Tak a je to tady. Školkový rok zahájen a za děti prý “dobrý” – zdá se, že to bude nadnárodní odpověď :-). Tak ať vám to, děcka, dlouho vydrží..

Školku jsme začali vybírat prakticky ihned po příjezdu, a něco málo jsem tedy naťukla již v 2. týdnu. Většina z vás ví, že obě naše děcka chodily do berounské Montessori, takže jsme všechno směřovali tomu, abychom i zde vybrali “monteškolku”. Po zhlédnutí 6 různých školek a zvážení poměru cena/výkon jsme se ale nakonec rozhodli pro klasickou – také proto, že se děcka můžou během dne vidět. Sice jsou v různých třídách, ale mají několik společných aktivit. Podle zdejších kritérií je Olí (5) předškolák, patří tedy do Kindergarten, zatímco Kája (3) do Pre-school a tyto programy jsou bohužel v naprosté většině školek zcela oddělené.

Mateřská dovolená

Děti tu začínají chodit do školky velmi brzo. V Idahu v podstatě neexistuje zákon, který by všem zaměstnancům(kyním) zaručoval mateřskou dovolenou. Abyste měli zákonný nárok na 12 TÝDNŮ NEPLACENÉ mateřské dovolené (tzn. musí vám držet místo, ale nedostanete ani dolar), musíte minimálně 1 rok pracovat pro firmu s více než 50 zaměstnanci. (Firma nad 50 zaměstnanců se musí řídit federálním zákonem FMLA – Family and Medical Leave Act, který mateřskou dovolenou nařizuje.) V ostatních případech nemáte zákonný nárok na jakoukoliv mateřskou a záleží pouze na vašem zaměstnavateli, jakou má ohledně mateřské interní politiku. Naštěstí tu funguje konkurenční prostředí, takže v rámci firemních benefitů jsou některé mateřské částečně placené, nebo, pokud je zaměstnavatel lidumil, přidá i pár týdnů neplaceného volna navíc.

V praxi to znamená, že velká většina nastávajících maminek pracuje prakticky do dne porodu a do práce se vrací ve 3 měsících věku dítěte. (Samozejmě existují výjimky – někdo jde do práce dříve, někdo zůstává doma i několik let, podle finačních možností rodiny). Maminky často již z kraje těhotenství shánějí reference na chůvy a jesličky (Day-care), což je ostatně jedno z hlavních témat facebookové skupiny místních maminek. Jesličky tu jsou dost často součástí školek, takže dle občasného pláče jsem se ve školkách cítila jak na exkurzi v kojeneckém ústavu. O takhle malé děti se samozřejmě starají lidé se zdravotním vzděláním a v naprosté většině případů jsou od větších dětí oddělené.

Když nad tím vším přemýšlím, tak se vlastně vůbec nedivím, že odsud přicházejí takové vymoženosti, jako jsou pro nás neuvěřitelně “americké” manuály na uklidňování plačících dětí pro zamezení syndromu třeseného dítěte apod. Statisticky vzato zde daleko víc hrozí, že lidem bouchnou saze. Ty ženský prostě ráno musí mazat do práce… :-(.

Ve školce

V našem městě – nevím, jak je to jinde – neexistují státní školky pro děti do 5 let, pouze soukromé. První státní zařízení pro děti je až Kindergarden (naši předškoláci). A vůbec, teď trochu odbočím: v Idahu je povinná školní docházka od 7 do 16 let. Dost populární je tu vzdělávání doma, tzv. homeschooling, přičemž ten stát nijak nereguluje, ani nemonitoruje, což znamená, že děcka nejsou nikde přezkušována (!)

