Washington D.C.

Mezi americkými státy jej nenajdete. Jde o samostatný federální distrikt, jehož území bylo původně vyčleněno z Marylandu a Virginie. V roce 1790 Kongres rozhodl o umístění hlavního města na řece Potomac a George Washington v roce 1791 vybral konkrétní místo, na kterém nechal nové hlavní město vystavět. Zkratka D.C. znamená “District of Columbia” přičemž slovo Columbia je historické označení pro Spojené státy (odvozeno od Kryštofa Kolumba).

Washington D.C. vznikl na základě dohody mezi jižními a severními státy a jeho umístění na řece Potomac mělo svůj význam – bylo zhruba na půl cesty.

George Washington vybral konkrétní místo a francouzský architekt Pierre Charles L’Enfant dostal za úkol vytvořit návrh důstojného hlavního města nové republiky. A pojal to ve velkém: široké třídy, monumentální budovy, obrovské trávníky, kruhová náměstí, navrhl také umístění pro budovu Kapitolu a Bílého domu. Jak to ale bývá, problémy s výkupem pozemků vedly k tomu, že L’Enfant byl propuštěn a na projekt navázali jiní. L’Enfant nakonec zemřel v chudobě, ale původní koncept zůstal zachován.

Washington D.C. nepůsobí jako běžné americké město – je prostorný, plný monumentálních (Olí by řekl masivních) budov (často v neoklasicistním stylu inspirovaném starověkým Řeckem a Římem), které byly navržené a vystavěné pro správu celé federace.

Bílý dům

Stavbu nechal George Washington zahájit v roce 1792. Za 8 let bylo hotovo, ale Washington se ho už nedočkal (zemřel rok před dokončením). Prvním prezidentem, který se sem nastěhoval, byl jeho nástupce John Adams.

Budova původně nebyla bílá (její stěny ze světlého pískovce byly natírány) a název White House zavedl oficiálně až v roce 1901 prezident Theodore Roosevelt.

Bílý dům vypadá subtilně, ale je to poměrně rozsáhlý komplex. V hlavní budově žije prezident s rodinou, v západním křídle má prezident svou Oválnou pracovnu (vznikla v r. 1909, dnešní podobu získala až v r. 1934), ve Východním křídle jsou kanceláře první dámy a část zázemí a správy domu.

V letech 1948–1952 (za prezidenta Harryho Trumana) proběhla obrovská rekonstrukce. Z původního domu zůstaly prakticky jen vnější kamenné zdi, vnitřek byl vystaven kompletně znovu. Bílý dům má momentálně 132 místností, 35 koupelen, 147 oken a 28 krbů.

K Bílému domu se zvenku nedostanete – celý je obehnaný kovovými ploty a všechny přístupové cesty jsou chráněné policejními vozy.

Škvírou v plotě uvidíte maximálně toto:

The People’s House

Luxusní projekce historie a fungování Bílého domu je k vidění v novém návštěvnickém centru The People’s House. Tam jsem tedy žasla, co všechno se dá ztvárnit vizuálně a jak to člověka vtáhne. Výstava je o prezidentech, jejich rodinách a o významných zaměstnancích, kteří kdy zajišťovali, aby celá ta mašinérie fungovala. Minimum čtení, maximum vizualizace a interakce. My z toho měli trochu bolehlav, ale děti si to užily.

Předpokládám, že toto je budoucí podoba muzeí obecně. Je to sice trochu cirkus, ale vtáhne to snad i ty, kteří se normálně u žádné z popisných cedulí nezastaví. Pár videí k vidění zde.

Kapitol

Sídlo zákonodárné moci USA (= Kongresu), který je složen ze Sněmovny reprezentantů a ze Senátu. Stavbu zahájil George Washington už v roce 1793 a stavba se postupně rozrůstala podle toho, jak přibývalo států (a tím i kongresmanů a senátorů).

Současná podoba s obrovskou litinovou kopulí vznikala v 19. století během občanské války. (Abraham Lincoln prý její pokračující stavbu vnímal jako symbol toho, že Unie navzdory válce přežije.) Na jejím vrcholu stojí šestimetrová Statue of Freedom.

Vnitřní prostory naprosto předčily mé očekávání – monumentální výzdoba rotundy, National Statuary Hall se sochami významných osobností amerických dějin (2 sochy za každý stát) a nedaleká budova Knihovny Kongresu.

