíte maximálně toto:

The People’s House

Luxusní projekce historie a fungování Bílého domu je k vidění v novém návštěvnickém centru The People’s House. Tam jsem tedy žasla, co všechno se dá ztvárnit vizuálně a jak to člověka vtáhne. Výstava je o prezidentech, jejich rodinách a o významných zaměstnancích, kteří kdy zajišťovali, aby celá ta mašinérie fungovala. Minimum čtení, maximum vizualizace a interakce. My z toho měli trochu bolehlav, ale děti si to užily.

Předpokládám, že toto je budoucí podoba muzeí obecně. Je to sice trochu cirkus, ale vtáhne to snad i ty, kteří se normálně u žádné z popisných cedulí nezastaví. Pár videí k vidění zde.

Kapitol

Sídlo zákonodárné moci USA (= Kongresu), který je složen ze Sněmovny reprezentantů a ze Senátu. Stavbu zahájil George Washington už v roce 1793 a stavba se postupně rozrůstala podle toho, jak přibývalo států (a tím i kongresmanů a senátorů).

Současná podoba s obrovskou litinovou kopulí vznikala v 19. století během občanské války. (Abraham Lincoln prý její pokračující stavbu vnímal jako symbol toho, že Unie navzdory válce přežije.) Na jejím vrcholu stojí šestimetrová Statue of Freedom.

Vnitřní prostory naprosto předčily mé očekávání – monumentální výzdoba rotundy, National Statuary Hall se sochami významných osobností amerických dějin (2 sochy za každý stát) a nedaleká budova Knihovny Kongresu.

Knihovna kongresu je největší na světě (více než 178 mil. položek ve stovkách jazyků). Když byla původní knihovna v roce 1814 zničena při britském vypálení Washingtonu, Thomas Jefferson nabídl Kongresu svou vlastní knihovnu čítající téměř 6 500 knih. Právě z této sbírky se začala budovat knihovna nová. Ta nyní obsahuje i knihy Čapka, Haška, Němcové, Máchy, Seiferta nebo Komenského (nejsou ovšem k vidění, jsou uloženy v jiných, veřejnosti nepřístupných, prostorách).

Prohlídku Kapitolu je třeba si dopředu rezervovat a současně probíhá množství prohlídek najednou. Aby návštěvnické centrum nekonkurovalo samotné budově Kapitolu, je umístěno pod zemí, takže zvenku vidíte pouze monumentální budovu Kapitolu, ale pod nohama se skrývá prostor “infocentra” o velikosti téměř tří čtvrtin samotného Kapitolu.

National Mall

Od Kapitolu vede více než 3 km dlouhý zelený prostor až k Lincolnově památníku, přičemž uprostřed stojí Washington Monument (169 m vysoký obelisk připomínající prvního prezidenta USA). Když se postavíte k Lincolnovu památníku, pochopíte, že původní záměr byl, aby spolu Kapitol, Washington Monument a Lincolnův památník vytvářely jednu obrovskou kompozici.

Další silná místa

Památník věnovaný 16 mil. Američanů, kteří během 2. světové války sloužili v armádě:

Památník věnovaný veteránům z Korejské války – Skupina 19 vojáků v životní velikosti, kteří vypadají, jako by právě procházeli rýžovým polem. Když se jejich postavy odrážejí v černé žulové stěně, vzniká jich opticky 38 – číslo symbolizující 38. rovnoběžku, podle které přibližně vede hranice mezi Severní a Jižní Koreou. Na stěně je jednoduchá věta: „Freedom is not free.“

Lincoln Memorial

Je to takový washingtonský Parthenon – obrovský neoklasicistní chrám s 36 sloupy symbolizujícími počet států Unie v době Lincolnova úmrtí. Uvnitř sedí 6 metrů vysoký Abraham Lincoln, a jak jsem již psala výše, ze svého křesla má výhled přímo na National Mall, Washington Monument a Kapitol. Na schodech tohoto památníku pak v roce 1963 Martin Luther King pronesl své “I Have a Dream”. Jen kousek odtud, u Tidal Basin, stojí jeho vlastní památník.

Památník Martina Luthera Kinga Jr.

