50. týden: rok ve školce – rok v USA

Minulý pátek jsme slavnostně ukončili kindergarten a Oliver byl během Graduation Party pasován na budoucího školáčka 🙂 . A protože nám do odletu zbývá už jen týden, bylo to vlastně i symbolické ukončení celého našeho pobytu v USA. Ano, přiznávám, pár slziček mi ukáplo…

(Slovo kindergarten záměrně nepřekládám, neboť pro něj neznám český ekvivalent. Je to taková přípravka, řekněme nultý stupeň naší základní školy. V kindergarten se děti učí číst, psát a základy matematiky a přitom mají prostor i na spontánní hry a tvoření. )

Když nad tím tak přemýšlím, právě školka nás vtáhla do kolotoče místních svátků a s nimi spojených společenských zvyklostí. Díky školce jsme nahlédli do kuchyně americké kultury, místa, kde se rodí americká hrdost, sebevědomí a respekt. Možná to zní jako fráze, ale věřte, že není. Po školním roce stráveném zde jsem skálopevně přesvědčená, že nejvíce jsou děti formovány právě během prvních let školní docházky, a to s kým jsou ve třídě a kdo a jak je učí, je základní kámen pro jejich budoucí studijní a především sociální dovednosti. První roky formují celou jejich osobnost, ty další jsou už jen nadstavbou.

Obě děti přišly do školky s průměrnou znalostí jazyka (Olí o něco lepší, Kája rozuměla, ale nemluvila). Oba byli ve své třídě jediní cizinci a oba zvládli integraci během několika málo týdnů a naprosto perfektně. Není to ale pouze jejich úspěch, je to především díky tomu, jak je zdejší společnost přijala – bez rozdílů, předsudků a s přirozeným respektem k cizincům – i těm z “dálného východu”, jakými jsme pro ně právě my (já a děti – Tony ne 😉 .)

Sebeuvědomění

Během prvních dnů jsem ve škole zaslechla děti zpívat písničku s tímto textem:

I am special, I am special.
Don’t you see? Don’t you see? 
Someone very special. Someone very special. 
Yes, its me, yes, its me.  

Já jsem jedinečný(á), já jsem jedinečný(á). Nevidíš, nevidíš? Někdo velmi jedinečný(á). Někdo velmi jedinečný(á). Ano, to jsem já, ano, to jsem já.

Kroutila jsem hlavou a nechápala, co tím chce autor dětem říct a co si z toho mají odnést. Ano, i tohle je způsob, jak děti přivést k sebeuvědomění. (V Angličtině se říká self awareness a je to pojem, s kterým se tu pracuje hodně. “Zlí jazykové” a osvícení učitelé si oprávněně myslí, že možná až příliš. Pro mě je tohle něco naprosto nového. Nemyslím, že mi někdy někdo za celý život řekl, že jsem jedinečná.)

Americká hrdost

Že jsou Američané hrdí na svou národnost, to víme všichni. Přišli k tomu z mnoha různých směrů. Má to své historické důvody (první přistěhovalci byli ti nejstatečnější Evropané, kteří založili nejsvobodnější zemi na světě) a má to kořeny ve výchově. Jako příklad může sloužit Slib věrnosti vlajce Spojených států amerických, který předříkávají školáci každé ráno před vyučováním:

“I pledge allegiance to the Flag of the United States of America, and to the Republic for which it stands, one Nation under God, indivisible, with liberty and justice for all.”.

“Přísahám věrnost vlajce Spojených států amerických a republice, kterou představuje: jednomu nedělitelnému národu, před Bohem, ve svobodě a spravedlnosti pro všechny.”,

nebo např. vlajková jízda v úvodu všech BMX závodů, kdy děti za znění am. hymny projedou dráhu s vlajkami v rukách, přičemž přihlížející uctívají hymnu v tichosti, ve stoje, s pravou rukou na srdci.

Asi sem patří i obrovská úcta k válečným vysloužilcům (veteránům) a padlým ve válkách. Děti si ve školách připomínají jak Memorial Day (Den válečných obětí – poslední pondělí v květnu), tak Veterans’ Day (Mezinárodní den veteránů – 11. listopadu).  Veteráni jsou tu zvýhodňováni nejen vysokými výsluhami, ale i různými slevami, nebo všemožnými výhodami jako jsou např. vyhrazená parkovací místa (tak jako u nás pro hendikepované). S pojmem veterán se tu setkáváte zcela běžně (hrdě označená auta, slevy v obchodech, dopravní značení). Nejsem si jistá, kolik českých školkových dětí ví, kdo to je válečný vysloužilec.

Respekt k minoritám a různé jazykové vybavenosti

Možná jste si všimli, že skoro ve všech am. knihách a pohádkách pro děti najdete vyobrazené různé lidské rasy. Mezi dětmi musí být alespoň jeden afro-američan, asiat, indián..). Jdeme ještě o něco dále – děti se neučí pouze respektu k jiným rasám a národnostem, ony se učí poslouchat i jiné přízvuky angličtiny, tzn. že v dětských seriálech bude alespoň jedna postava mluvit anglicky s výrazným indickým, francouzským, nebo třeba ruským přízvukem. A pak se vám nestane, že se Američané budou posmívat vaší výslovnosti, tak jako se to stalo Tonymu v Čechách, když se číšnice jedné nejmenované restaurace náramně bavila při Tonyho objednávce kuřete s tím, že “kůže” opravdu nemá. Američané si jsou vědomi, že existuje nepřeberné množství přízvuků a všechny je respektují. Škoda, že čeština je pouze jedna.