Knihovna kongresu je největší na světě (více než 178 mil. položek ve stovkách jazyků). Když byla původní knihovna v roce 1814 zničena při britském vypálení Washingtonu, Thomas Jefferson nabídl Kongresu svou vlastní knihovnu čítající téměř 6 500 knih. Právě z této sbírky se začala budovat knihovna nová. Ta nyní obsahuje i knihy Čapka, Haška, Němcové, Máchy, Seiferta nebo Komenského (nejsou ovšem k vidění, jsou uloženy v jiných, veřejnosti nepřístupných, prostorách).

Prohlídku Kapitolu je třeba si dopředu rezervovat a současně probíhá množství prohlídek najednou. Aby návštěvnické centrum nekonkurovalo samotné budově Kapitolu, je umístěno pod zemí, takže zvenku vidíte pouze monumentální budovu Kapitolu, ale pod nohama se skrývá prostor “infocentra” o velikosti téměř tří čtvrtin samotného Kapitolu.

National Mall

Od Kapitolu vede více než 3 km dlouhý zelený prostor až k Lincolnově památníku, přičemž uprostřed stojí Washington Monument (169 m vysoký obelisk připomínající prvního prezidenta USA). Když se postavíte k Lincolnovu památníku, pochopíte, že původní záměr byl, aby spolu Kapitol, Washington Monument a Lincolnův památník vytvářely jednu obrovskou kompozici.

Další silná místa

Památník věnovaný 16 mil. Američanů, kteří během 2. světové války sloužili v armádě:

Památník věnovaný veteránům z Korejské války – Skupina 19 vojáků v životní velikosti, kteří vypadají, jako by právě procházeli rýžovým polem. Když se jejich postavy odrážejí v černé žulové stěně, vzniká jich opticky 38 – číslo symbolizující 38. rovnoběžku, podle které přibližně vede hranice mezi Severní a Jižní Koreou. Na stěně je jednoduchá věta: „Freedom is not free.“

Lincoln Memorial

Je to takový washingtonský Parthenon – obrovský neoklasicistní chrám s 36 sloupy symbolizujícími počet států Unie v době Lincolnova úmrtí. Uvnitř sedí 6 metrů vysoký Abraham Lincoln, a jak jsem již psala výše, ze svého křesla má výhled přímo na National Mall, Washington Monument a Kapitol. Na schodech tohoto památníku pak v roce 1963 Martin Luther King pronesl své “I Have a Dream”. Jen kousek odtud, u Tidal Basin, stojí jeho vlastní památník.

Památník Martina Luthera Kinga Jr.

Památník byl otevřen v roce 2011, tedy téměř půl století po jeho slavném projevu. Podobizna Martina Luthera Kinga vystupuje z obrovské skály, a pokud i Vám připomíná styl socialistického realismu a sovětskou propagandu, nejste jediní. Nejen kvůli tomu sklidila mnoho kritiky. Součástí památníku je dlouhá kamenná zeď s úryvky z Kingových projevů a myšlenek.

Město Washington je nabité symbolikou – monument prvního prezidenta (G. Washington), památník prezidenta, který během občanské války bojoval za jednotu země a zrušení otroctví (A. Lincoln), památníky válek, a muž, který se musel ještě o 100 let později ptát, kdo že má tu svobodu a rovnost (M. L. King, jr.).

Smithsonian Institution

Smithsonian institut vznikl v r. 1846. Britský vědec James Smithson (aniž by kdy ve Spojených státech byl) tehdy odkázal neuvěřitelných 500.000 USD na vznik instituce „pro šíření vědění“. Postupně tak vznikl obrovský komplex 21 muzeí a galerií, 14 vzdělávacích a výzkumných center a jedné ZOO. Je až neuvěřitelné, že většina z těchto muzeí je zdarma. Takže mezi těmi všemi monumenty míjíte jedno muzeum za druhým – přírodověda, letectví a kosmonautika, americká historie, umění, afroamerická historie a kultura…člověk by tu mohl strávit mnoho dní a pořád by bylo co objevovat.

Národní muzeum afroamerické historie a kultury

Právě tady se washingtonský příběh začíná komplikovat a rozhodně to není místo na hodinku mezi obědem a další atrakcí. Budova má 3 patra, začíná se odspodu a opravdu zostra.