Památník byl otevřen v roce 2011, tedy téměř půl století po jeho slavném projevu. Podobizna Martina Luthera Kinga vystupuje z obrovské skály, a pokud i Vám připomíná styl socialistického realismu a sovětskou propagandu, nejste jediní. Nejen kvůli tomu sklidila mnoho kritiky. Součástí památníku je dlouhá kamenná zeď s úryvky z Kingových projevů a myšlenek.

Město Washington je nabité symbolikou – monument prvního prezidenta (G. Washington), památník prezidenta, který během občanské války bojoval za jednotu země a zrušení otroctví (A. Lincoln), památníky válek, a muž, který se musel ještě o 100 let později ptát, kdo že má tu svobodu a rovnost (M. L. King, jr.).

Smithsonian Institution

Smithsonian institut vznikl v r. 1846. Britský vědec James Smithson (aniž by kdy ve Spojených státech byl) tehdy odkázal neuvěřitelných 500.000 USD na vznik instituce „pro šíření vědění“. Postupně tak vznikl obrovský komplex 21 muzeí a galerií, 14 vzdělávacích a výzkumných center a jedné ZOO. Je až neuvěřitelné, že většina z těchto muzeí je zdarma. Takže mezi těmi všemi monumenty míjíte jedno muzeum za druhým – přírodověda, letectví a kosmonautika, americká historie, umění, afroamerická historie a kultura…člověk by tu mohl strávit mnoho dní a pořád by bylo co objevovat.

Národní muzeum afroamerické historie a kultury

Právě tady se washingtonský příběh začíná komplikovat a rozhodně to není místo na hodinku mezi obědem a další atrakcí. Budova má 3 patra, začíná se odspodu a opravdu zostra.

Transatlantický obchod s otroky byl jedním ze základů ekonomiky, na které se nový stát postupně vybudoval. Během více než 400 let bylo z Afriky přes Atlantik násilně přepraveno více než 12 milionů lidí, a to na více než 40 000 otrokářských lodích.

Zdroj: https://nmaahc.si.edu/

Šlo o obrovský mezinárodní systém, do kterého byly zapojeny nejen americké, ale samozřejmě i evropské mocnosti. V Americe pak byli lidé kupováni a prodáváni jako majetek. Jejich rodiny mohly být kdykoli rozděleny. Pracovali na plantážích, stavěli domy, silnice, infrastrukturu a jejich život neměl větší cenu než hodnota jejich práce. A když se dnes díváme na monumenty Washingtonu, je dobré vědět, že na jejich stavbě se podíleli i zotročení lidé.

Zdroj: https://nmaahc.si.edu/

A pak je tu George Washington. Muž, který pomáhal vytvořit stát postavený na myšlence, že všichni lidé jsou si rovni, a zároveň sám vlastnil otroky. Tenhle rozpor je jedním ze základních paradoxů. Spojené státy vyhlásily nezávislost v roce 1776 a otroctví zrušily až v roce 1865 (po občanské válce mezi Unií a Konfederací, jejíž hlavní příčinou bylo otroctví a jeho rozšiřování), jenže ani tehdy rovnost zdaleka nenastala. Následovala segregace, zákony Jim Crow, omezování volebního práva a násilí – systém už člověka nevlastnil, ale stále mu velmi přesvědčivě vysvětloval, že není rovnocenný občan. Muzeum tuto část nazývá „Defending Freedom, Defining Freedom“ – boj o to, co vlastně svoboda a plné občanství znamenají.

Člověk pak na sochu Martina Luthera Kinga, který stál v čele boje Afroameričanů za rovnoprávnost a konec rasové segregace, kouká trochu jinak. Amerika potřebovala téměř 200 let od Deklarace nezávislosti a jejího prohlášení, že všichni lidé jsou si rovni, k tomu, aby se začala vážně snažit tento princip naplnit.

Co k tomu dodat? Washington je perfektní místo pro „nasátí“ historie Spojených států. Absolutně si nemyslím, že to stačí k pochopení toho, co všechno se tu od objevení událo, ale minimálně to pomůže pochopit, proč jsou pro Američany svoboda a rovnost tak zásadní hodnoty a proč je zároveň jejich společnost tak citlivá na rasovou diskriminaci. Když totiž víte, co tomu předcházelo, začne to celé dávat smysl.