Laskavost a fyzický kontakt

Nevím, jak to ty naše učitelky dělají, ale já se jim klaním až k zemi. Začnu tím, že kromě 7 volných dnů v roce, kdy je škola zavřená, nemají nárok na žádnou jinou delší dovolenou(!!). Ze zákona mají nárok na 10 dní, takže pokud si ty 3 dny navrch vyberou a chtějí nějaký den volna navíc, musí si ho nadělat. O letních prázdninách se počty dětí navyšují o starší sourozence, kteří mají ve školách prázdniny, takže jak Oliverova, tak Kájina třída se nafukuje dvojnásobně. (Toto platí pro jednu konkrétní soukromou školku, kam chodily naše děti, jak je to v jiných soukromých, nevím, ale ve státních školkách mají učitelé volna podobně jako u nás v ČR.) Já jet v tomto režimu, tak asi padnu na ústa.

Za celou dobu školní docházky jsem se nesetkala s jediným projevem nerudnosti, nebo povýšenosti. I když přijdete o 20 min pozdě, paní učitelka přeruší výuku a tak jako každý den přijde dítě s úsměvem přivítat a obejmout. Ta obětí sama o sobě mají obrovské kouzlo. Děti (a nejen naše) tento fyzický kontakt milují, a k paním učitelkám a vlastně i ke spolužákům si tak vytvářejí silné pouto.

“Americká výchova”

Není uvolněná. Děti se učí (jsou nuceni) zdravit, prosit, děkovat, omlouvat se, být zdvořilí… Za celou dobu jsem se na veřejnosti nesetkala s jediným projevem spratkovitosti nebo neúcty. Vzteklé děti bych spočítala na prstech (a to 2 prsty rezervuji pro ty naše dvě). Ne, opravdu, tohle je jedna z věcí, která mě tu překvapila asi nejvíc. Sice často nesouhlasím se způsobem, jakým se jejich “poslušnosti” dosahuje, ale minimálně navenek děti rozhodně nepůsobí, jako nevychovanci.

Zkouškové období

Co si představíte, když se řekne americká výuka? Já ji měla odjakživa spojenou s pojmy jako jsou: uvolněná atmosféra, prostor pro diskuze, spousty týmových projektů, důraz na prožitek a vztahy apod. To všechno může být, ale to podstatné chybí. Během roku jsem se setkala s několika učiteli, kteří učí na základních školách, a všichni byli za jedno: Ať je průběh výuky jaký chce, na počátku, v půlce a na konci roku ji prokládá vysoce standardizované testování dovedností, přičemž tak jako u naší celostátní maturity, obsah testů učitelé dopředu neznají. Bohužel, i tady to vede spíše k učení, jak obstát u testu, než jak aplikovat znalosti.

A jak jsme sami poznali, testování se v posledních několika letech prosáklo až na půdu místních předškolních zařízení. Vedle standardních věcí jako jsou barvy a tvary se už v Kájině třídě (3-4letí) učí a následně testuje základní znalost abecedy a spellingu a v kindergarten se testuje čtení a počítání. Všechny výsledky se pak srovnávají s danými benchmarky.

Například jeden z testů v kindergarten ověřuje znalost tzv. “sight words”. To jsou slova, která se děti musí naučit číst pouhým pohledem, resp. znát je nazpaměť. Na konci kindergarten by měly být schopné přečíst během 1 minuty následující seznam slov:

 

Během roku si děcka vedou žurnál. Buď píší o svých zážitcích, nebo jim paní učitelka přečte text a oni mají za úkol nakreslit obrázek a napsat, co se jim na příběhu líbilo. Výsledek může být třeba takový (jsem zvědavá, kdo to po Oliverovi rozluští 😉 ):

Jak vidíte, co se akademických znalostí týče, obecně tu platí “čím dříve, tím lépe”. Některé děti se učí číst už ve 4 letech. Pokud je děcko nadané, nic proti tomu nemám. Na druhou stranu, občas se tu v honbě za školními výsledky zapomíná, že u takhle malých dětí by (podle mého) mělo být na prvním místě zvládnutí základní sebeobsluhy a sociálních dovedností. Na druhou stranu, jak jsem zmínila výše, respekt se tu ve školách neučí, respekt se tu žije, a to všude, nejen ve škole. V tomhle máme u nás co dohánět.

Třídy netřídy

Na závěr mě ještě napadá jedna zajímavost. Včera jsem se byla s kamarádkou, co vyučuje 4. třídu, podívat do její školy. Škola byla postavena v 70. letech a jedinečná je tím, že kromě 1. třídy jsou všechna děcka vyučována v open space! Jednotlivé “třídy” jsou oddělené pouze zástěnami, knihovnami apod. Je to jeden veliký prostor, kde učitelé učí stále na svých místech a děcka se každý rok přesouvají. Původní myšlenkou je, aby se děti mohly učit navzájem nápodobou a odposlechem od starších. Nevyhovuje to každému, ale kdo úspěšně ukončí tuto základku, nemá prý v budoucnosti problém s koncentrací. Ve škole je 350 žáků. (Školní rok skončil, takže prostor je připravený k prázdninovým úpravám a malování a nábytek je uklizený ke stranám).

Poslední zvonění

Tak. Školní rok skončil, prázdniny začaly a nám zbývá poslední týden, abychom to tu zabalili a mazali zpátky domů :-). Po 51 týdnech strávených v USA dorazíme v pátek 21. 6. zpátky do Berouna. Už teď vím, že loučení nebude lehké, a tak doufám, že se s většinou z vás brzy uvidíme, a to nám pomůže s rychlejší a veselejší adaptací :-).