Transatlantický obchod s otroky byl jedním ze základů ekonomiky, na které se nový stát postupně vybudoval. Během více než 400 let bylo z Afriky přes Atlantik násilně přepraveno více než 12 milionů lidí, a to na více než 40 000 otrokářských lodích.

Zdroj: https://nmaahc.si.edu/

Šlo o obrovský mezinárodní systém, do kterého byly zapojeny nejen americké, ale samozřejmě i evropské mocnosti. V Americe pak byli lidé kupováni a prodáváni jako majetek. Jejich rodiny mohly být kdykoli rozděleny. Pracovali na plantážích, stavěli domy, silnice, infrastrukturu a jejich život neměl větší cenu než hodnota jejich práce. A když se dnes díváme na monumenty Washingtonu, je dobré vědět, že na jejich stavbě se podíleli i zotročení lidé.

Zdroj: https://nmaahc.si.edu/

A pak je tu George Washington. Muž, který pomáhal vytvořit stát postavený na myšlence, že všichni lidé jsou si rovni, a zároveň sám vlastnil otroky. Tenhle rozpor je jedním ze základních paradoxů. Spojené státy vyhlásily nezávislost v roce 1776 a otroctví zrušily až v roce 1865 (po občanské válce mezi Unií a Konfederací, jejíž hlavní příčinou bylo otroctví a jeho rozšiřování), jenže ani tehdy rovnost zdaleka nenastala. Následovala segregace, zákony Jim Crow, omezování volebního práva a násilí – systém už člověka nevlastnil, ale stále mu velmi přesvědčivě vysvětloval, že není rovnocenný občan. Muzeum tuto část nazývá „Defending Freedom, Defining Freedom“ – boj o to, co vlastně svoboda a plné občanství znamenají.

Člověk pak na sochu Martina Luthera Kinga, který stál v čele boje Afroameričanů za rovnoprávnost a konec rasové segregace, kouká trochu jinak. Amerika potřebovala téměř 200 let od Deklarace nezávislosti a jejího prohlášení, že všichni lidé jsou si rovni, k tomu, aby se začala vážně snažit tento princip naplnit.

Co k tomu dodat? Washington je perfektní místo pro „nasátí“ historie Spojených států. Absolutně si nemyslím, že to stačí k pochopení toho, co všechno se tu od objevení událo, ale minimálně to pomůže pochopit, proč jsou pro Američany svoboda a rovnost tak zásadní hodnoty a proč je zároveň jejich společnost tak citlivá na rasovou diskriminaci. Když totiž víte, co tomu předcházelo, začne to celé dávat smysl.

Sjíždění Salmon a Snake River

Parta kolem Tonyho spolužáka z VŠ “jezdí na vodu”. Nám to konečně časově vyšlo, tak jsme do toho šli s nimi. Obecně nechávám plánování akcí zde v US zcela na Tonym – kromě toho, že bych toho nebyla schopná, mám ráda překvápka, takže dopředu ani nevyzvídám. Že to bude trochu jiné, než jsme v Čechách zvyklí, jsem si uvědomila po prvních pár minutách.

Čekal nás pětidenní 115 km dlouhý sjezd Salmon a Snake River (82 km na Salmon a poté 33 na Snake). Celkem nás na 6 raftech jelo 13 dospělých, 9 dětí a 4 psi.

Řeka Salmon je v USA se svými 680 km třetí nejdelší volně tekoucí řeka – tzn. nejsou na ní žádné přehrady. (Nejdelší volně tekoucí řeka je Yellowstone River dlouhá 1.110 km.)

Vodácká obtížnost je tu klasifikována dle amerického systému do 6 tříd (WW I – VI) a je velmi závislá na aktuálním průtoku. Naše nejtěžší peřeje byly na stupni IV.

Pro nevodáky: Stupeň obtížnosti se obvykle uvádí pro průtok, který je pro danou řeku typický v její vodácké sezóně (což většinou odpovídá stavům těsně nad limitem sjízdnosti). Za vyššího stavu obtížnost vzrůstá i o několik stupňů nebo za hranici sjízdnosti. Za extrémně vysokých stavů může obtížnost splutí opět klesat, protože obvyklé překážky jsou hluboko pod hladinou. (Mohou se ale vyskytnout jiné, např. popadané stromy apod.)