Sjíždění Salmon a Snake River

Parta kolem Tonyho spolužáka z VŠ “jezdí na vodu”. Nám to konečně časově vyšlo, tak jsme do toho šli s nimi. Obecně nechávám plánování akcí zde v US zcela na Tonym – kromě toho, že bych toho nebyla schopná, mám ráda překvápka, takže dopředu ani nevyzvídám. Že to bude trochu jiné, než jsme v Čechách zvyklí, jsem si uvědomila po prvních pár minutách.

Čekal nás pětidenní 115 km dlouhý sjezd Salmon a Snake River (82 km na Salmon a poté 33 na Snake). Celkem nás na 6 raftech jelo 13 dospělých, 9 dětí a 4 psi.

Řeka Salmon je v USA se svými 680 km třetí nejdelší volně tekoucí řeka – tzn. nejsou na ní žádné přehrady. (Nejdelší volně tekoucí řeka je Yellowstone River dlouhá 1.110 km.)

Vodácká obtížnost je tu klasifikována dle amerického systému do 6 tříd (WW I – VI) a je velmi závislá na aktuálním průtoku. Naše nejtěžší peřeje byly na stupni IV.

Pro nevodáky: Stupeň obtížnosti se obvykle uvádí pro průtok, který je pro danou řeku typický v její vodácké sezóně (což většinou odpovídá stavům těsně nad limitem sjízdnosti). Za vyššího stavu obtížnost vzrůstá i o několik stupňů nebo za hranici sjízdnosti. Za extrémně vysokých stavů může obtížnost splutí opět klesat, protože obvyklé překážky jsou hluboko pod hladinou. (Mohou se ale vyskytnout jiné, např. popadané stromy apod.)

Sjížděli jsme úsek mezi Hammer Creek a Heller Bar (od čísla 17 po 16 – viz dole foto z průvodce “Guide to the Snake River in Hells Canyon and the Lower Salmon River“).

Celých 5 dní jsme byli zcela mimo civilizaci – bez možnosti doplnit zásoby či pitnou vodu a bez signálu.

Příprava z naší strany

Boty do vody, stan, spacáky, karimatky, opalovák, tílko, kraťasy, plavky, dlouhý rukáv proti slunci, kšiltovka, solární panel, power banka, kartáčky na zuby, pasta, lékárnička, zásoba svačin do lodi, pro každého lahev na pití a spousta dalších zbytečností, které bychom určitě využili, kdyby se událo to či ono, ale nic z toho se naštěstí nestalo. O ostatní jsme se starat nemuseli.

Rafty

Kompletní vybavení pro rafting je zde poměrně standardizované a je možné jej zapůjčit. Parta, s kterou jsme jeli, má vybavení vlastní a je prakticky totožné s výbavou, kterou poskytují komerční společnosti. Obvykle se zde jezdí na 16 ft (4,8m) raftech – veslicích.

Každý raft je vybaven kovovou konstrukcí, do které se zasazuje potřebné vybavení, a tím jsou: obrovské chladicí boxy, dřevěné krabice plné plastových kontejnerů na suché potraviny a kde co, kanystry s vodou, kýble, vodní pytle, propan-butanové lahve atd. atd.

První podvečer jsme praktický celý strávili nakládáním, resp. skládáním puzzlí, aby se vše vlezlo – a popravdě, ze začátku jsem jen nevěřícně kroutila hlavou a do poslední chvíle nevěřila, že se tam všechno vleze.

Spaní

Velké neskladné matrace jsem vzala na milost až poté, když jsem pochopila, že nebudou jen další zavazadlo na cestě, ale mají hned trojí využití: slouží jako velmi pohodlná karimatka, resp. přímo postel, je to další izolace chladicích boxů a příjemný podsedák (neboť chlaďáky se využívají jako lavice k sezení).

Jak je vidět na fotkách nahoře, každý pojal spaní po svém – nám se jednu propršenou noc vyplatilo, že jsme měli postavený stan, jiní měli stan pouze v záloze a většinu nocí spali pod širákem. Co ale nepodcenil nikdo (kromě nás) byly poctivé matrace, či dokonce skládací postele.