Jedna věc se mi tu hodně líbí, a to je flexibilita. Dítě zapisujete do školky i během školního roku a pokud se rozhodnete školku změnit, pak obvykle stačí dodržet 14 denní výpovědní lhůtu. Ovšem, něco za něco, takže umístit 1 dítě do školky vás tu bude stát něco mezi 10 000 a 17 000 Kč/měsíc (jesličky jsou ještě o něco dražší) a to není všechno. Skoro bych řekla, že tou flexibilitou to končí… Našli jsme jedinou, výjimečnou a nejdražší školku, kde dětem připravovali obědy. Ostatní školky nabízejí max. sváču, naše ani to ne. Tzn. – a teď mluvím o naší konkrétní školce – veškeré jídlo si děcka nosí ve svačinových boxech a pití v plastových lahvích. Děti se ve školce nepřezouvají, denně si nosí batůžky s náhradním oblečením a s přikrývkou na spaní. Ve školce nic nezůstává. Školka má svá hřiště, oddělená podle věku dětí, kde děti tráví veškerý čas venku. Neexistují žádné procházky, ani výlety. (Na jejich obranu, musím přiznat, že procházet se podél silnice x mil doleva nebo doprava zrovna není ideální. Pokud některé školky, výjimečně, zorganizují výlet, tak prosí o doprovod dobrovolníky z řad rodičů. Ano, bezpečnost dětí je tu na primárním místě..) Před nástupem do školky máte povinnost dítě vybavit základními výtvarnými a hygienickými pomůckami v hodnotě cca 700 Kč. Je poměrně standardní, že děti část dne sledují televizi. V naší školce naštěstí až pozdě odpoledne, takže se nás to netýká. Co se péče o děti a denních výukových i hracích aktivit týká, pevně věřím v nadstandard, ale to ukáže teprve čas.

Abych to ukončila pozitivně: První týden se dětem ve školce líbilo, jazykově to zvládají a co se jídla týče – stejně bychom museli Káje vyvařovat bezlepek, takže nás to vaření zas tak neomezuje. Vlastně jsem ráda, že máme kontrolu nad tím, co tam oba baští. No a přiznávám, že první den pár slziček ukáplo, hlavně tedy těch mých… :-).

Bikros

Minulý týden byl zcela monotématický. V pondělí jsme se byli podívat na místní BMX dráze Cherry Hill, kterou sveřepě nazýváme Nižbor, na “dnu otevřených dveří”. Provozovatelé a několik profi jezdců se nás snažilo nadchnout a v rychlosti zasvětit do krás bikrosu. To první se jim povedlo na jedničku. Olí je už od malička spíše jezdec než chodec a miluje v podstatě všechno, co má kola, včetně trakařů, kočárků a nákupních vozíků. Nás vždy stojí hodně sil mu vysvětlit, že jsou i místa, kam se na kole dojet nedá. A já pevně věřím, že se na tratích dostatečně vyřádí :-). Ovšem to zasvěcení ještě bude chvíli trvat. Například první den Olí vlastně vůbec nechápal, co znamená vyhrát nebo se umístit. Závod odjel na pohodu, radoval se, že dostal stuhu a na ní “trojku” a užil si den.

Už jako člen USA BMX se Olí každý den až do soboty účastnil série závodů nazvané Speed Week. V pátek se promítal legendární film “Rad” a my jsme využili nabídky organizátorů a po zhlédnutí filmu přímo v prostoru dráhy přenocovali v zapůjčeném stanu. Přivezli jsme několik stuh, trofejí a medailí a já si už živě představuji, jak to všechno vezeme zpátky domů :-).

Jinak bikros (Bicycle motocross, ve zkratce BMX) má své kořeny kolem roku 1960 v Kalifornii, kde se místní děcka snažila na kolech napodobovat závodníky motokrosu a jezdit v podobném oblečení na podobných tratích. Pak se začaly stavět speciální tratě přizpůsobené právě pro bikrosová kola. Zpočátku to tedy byl sport především pro děti. Jakmile dorostly, přesedlaly na motorky. V současné době se soutěží ve všech věkových kategoriích a od roku 2008 je to olympijský sport.

Protože já jsem tímto sportem zcela nepolíbená (kromě toho, že jsem jako dítě na svém po bráškovi zděděném BMX 20, alias cyklouši, drandila v lese za barákem), snažila jsem se po nocích nastudovat místní pravidla jízdy i hodnocení. Zatímco v Evropě a všude jinde po světě je bikros začleněn pod UCI (cyklistickou mezinárodní federaci), v USA působí ABA (Americká bikrosová asociace), která pořádá i vlastní mistrovství světa a tratě má na území USA, Kanady i Mexika. Existuje tu jednotný systém bodování závodníků na všech tratích po celém USA. Takže prakticky stačí vybrat si domovskou trať, stát se členem USA BMX (členský poplatek je 60 USD/rok) a můžete závodit sami za sebe na jakékoliv trati po celých Státech a v části Kanady i Mexika.