Sjížděli jsme úsek mezi Hammer Creek a Heller Bar (od čísla 17 po 16 – viz dole foto z průvodce “Guide to the Snake River in Hells Canyon and the Lower Salmon River“).

Celých 5 dní jsme byli zcela mimo civilizaci – bez možnosti doplnit zásoby či pitnou vodu a bez signálu.

Příprava z naší strany

Boty do vody, stan, spacáky, karimatky, opalovák, tílko, kraťasy, plavky, dlouhý rukáv proti slunci, kšiltovka, solární panel, power banka, kartáčky na zuby, pasta, lékárnička, zásoba svačin do lodi, pro každého lahev na pití a spousta dalších zbytečností, které bychom určitě využili, kdyby se událo to či ono, ale nic z toho se naštěstí nestalo. O ostatní jsme se starat nemuseli.

Rafty

Kompletní vybavení pro rafting je zde poměrně standardizované a je možné jej zapůjčit. Parta, s kterou jsme jeli, má vybavení vlastní a je prakticky totožné s výbavou, kterou poskytují komerční společnosti. Obvykle se zde jezdí na 16 ft (4,8m) raftech – veslicích.

Každý raft je vybaven kovovou konstrukcí, do které se zasazuje potřebné vybavení, a tím jsou: obrovské chladicí boxy, dřevěné krabice plné plastových kontejnerů na suché potraviny a kde co, kanystry s vodou, kýble, vodní pytle, propan-butanové lahve atd. atd.

První podvečer jsme praktický celý strávili nakládáním, resp. skládáním puzzlí, aby se vše vlezlo – a popravdě, ze začátku jsem jen nevěřícně kroutila hlavou a do poslední chvíle nevěřila, že se tam všechno vleze.

Spaní

Velké neskladné matrace jsem vzala na milost až poté, když jsem pochopila, že nebudou jen další zavazadlo na cestě, ale mají hned trojí využití: slouží jako velmi pohodlná karimatka, resp. přímo postel, je to další izolace chladicích boxů a příjemný podsedák (neboť chlaďáky se využívají jako lavice k sezení).

Jak je vidět na fotkách nahoře, každý pojal spaní po svém – nám se jednu propršenou noc vyplatilo, že jsme měli postavený stan, jiní měli stan pouze v záloze a většinu nocí spali pod širákem. Co ale nepodcenil nikdo (kromě nás) byly poctivé matrace, či dokonce skládací postele.

Stravování

Z jedné strašlivě těžké kovové krabice se vyklubala komplet vybavená kuchyň, a tak se stalo, že jsme měli každé ráno a večer teplé jídlo servírované na plastových talířích a jedli jsme kovovými příbory. (V porovnání s množstvím jednorázových talířů a příborů všude jinde to na mě působilo velmi úlevně.)

Vše (kromě míchaných vajec) bylo dopředu uvařené/upečené, pečlivě zabalené, popsané a uložené do chlaďáků.

K snídani se podávali vejce, slané i sladké muffiny, klobásky, čerstvé ovoce; k večeři tažené vepřové maso, kari s kuřecím masem a rýží, hamburgery, chilli con carne; po večeři pak vždy desert – domácí zmrzlina, dýňový koláč, cookies, brownies…

A to nejlepší nakonec – v partě byla ještě jedna celiačka, takže vše, včetně bulek k burgerům, bylo připraveno bezlepkově! Podtrženo, sečteno – takový luxus jsme na vodě ještě nikdy nezažili!

Samozřejmostí pak byly skládací židle (22 ks) a stoly na přípravu jídla a mytí nádobí.

Mytí rukou a potravin zabezpečoval důmyslný systém dvou kýblů, hadice a gumové sešlapovací žabky, která přečerpávala vodu z kýble do kýble. Součástí vybavení byl dokonce i lesní roh pro svolávání strávníků.

S kanystry pitné vody jsme vydrželi do předposledního dne, poslední den jsme pili filtrovanou vodu z řeky.

Pack it in pack it out

Při všem tom luxusu a poměrně velkém množství odpadu, které jsme vytvářeli, bylo nutné absolutně vše odvést s sebou. A když píši absolutně vše, tak myslím absolutně vše.