Stravování

Z jedné strašlivě těžké kovové krabice se vyklubala komplet vybavená kuchyň, a tak se stalo, že jsme měli každé ráno a večer teplé jídlo servírované na plastových talířích a jedli jsme kovovými příbory. (V porovnání s množstvím jednorázových talířů a příborů všude jinde to na mě působilo velmi úlevně.)

Vše (kromě míchaných vajec) bylo dopředu uvařené/upečené, pečlivě zabalené, popsané a uložené do chlaďáků.

K snídani se podávali vejce, slané i sladké muffiny, klobásky, čerstvé ovoce; k večeři tažené vepřové maso, kari s kuřecím masem a rýží, hamburgery, chilli con carne; po večeři pak vždy desert – domácí zmrzlina, dýňový koláč, cookies, brownies…

A to nejlepší nakonec – v partě byla ještě jedna celiačka, takže vše, včetně bulek k burgerům, bylo připraveno bezlepkově! Podtrženo, sečteno – takový luxus jsme na vodě ještě nikdy nezažili!

Samozřejmostí pak byly skládací židle (22 ks) a stoly na přípravu jídla a mytí nádobí.

Mytí rukou a potravin zabezpečoval důmyslný systém dvou kýblů, hadice a gumové sešlapovací žabky, která přečerpávala vodu z kýble do kýble. Součástí vybavení byl dokonce i lesní roh pro svolávání strávníků.

S kanystry pitné vody jsme vydrželi do předposledního dne, poslední den jsme pili filtrovanou vodu z řeky.

Pack it in pack it out

Při všem tom luxusu a poměrně velkém množství odpadu, které jsme vytvářeli, bylo nutné absolutně vše odvést s sebou. A když píši absolutně vše, tak myslím absolutně vše.

K tomuto účelu sloužil tzn. groover. Přenosný záchod, který svůj název získal v době, kdy se potřeba vykonávala do jedné z kovových krabic obdélníkového tvaru. (angl. groove = rýha).

Řeknu vám, takový výhled jsem ještě nezažila:

S malou potřebou se nikdo tahat nechce, takže u ní bylo důrazně doporučováno, aby skončila mimo groover. A protože žádná zanechaná stopa, znamená žádná zanechaná stopa, tak malá patřila jedině do vody. (Tato oblast je velmi suchá, nečekejte, že po vás něco spláchne rosa.) Asi si umíte představit tu honičku, když je potřebu potřeba takto oddělovat 😀

Při všem tom komfortu, který jsme si dopřávali, jsme opravdu neustále dbali na to, aby po nás nikde nic nezůstalo. Neexistuje, aby vám uletěl papírek nebo abyste vylili kýbl s vodou od nádobí jen tak do křoví. Kýbl se cedil přes síto do míst nad nejvyšší možnou hladinu (aby se odpadní voda, než se dostane zpět do řeky, stačila přefiltrovat) a všechny zachycené zbytky putovaly do odpadkového koše. Toto jsou základní pravidla, které zde vodáci bez výjimky dodržují.

Bezpečnost

Již výše jsem psala, že jsme sjížděli i IV. stupeň obtížnosti (konkrétně peřeje Snow Hole) – resp. abych byla přesná – byli jsme vezeni. Já byla v takových peřejích ráda, že držím sebe, případně některého ze psů.

To, že pojedeme na veslici, pro mě bylo nové a nečekané. Zcela odpadla koordinace a interakce, která je nutná u kanoistů. Prostě v daný moment to oddřel jen jeden a já mám všechny, kteří to v peřejích odřídili, v hluboké úctě.

Naprosto nezbytná je tu plovací vesta. V raftu máte těžiště poměrně vysoko, v peřejích jste neustále zaléváni a ve chvíli, kdy raft trefí nějaký kámen nebo vás vezme vlna, vyskočíte z raftu jako laňka. No a pokud se trefíte do tzv. “pračky”, vcucne vás to pod vodu ani nemrknete. Vesta je u lidí i zvířectva pro tento případ úplně dostatečná a naprosto nutná. Minimálně u dětí je nutné mít vestu i v případě, že si jdou ze břehu jen zaplavat do řeky.