Zatímco u nás se jezdí vyřazovací (KO) systém v rámci věkové kategorie (a pokud ne, tak mě prosím rychle někdo fundovaný opravte..:-)), tady se jezdci hodnotí na dvou úrovních. Za každou odjetou jízdu v sezóně se (podle umístnění, počtu závodníků v jízdě a výkonnosti) započítá určitý počet bodů. V další sezóně se pak podle počtu bodů snižuje startovní číslo. Tedy čím nižší startovní číslo, tím větší borec v dané věkové a výkonnostní kategorii. Druhá linie jde přes výkonnost. Každý závod se skládá ze 3 jízd. Vítězem závodu se stává jezdec s nejnižším součem umístnění v jednotlivých jízdách. Jestliže nováček (Novice) vyhraje 10 závodů, postupuje do střední kategorie (Intermediate), jestliže jako Intermediate získá 20 vítězství, postupuje do kategorie Expert, což je nejvyšší amatérská výkonnost. Toto platí pro chlapce, dívky mají kategorie zjednodušené.

Počet bodů každého člena USA BMX (je jich kolem 70 000) je k dipozici on-line a USA BMX je jediná databáze s veškerými informacemi o bikrosu a výsledky všech závodníků.

No a samostatnou kategorii mají i odrážedla, takže nejmladším účastníkům nejsou ani 2 roky a závodí i s dudlíkem v puse :-). Třeba takhle.

 

Lake City Bicycle Collective

Možná, že podobná organizace funguje i u nás, nevím. Tady působí jakási sběrna ojetých kol s názvem Lake City Bicycle Collective, kde několik nadšenců (1 manželský pár a pár dobrovolníků) kola rozebírají a nová sestavují. Servisovaná kola pak rozdávají dětem – případně i dospělým, kteří si nemohou dovolit kolo vlastní. Tato nezisková organizace je živá z peněz donátorů a lidí, co mohou za kolo zaplatit. Kola jsme tam za 40 USD koupili i my.

Další možností, jak si mohou děti kolo zasloužit, je pomoc při servisování. To nám dává obrovský smysl, takže každý čtvrtek tam Tony s Olím jezdí “pracovat”. Olí má samozřejmě problém povolit jakýkoliv šroub, ale aspoň se kolem toho motá a třeba jednou s taťkou sestaví i pěkné kolo na bikros ;-).

 

Full Moon Bike Ride

Každý měsíc tu místní kraft pivovar pořádá jízdu na kolech při úplňku. To je další prima aktivita. Hlavně když mi Olí před odjezdem říká: “mami dobrou, uvidíme se ráno..” Beru to jako trénink… :-).

Myslím, že je nejvyšší čas vrátit se zpět na začátek a vyřešit jeden restík. Ačkoli jsem psaní o 4. červenci v počátečním zmatku přešla, tyhle oslavy si jednoznačně zaslouží alespoň pár řádků. Přílet jsme si ostatně naplánovali tak, abychom je stihli.

Den nezávislosti – koho zajímá koho na čem, kdy, kým a co tomu předcházelo, koukněte na wikipedii. Já to shrnu třemi větami a radši budu psát o tom, jak to vypadá v ulicích. Takže: 4. července 1776 byla schválena Deklarace nezávislosti Spojených států amerických (na britské nadvládě). Za hlavního autora deklarace je považován třetí prezident Thomas Jefferson. Velká Británie uznala samostatnost USA v roce 1783, čímž byla ukončena i válka za nezávislost.

A teď jak to probíhá: 4. červenec je největším svátkem amerického patriotismu. Přípravy na oslavy zahrnují nákupy a výrobu rozličných předmětů (vlaječek, odznáčků, větrníků,  barev na obličej, všelijakých svítících vymoženosti, exteriérových i interiérových dekorací,  nádobí, oblečení, módních doplňků, psích obojků apod.), které mají jedno společné, a to jsou barvy americké vlajky, případně motiv vlajky samotné. Americké vlajky můžete vidět na mnoha místech během celého roku, ale 4. červenec – to je o několik levelů jinde :-).