K tomuto účelu sloužil tzn. groover. Přenosný záchod, který svůj název získal v době, kdy se potřeba vykonávala do jedné z kovových krabic obdélníkového tvaru. (angl. groove = rýha).

Řeknu vám, takový výhled jsem ještě nezažila:

S malou potřebou se nikdo tahat nechce, takže u ní bylo důrazně doporučováno, aby skončila mimo groover. A protože žádná zanechaná stopa, znamená žádná zanechaná stopa, tak malá patřila jedině do vody. (Tato oblast je velmi suchá, nečekejte, že po vás něco spláchne rosa.) Asi si umíte představit tu honičku, když je potřebu potřeba takto oddělovat 😀

Při všem tom komfortu, který jsme si dopřávali, jsme opravdu neustále dbali na to, aby po nás nikde nic nezůstalo. Neexistuje, aby vám uletěl papírek nebo abyste vylili kýbl s vodou od nádobí jen tak do křoví. Kýbl se cedil přes síto do míst nad nejvyšší možnou hladinu (aby se odpadní voda, než se dostane zpět do řeky, stačila přefiltrovat) a všechny zachycené zbytky putovaly do odpadkového koše. Toto jsou základní pravidla, které zde vodáci bez výjimky dodržují.

Bezpečnost

Již výše jsem psala, že jsme sjížděli i IV. stupeň obtížnosti (konkrétně peřeje Snow Hole) – resp. abych byla přesná – byli jsme vezeni. Já byla v takových peřejích ráda, že držím sebe, případně některého ze psů.

To, že pojedeme na veslici, pro mě bylo nové a nečekané. Zcela odpadla koordinace a interakce, která je nutná u kanoistů. Prostě v daný moment to oddřel jen jeden a já mám všechny, kteří to v peřejích odřídili, v hluboké úctě.

Naprosto nezbytná je tu plovací vesta. V raftu máte těžiště poměrně vysoko, v peřejích jste neustále zaléváni a ve chvíli, kdy raft trefí nějaký kámen nebo vás vezme vlna, vyskočíte z raftu jako laňka. No a pokud se trefíte do tzv. “pračky”, vcucne vás to pod vodu ani nemrknete. Vesta je u lidí i zvířectva pro tento případ úplně dostatečná a naprosto nutná. Minimálně u dětí je nutné mít vestu i v případě, že si jdou ze břehu jen zaplavat do řeky.

Důležitá je ochrana proti slunci – velké opalování se tu nekoná, spíš tu frčí dlouhý rukáv s vysokým SPF faktorem a kapucou, případně sombrero.

Děti byly po většinu času v “samovylévacím” nafukovacím kajaku (self-bailing kayak). V tomto kajaku sedíte neustále v 10 – 20 cm vody, ale zato nemusíte řešit, jako třeba na těchto videích, že vás zalila vlna…

Skalní útvary kolem kaňonů

Dolní tok řeky Salmon protéká jedním z geologicky nejzajímavějších území severozápadu USA. Řeka zde vymílá hluboké kaňony, a odhaluje tak vrstvy starých metamorfovaných hornin a vulkanických formací, které vznikaly během milionů let tektonické aktivity.

Jednou z formací jsou šestihranné čedičové sloupce. Jejich velikost závisí na rychlosti ochlazení vyvržené lávy – čím pomalejší to byl proces, tím mohutnější sloupce se vytvořily. V průběhu času se tyto útvary pomalu rozpadají a lámou se do pravidelných šestihranných bloků připomínajících obří dlažební kostky.

Kaňon řeky Salmon je hluboký zhruba 2.100 metrů, je hlubší než Grand Canyon řeky Colorado a je druhým nejhlubším kaňonem v 48 státech USA (tím nejhlubším kaňonem je nedaleký Hells Canyon na Snake River).

Soutok Salmon a Snake river

Po soutoku řek Salmon a Snake se významně mění podmínky – kaňon se rozšiřuje a pravidelně zde fouká velmi silný protivítr. V takových podmínkách bychom se nedostali zpět včas a hlavně by nás to totálně utavilo, takže posledních cca 30 km jsme odjeli v soulodí na motor.