Důležitá je ochrana proti slunci – velké opalování se tu nekoná, spíš tu frčí dlouhý rukáv s vysokým SPF faktorem a kapucou, případně sombrero.

Děti byly po většinu času v “samovylévacím” nafukovacím kajaku (self-bailing kayak). V tomto kajaku sedíte neustále v 10 – 20 cm vody, ale zato nemusíte řešit, jako třeba na těchto videích, že vás zalila vlna…

Skalní útvary kolem kaňonů

Dolní tok řeky Salmon protéká jedním z geologicky nejzajímavějších území severozápadu USA. Řeka zde vymílá hluboké kaňony, a odhaluje tak vrstvy starých metamorfovaných hornin a vulkanických formací, které vznikaly během milionů let tektonické aktivity.

Jednou z formací jsou šestihranné čedičové sloupce. Jejich velikost závisí na rychlosti ochlazení vyvržené lávy – čím pomalejší to byl proces, tím mohutnější sloupce se vytvořily. V průběhu času se tyto útvary pomalu rozpadají a lámou se do pravidelných šestihranných bloků připomínajících obří dlažební kostky.

Kaňon řeky Salmon je hluboký zhruba 2.100 metrů, je hlubší než Grand Canyon řeky Colorado a je druhým nejhlubším kaňonem v 48 státech USA (tím nejhlubším kaňonem je nedaleký Hells Canyon na Snake River).

Soutok Salmon a Snake river

Po soutoku řek Salmon a Snake se významně mění podmínky – kaňon se rozšiřuje a pravidelně zde fouká velmi silný protivítr. V takových podmínkách bychom se nedostali zpět včas a hlavně by nás to totálně utavilo, takže posledních cca 30 km jsme odjeli v soulodí na motor.

Vyvrcholením výletu byl pohled na stáda Bighorn sheep (Ovis canadensis – česky ovce tlustorohé). Tyto ovce jsou velmi podobné muflonům, ale žijí v extrémějších podmínkách a na rozdíl od muflonů nebyly nikdy domestifikovány. Jejich populace se začala významně snižovat, a tak jsou dnes pod drobnohledem organizace Idaho Fish and Game. Ta pomocí monitoringu (jednotlivé kusy jsou odchytávány, jsou jim odebírány vzorky krve a nasazovány obojky s GPS) zjistila, že stáda byly kvůli kontaktu s domácími ovcemi nakaženy zápalem plic. V poslední době se díky očkování a eliminaci takzvaných super-přenašečů pokles populace pomalu zastavuje.

Závěrečná fakta:

V chladicích boxech byly bloky ledu velikosti cihel a všechny potraviny vydržely perfektně vychlazené. (Stejné chladicí boxy se využívají i při sjíždění Colorado River v Grand Canyon, kde cesta může trvat až 18 dní. Při takto dlouhých cestách je jídlo velmi pečlivě rozplánováno a boxy se otevírají po týdnech. Jeden takový box vyjde přibližně na 460 USD.)
Plně naložený raft i s posádkou váží kolem 450 kg.
Nákup jednoho raftu včetně základního vybavení – úložné prostory, chlaďáky apod. – vyjde na 5.000 USD. (Kuchyně není součástí.)
Na komerční podmínky a cenu takto zorganizovaného výletu se můžete podívat např. zde.

Tenhle výlet ve všech směrech předčil naše očekávání. Jsme nesmírně vděční, že jsme mohli být součástí a pevně věřím, že to nebylo naposledy 🙂

Jižní Dakota

Území historicky patřilo indiánským kmenům, z nichž nejpočetnější byly kmeny Sioux (vyslovuj [sju], nikoliv [sijux]), a to Dakota, Lakota a Nakota. Mezi představiteli vlády a siouxskými náčelníky byla v roce 1868 podepsána smlouva z Fort Laramie (Fort Laramie Treaty), která měla formálně chránit práva Siouxů, ale po nalezení zlata v Black Hills americká vláda dohodu porušila a vojensky nutila kmeny k přesídlení. Nikterak velká naleziště zlata a diamantů přilákala na území Dakoty vlnu přistěhovalců (často bohužel pochybných mravů).