Součástí oslav jsou přehlídky, nebo lépe řečeno průvody městy. Průvod v Coeur d’Alene prochází hlavní ulicí směrem do centra a trasa je dlouhá cca 2 km. Již v předvečer si někteří vykukové zajistí nejlepší místa tím, že si přistaví plážové či jiné židle podél ulic. Během dopoledne se pak okolí hlavní třídy židlemi a lidmi na nich, vedle nich a za nimi zcela zaplní. (Mimochodem, u nás by se pravděpodobně stálo, případně sedělo na obrubníku, či lezlo na veřejné osvětlení, tady se daleko více při takovýchto příležitostech sedí na židlích. Obdobně i na pláži lidé rádi sedí.)

Být součástí průvodu je prestiž a přípravy se nepodceňují. V čele pochoduje armáda doprovázena armádními vozidly a veterány, za nimi veteráni (vojenští vysloužilci) a velmi početná skupina lidí připomínajících padlé ve válkách, dále hasiči, záchranáři, reprezentanti menšin, vedení města, různých zájmových a politických spolků, sportovců, místních firem atd. apod. Lidé jsou oděni do vtipných kostýmů, za hlasité podpory publika předvádějí všelijaké kejkle, případně mávají z alegorických vozů. Dětem rozhazují předměty s americkými symboly nebo chrlí bubliny z bubble machines (česky možná bublinochrličů? Tak bohužel, obchodní název je “výrobník bublin” 😦 ). Vše je barevné, hlasité a z účastníků je cítit nadšení pro věc a zdravá hrdost. Průvodu se účastní velmi početná skupina muzikantů, jejíž součástí byl po deseti letech opět i Tony. Policejní vozy průvod zakončují a po cca dvou hodinách se účastníci a davy přihlížejících odebírají k domovu nebo do městských parků. Městem se pak táhne vůně barbecue a do nočních hodin se vyčkává na velkolepý ohňostroj. (Mimochodem, ve spoustě států, vč. Idaha, je zakázáno prodávat, a laikům tedy i používat, pyrotechniku. Výjimkou jsou indiánské rezervace. Tam se pyrotechnika střílet smí a Indiáni si jejím prodejem vydělávají. Rezervace v mnoha oblastech nepodléhají státním nařízením, řídí se dle vlastního práva. Proto hojně provozují např. i kasína, která jsou mimo rezervace ilegální.)

Malou ochutnávku z průvodu můžete vidět zde. Je to odkaz na reportáž místní televizní stanice.

Fotky a některá moje videa jsou ve fotogalerii. Ale bohužel, ten den jsem velmi bídně zdokumentovala, takže alespoň přidávám nadmíru zdařenou, a proto staženou 😉 , fotku ohňostroje.

 

Doufám, že nejhorší máme za sebou. Dnes ráno na mě mrklo slunce a i Air Now hlásí zlepšení situace.

Včera nás ale kouř doslova pohltit. Předpověď hlásila 32°C a jasno, ale všude bylo tolik kouře, že když zrovna vykouklo slunce, vypadalo, jako když se na něj díváte přes pivní láhev při zatmění. Teplota klesla na 24°C a mapa stavu ovzduší vypadala takto (my jsme ten černý puntík pod písmenem p ve slově Spokane).

Požár způsobený bleskem devastuje Glacier National Park ve státě Montana. (Park je od nás asi 240 km vzdušnou čarou, ale autem skoro 5h.) Požár zatím není pod kontrolou a spálil už více než 30 km². Naposledy tu oheň řádil v roce 2003. Je to smutný pohled :-(.

A takový je reál:

http://www.foxnews.com/us/2018/08/19/father-son-speed-through-hell-to-escape-montana-wildfire.html

V pondělí ráno jsme vstali a cítili všude kolem kouř. Říkám si, jestli soused pálí harampádí na dvoře, nebo že by už začala topná sezóna? Byl to štiplavý kouř, který dráždil ke kašli. Zavřeli jsme okna a dopoledne strávili raději u pexesa. Během dne se vzduch vyčistil a my jsme zas vyrazili na kolech k vodě.