Vyvrcholením výletu byl pohled na stáda Bighorn sheep (Ovis canadensis – česky ovce tlustorohé). Tyto ovce jsou velmi podobné muflonům, ale žijí v extrémějších podmínkách a na rozdíl od muflonů nebyly nikdy domestifikovány. Jejich populace se začala významně snižovat, a tak jsou dnes pod drobnohledem organizace Idaho Fish and Game. Ta pomocí monitoringu (jednotlivé kusy jsou odchytávány, jsou jim odebírány vzorky krve a nasazovány obojky s GPS) zjistila, že stáda byly kvůli kontaktu s domácími ovcemi nakaženy zápalem plic. V poslední době se díky očkování a eliminaci takzvaných super-přenašečů pokles populace pomalu zastavuje.

Závěrečná fakta:

V chladicích boxech byly bloky ledu velikosti cihel a všechny potraviny vydržely perfektně vychlazené. (Stejné chladicí boxy se využívají i při sjíždění Colorado River v Grand Canyon, kde cesta může trvat až 18 dní. Při takto dlouhých cestách je jídlo velmi pečlivě rozplánováno a boxy se otevírají po týdnech. Jeden takový box vyjde přibližně na 460 USD.)
Plně naložený raft i s posádkou váží kolem 450 kg.
Nákup jednoho raftu včetně základního vybavení – úložné prostory, chlaďáky apod. – vyjde na 5.000 USD. (Kuchyně není součástí.)
Na komerční podmínky a cenu takto zorganizovaného výletu se můžete podívat např. zde.

Tenhle výlet ve všech směrech předčil naše očekávání. Jsme nesmírně vděční, že jsme mohli být součástí a pevně věřím, že to nebylo naposledy 🙂

Cesta z Black Hills do Nez Perce

16hodinovou cestu z Sheridan Lake (Jižní Dakota) do Nez Perce (Idaho) jsme rozdělili do 3 dní s přespáním v Sheridan (Wyoming) a Bozeman (Montana).

Deadwood (Jižní Dakota)

Podle Smlouvy z Fort Laramie z roku 1868 bylo území dnešního Deadwood přiděleno indiánskému kmenu Lakotů. Již 2 roky poté ale byla oblast nelegálně osidlována (tzv. squatting), což vedlo k četným, eufemisticky řečeno – sporům.

Zásadní zlom nastal v roce 1874, kdy zde výprava plukovníka George Armstronga Custera oznámila nález zlata. Tato zpráva rozpoutala Zlatou horečku a přilákala tisíce horníků, dobrodruhů a businessmanů. Vznikla tak nelegální osada Deadwood, která se do roku 1876 rozrostla na 25.000 obyvatel.

Deadwood stále formálně patřil Lakotům a když byl plukovník Custer v roce 1876 zabit v bitvě u Little Bighornu, výrazně to komplikovalo uplatňování federální jurisdikce. Deadwood se tak ocitl na území nikoho. Město se stalo symbolem bezpráví, resp. platilo právo silnějšího, a vraždy se stávaly běžnou součástí života. Soudní systém byl neefektivní, nespravedlivý a podléhal zájmům jednotlivců.

Zlatá horečka do města přilákala i takové osobnosti Divokého západu, jakými byli Calamity Jane či Divoký Bill (Wild Bill Hickok).

Calamity Jane, vlastním jménem Martha Jane Canary, byla jednou z nejdivočejších postav amerického západu. Narodila se v roce 1852 v Missouri, ale její rodina se během zlaté horečky přesunula postupně až do Wyomingu. Během dvou let ztratila oba rodiče, takže v jedenácti letech se jako nestarší dcera starala o svých 5 sourozenců. Živila se vařením, uklízením, byla tanečnice (dle některých zdrojů také prostitutka), hraničářka, pracovala jako zvěd pro armádu.

Odmítala se podřizovat pravidlům své doby – oblékala se do mužských šatů, pila, byla zatýkána, žila na okraji společnosti. Byla vynikající pistolnice, ale zároveň riskovala vlastní život, když se během epidemie neštovic starala o nemocné (čímž zcela nečekaně odkryla svou lidskost a laskavost). Vystupovala v show Buffalo Billa a její divoké příběhy se staly součástí národní mytologie. Stala se symbolem ženské odvahy, svobody a nezkrotnosti.

Přezdívku „Calamity Jane“ si údajně vysloužila při záchraně důstojníka během indiánského útoku – měla být kalamitou pro své protivníky.