Nyní je Jižní Dakota s necelými 900.000 obyvateli a rozlohou přibližně 200.000 km² (2,5x více než ČR) čtvrtým nejméně osídleným státem USA. Hustota zalidnění činí pouze 4 obyvatele na km².

Instrukce, kterou jsme před cestou dostaly, byla: “Až vystoupíte v Rapid City z letadla, jeďte hodinu směrem na východ. Mezi letištěm a rančem nebude vůbec nic.” A taky že nebylo. Na odkazu Circle View Guest Ranch, kam jsme měli namířeno, je video, které mluví za vše 🙂

Tonyho sestřenice Amy se z Boise (hlavního města Idaha) přestěhovala do Jižní Dakoty před více než 20 lety. Spolu s manželem Philem zde nabízejí ubytování (nesmírně útulný bed&breakfast s absolutně famózní snídaní) a starají se o 150hlavé stádo krav, oslíky, pávy, slepice, psy a kočky. Vychovali 3 skvělé děti – nyní mezi 15-18 lety, které týdně dojíždí do 3h vzdálené střední školy.

Nejbližší město Interior má 50 stálých obyvatel. Jsou v něm 2 kostely, hasičská stanice, benzínová pumpa s restaurací se 4 stoly a Food Truck Katie’s Kantina s luxuními tacos (což je projekt Katie, sestry Amy, která se tam nedávno také přivdala).

V těchto místech se teploty pohybují mezi -35 a 40°C. Země je velmi málo úrodná, takže místní se spoléhají především na příjmy z prodeje krav. Když na jaře krávy zabřeznou, ze 150hlavého stáda se stává přibližně 300hlavé. Některé mladé krávy zůstávají, ale většina jde na prodej. Označování krav, veterinární prohlídka, očkování, kastrace býků – vše probíhá odchytem lasem a povalením na zem. Každá přítomná osoba má svou úlohu a proces musí být velmi rychlý – představuji si to obdobně jako při závodech Formule 1, protože krávy stráví na zemi max. 90 sekund.

Stáda jsou celoročně venku a hlavním úkolem místních kovbojů je zaručit, aby měla přes zimu dost potravy. K uživení jedné krávy je třeba přibližně 30 acres (pastvina o rozloze cca 350m na 350m), některá stáda mají 600 ks i více, tak si představte, jak musí být území rančů rozlehlá.

Jsou zde také naleziště drahých kamenů – někdo, jako třeba Tony, si svůj kámen najde během pár minut, jiným se to nepodaří za celý život. Tony si svým nálezem vysloužil obrovskou popularitu a když jsme pochopili, jak fantastický to je úlovek, rozhodli jsme se jej nechat těm, co jej docení. Bude se prý jmenovat “Tony’s Rock” a bude se vyjímat na ranči ve vitríně.

Obrovskou radost nám udělal výlet na koních – a co mě zaujalo – koně se prý umí bravurně vyhýbat kaktusům – což na druhou stanu neplatí u místních řidičů, takže je dobré pořídit si do pneumatik těsnící tmel. Ten se zde prodává po barelech.

Kolem ranče protéká White River. K řece jsme dojeli během návštěvy ranče, který vlastní Katie s manželem. Voda odplavuje sediment z Badlands (více dále) a během léta se mění v jílovitou kaši.

Badlands

Město Interior je vstupní bránou do Národního Parku Badlands. Místu dali název původní obyvatelé z kmene Lakota. Označení Mako Sica znamená Špatná země – kvůli drsnému terénu a nedostatku vody. Badlands vznikly před cca 75 mil. let na místě původního moře. Eroze zde vytvořila dramatické skalní útvary, kaňony a barevné vrstvy sedimentů. Park je jedním z nejbohatších nalezišť fosilií pradávných savců – koní, psů, nosorožců… Překrásné místo!

V parku se natáčely slavné filmy jako Tanec s vlky, Armageddon nebo Bouřlivé srdce.