Viditelnost je ale celý týden významně snížená. Západní část Spojených států se jako každý rok potýká s množstvím ničivých požárů. Pro představu, co je to množství, jsem vám stáhla Idaho Fire Map. Ten černý puntík pod hromadou ohýnků na severu je Coeur d’Alene.

Dnes jsme vyrazili na výlet do Státního parku Round Lake asi 45 min. severně od Coeur d’Alene, kde místní Rangers (zaměstnanci parků, kteří udržují lesy, jezera, kempy, turistické cesty, starají se o celkovou bezpečnost lidí, fauny i flory apod.) pořádali krátkou přednášku pro děti o požární bezpečnosti.

Tak já vám k tomu dohledám trochu statistiky a něco o požárech napíšu:

Požár je tu považován za běžný jev. 90% požárů je způsobeno lidským počínáním, zbytek např. úderem blesku nebo samovznícením. Kromě toho, že má požár známé devastující dopady, tak má kupodivu i svá pozitiva. Významně pomáhá v boji proti škůdcům, zúrodňuje půdu, vytváří prostor pro další růst vegetace a také zamezuje rozšíření dalších požárů – co shořelo, znovu nechytne :). Takže hasiči nejenže hasí, ale požáry i “řídí” – zamezují jejích šíření a prakticky je nechávají hořet.

Jednou z činností Rangers je péče o les, aby v případě, že začne hořet napáchal oheň co nejmenší škody. Prostě prořezávají suché větve, kácí soušky a sbírají a pálí chrundí :). Tady jsme vyfotili, jak to vypadá před a po jejich zásahu:

Státní Park Round Lake je jeden z menších, a tak celoročními zaměstnanci jsou pouze 3 lidé. Sezónně vypomáhají dobrovolníci.

Letošní statistika požárů nijak nevybočuje z průměru. Západní státy momentálně hlásí 103 významných požárů na území 7.360 km² (asi jako celý Plzeňský kraj). Pod kontrolou je pouhých 8, zbytek si zatím hoří svým životem. Od začátku roku bylo k dnešnímu dni nahlášeno 40.880 požárů a shořelo cca 23.000 km² (Praha, Středočeský a Jihočeský kraj dohromady). Pokud někoho zajímá zdroj, tak mrkněte zde.

A teď ještě k té kvalitě vzduchu: Existuje server Air now, který k dnešnímu dni asi 18 km od místa, kde jsme byli, hlásil toto:

Tak jsme rádi, že jsme zase sjeli těch pár kilometrů na jih a snad se nám ten nepříjemný kouř už vyhne.

A ještě dotatek: Děti se tu o nebezpečí a prevenci požárů dozvídají prostřednictvím kampaně nazvané Smokey the Bear.

Kampaň vznikla na základě reálného příběhu o zachráněném medvíděti, které přežilo ničivý požár v Novém Mexiku v roce 1950. Medvídě tehdy odvezli do Santa Fe, kde popáleniny ošetřili, a Smokey pak žil a dožil v ZOO ve Washington D.C. Příběh o něm se vypráví dodnes – právě držím v ruce omalovánky a komix, kde je příběh krásně popsán :-).

Již delší dobu přemýšlím, co zajímavého vám mám napsat, když se prakticky každý den válíme u vody a chladíme převařené mozky :). Rozhodla jsem se tedy, že začnu psát tématicky a když je vedro, tak o vedru a o tom, jak se s tím pereme my tady.

Dnes se ochladilo o celých 11°, a tak v příjemných 30° Tony s dětmi vyrazili na kola a já se vrhám do psaní :-).

Na místě, kde bydlíme, zatím pršelo pouze jednou (asi 10 min. v prvním týdnu). Včera tu bylo 41°, jinak norma je kolem 34°. Ovšem obrovský rozdíl proti ČR je v tom, že tu nemáme starosti s vodou – a to je znát. Během letních měsíců tu prakticky vůbec neprší, takže kde tu vodu berou?? Podzemní voda se doplňuje především ze sněhových srážek. Sněhu je tu v zimě dost – prý až nepříjemně dost, tak uvidíme… :-). Takže všechno je tu nastaveno tak, aby na jaře zachytili, co nejvíce vody – a z toho vyžijí přes léto.