Její život byl směsicí reality a legend. Tvrdila, že byla milenkou slavného pistolníka Divokého Billa Hickoka, a přála si být pohřbena vedle něj – což se jí nakonec splnilo. Zemřela v roce 1903 (na to, jakým způsobem žila, se dožila úctyhodných 51 let). Je pochována na místním hřbitově.

Pokud se někdy do Deadwood vypravíte, určitě se na hřbitově Mount Moriah Cemetery (zal. 1878) zastavte. Vedle Calamity Jane a dalších legend Divokého západu zde najdete i hroby vrahů, prostitutek a bohužel také dětí, které zde mezi lety 1878 – 1880 podlehly epidemiím neštovic, spály, záškrtu atd. Některé rodiny přišly o většinu svých potomků a někdy i o dospělé, které se o nemocné starali. Během epidemií se kvůli nebezpečí nákazy pohřbívalo během několika hodin po úmrtí a často bez účasti rodiny.

Devils Tower (Wyoming)

Skalní útvar, jehož vrchol je 1559 m n. m., vystupuje 386 m nad okolní terén a u úpatí má průměr 305 m.

Devils Tower je sopečného původu a vznikla před zhruba 50 miliony let, kdy byla k povrchu vytlačena žhavá láva. Později byly díky erozi odstraněny okolní měkčí horniny, takže zůstala pouze tato věž. Rozpraskaný povrch je důsledkem chladnutí a krystalizace lávy.

Pro místní indiánské kmeny je a vždy byla Devils Tower posvátná – existuje několik pověstí, jak vznikla. Podle jedné z nich bylo sedm dívek pronásledováno medvědem. Ukryly se před ním na nízkou skálu a začaly se modlit. Jejich modlitby byly vyslyšeny a skála se začala zvedat, až dívky vynesla do bezpečné výšky. Zvrásněný povrch stěn pak způsobil medvěd, který se snažil vyškrábat na vrchol.

Devils Tower je první národní památkou Spojených států. Za národní památku ji prohlásil v roce 1906 prezident Theodore Roosevelt.

Kolem Devils Tower vede značená trasa dlouhá něco přes 2 km. My jsme zvolili o trochu delší, cca 4,5 km dlouhý okruh.

Devils Tower si zahrála ve filmu Stevena Spielberga Blízká setkání třetího druhu (rok 1977). I po mnoha letech jsou zde na mnoha místech ke koupi suvenýry s motivy mimozemšťanů.

*Close Encounters of the Third Kind* (1977)

Bighorn National Forest (Wyoming)

Od Devils Tower jsme se vydali přes Bighorn National Forest do města Cody (Wyoming). Přejezd byl dlouhý, ale s absolutně dechberoucími výhledy a nekonečným stoupáním a klesáním zpět do údolí. Vystoupali jsme přibližně do 3.000 m n. m.

Old Trail Town v Cody (Wyoming)

Úplně fantastický skanzen Divokého západu s 26 skutečnými stavbami a vybavením z období 1879 – 1901. Skanzen Old Trail Town vznikl v roce 1967. Všechny budovy tehdy “sesbírali” různě po území Wyomingu a Montany, pečlivě rozebrali a znovu sestavili v Cody.

Jsou zde tisíce artefaktů a hroby několika významných postav (např. horala Johna Johnstona, kterého ztvárnil herec Robert Redford ve filmu Jeremiah Johnson z roku 1972).

Součástí je také srub indiánského zvěda jménem Curley z kmene Crow, který v roce 1876 pomáhal vést podplukovníka George A. Custera a 7. kavalerii do bitvy u Little Bighornu.

Z Cody do Bozeman (Montana)

Ať je cesta jakkoliv dlouhá – ať přejíždíme hory nebo nekonečné prérijní planiny – vždy je na co koukat. Na hranici Wyomingu a Montany jsme se ocitli mezi dvěma bouřkami. Viděli jsme snad třicet blesků, z nichž jeden bohužel zapálil nedaleký les.

Když se snažíte konečně někam dorazit, není jednoduché zachytit všechny ty neuvěřitelné momenty, které příroda kolem vytváří. Spousta zážitků zůstává jen v paměti. Možná alespoň toto video trochu přiblíží, co nás na cestách obklopuje. Tohle se prostě neochodí 🙂