Black Hills National Forest

Již vloni jsme si vyzkoušeli, že všechny věci potřebné pro kempování – stan, hamaka, spacáky, karimatky, vaření – se nám vejdou do jednoho lodního vaku, a tak jsme, téměř dokonale vybaveni, vyrazili spolu s celou rodinou kempovat k Sheridan Lake.

S radostí a vděčností jsme pak využili všech vymožeností, které přivezli všichni ostatní, a užili si vody, lesa, spousty dobrého jídla i rychlých kol.

Mount Rushmore

Mount Rushmore je od kempu South Sheridan Lake vzdálený necelou půlhodinu jízdy a je jedním z nejikoničtějších symbolů USA.

Nápad se zrodil z iniciativy historika Doane Robinsona, který hledal projekt, který by do Jižní Dakoty přilákal turisty. Oslovil sochaře Gutzona Borgluma s tím, že by rád na vhodné místo vytesal obrovské sochy hrdinů jako byli Chief Red Cloud, Buffalo Bill Cody, Lewis and Clark a legandární Siouxští válečníci. Sochař mu tehdy v roce 1924 zdvořile, ale důrazně odpověděl, že jeho celoživotním dílem nebude ztvárňování regionálních hrdinů, ale, že takový projekt si žádá téma národní povahy a historického významu. Do kamene byly tedy vytesány hlavy 4 velkých amerických prezidentů – George Washingtona, Thomase Jeffersona, Theodora Roosevelta a Abrahama Lincolna.

Práce byly zahájeny v roce 1927 a jedním z významných důvodů jejich realizace byla právě probíhající hospodářská krize. Sochař Gutzon Borglum tak mohl zaměstnat 400 dělníků na dobu 14 let.

V roce 1941 bylo dílo dokončeno, a to především kvůli vstupu USA do 2. světové války, kdy bylo nutné soustředit pozornost i finanční prostředky jinam.

Pro zajímavost:

Každá hlava je vysoká cca 18 metrů, nosy měří kolem 6 metrů a oči mají průměr téměř 3 metry.
Při práci bylo odstraněno zhruba 450 tisíc tun kamene, většinou pomocí dynamitu, a jemné detaily se pak vyřezávaly pneumatickými kladivy.
Borglum původně plánoval ztvárnit postavy od hlavy až po pas, ale projekt se z finančních a časových důvodů zkrátil jen na hlavy.

Mount Rushmore stojí na území Black Hills, které má pro indiánský kmen Lakota posvátný význam. Jak jsem psala na začátku, toto místo bylo původně indiánským kmenům zaručeno smlouvou z Fort Laramie (1868), po objevu zlata jim jej ale americká vláda odebrala. Proto je monument v očích mnoha původních obyvatel symbolem porušení smluv a kulturního zneuctění. V 70. letech uspořádalo hnutí American Indian Movement přímo na hoře rozsáhlé protesty.

Mount Rushmore navštíví ročně kolem 2 milionů lidí, tak jsme tam byli taky…

Crazy Horse

Památník Crazy Horse vznikl z iniciativy indiánského náčelníka Henry Standing Bear, který v roce 1939 oslovil sochaře Korczaka Ziolkowského (pracoval na hoře Rashmore), aby vytvořil monument na počest legendárního válečníka kmene Oglala Lakota. Chtěl tak ukázat, že i indiánské národy mají své hrdiny hodné obrovských soch.

Práce začaly v roce 1948. Aby projekt zůstal v indiánských rukou, odmítl Ziolkowski vládní financování a spoléhal se pouze na dary a vstupné.

I po více než 75 letech je památník stále nedokončený, ale stal se symbolem kulturní hrdosti, nezávislosti a vytrvalosti. Po sochařově smrti v roce 1982 pokračuje na projektu jeho rodina.

Socha má po dokončení měřit 172 metrů na výšku a 195 metrů na délku – to by z ní udělalo největší sochu na světě. Gesto ruky má symbolizovat slavnou odpověď náčelníka Crazy Horse na otázku bělošského trapera: „Kde je tvá země?“ – Crazy Horse údajně ukázal a řekl: „Moje země je tam, kde leží moji mrtví.“