Marně přemýšlím, nad českým ekvivalentem – třeba na to během psaní přijdu – tady se říká: The grass is always greener on the other side (of the fence). Tedy že vždy se nám zdá lepší to, co mají ostatní, než co máme my.

Ano, na trávě tu záleží, podle trávy se pozná, jak se lidé starají o dům a možná i o sebe.. A tak tu všichni zavlažují jak vzteklí (a my jim těmi zavlažovači s radostí probíháme). Voda tu stříká skoro všude a co není zalité, je zheblé..

A teď k těm hicům – Coeur d’Alene je na takováhle horka připravený. Je tu neuvěřitelně zeleně, vzrostlé, pro mě až gigantické stromy všude kolem. Náš domek je ze všech stran stromy odstíněný, takže i v 35° tu je příjemně chladno.

Přímo centrem města se táhnou stovky metrů pláže a k tomu přiléhají parky, kde se můžeme opět ráchat ve vodě. Všude fontánky s pitnou vodou, takže s sebou člověk netahá hektolitry.

Lidé se často koupou oblečení (především děti) a pak chodí v mokrým oblečení po městě dokud neuschnou. Dokonce jsem zaslechla názor, že převlékání se z mokrého do suchého je typicky evropská posedlost :). Ano, zpočátku jsem si klepala na čelo, ale teď už mi jsou výhody zřejmě :). Prostě voda je tu všude kolem a když je vedro, tak je přirozené být mokrý :-). Dokonce i lidé, co jdou evidentně z práce, se chodí do water parků osvěžit a vůbec neřeší, že jsou mokří. A vlastně málokdo si na ty hice stěžuje.

Co se týče pitné vody: Pijeme prakticky kdekoliv po městě z fontánek a za vodu neplatíme ani v restauraci. Postaví před vás půllitr vody s ledem a očekávají další objednávku něčeho, co se, podle nich, dá pít. My jsme jedni z mála, co jim ta voda stačí (ano, opravdu preferujeme vodu před přeslazenými limoškami), a když ne, tak ji bez mrknutí oka zdarma dolijí :).

V Berouně se proti tomu, jak přežíváme vedra tady, zaživa grilujeme a je to jen kvůli tomu, že není, kam se před sluncem schovat a kde se osvěžit… tak si říkám, že asi nezbývá, než si připustit, že vedra budou, a začít tomu žití ve městech přizpůsobovat.

The Route of the Hiawatha

Máme za sebou pohodový 24 km dlouhý výlet na kolech The Route of the Hiawatha. Trasa vede na pomezí států Idaho a Montana a prochází 10 tunely a přes 7 vysokých žel. mostů. Původně sloužila jako železniční trať s hodně zajímavou historií, kterou, si můžete přečíst zde.

Ve zkratce: Tento železniční úsek byl vystavěný v letech 1907-1911 jako napojení trasy Milwaukee Road. Milwaukee Road začínala v Chicagu a zahranovala kolem 6.000 mil tratí na středozápadě USA. Na výstavbě tohoto nového úseku pracovalo kolem 9.000 lidí mnoha národností. Náklady na výstavbu se z odhadovaných 45mil. vyšplhaly na 234mil. USD. Území, kterým vedla trať, zachvátil v roce 1910 mohutný požár (zdevastoval území přes 12tis. km² – celý Středočeský kraj a Praha dohromady), v tunelech se tehdy zachránilo přes 600 lidí. Dny největší slávy trať zažívala po své elektrofikaci. Poté začala upadat a prošla několika bankroty. Poslední vlak tudy projel v roce 1980.

Nyní je cesta, kudy trať vedla, zpřístupněna pouze cyklistům. Cesta začíná nejdelším, 2,7 km dlouhým, tunelem. Tunely jsou zcela temné, povinným vybavením je tedy helma a čelovka. Asi nejlepší na celé trase je fakt, že vede celou dobu z kopce a na konci na vás čeká vyřazený školní autobus a vyveze vás zpět na začátek ;-). Olí šlapal jako ďábel a Kája se poprvé v životě vezla ve vozíku za kolem. Té už tolik do skoku nebylo – nebo vlastně bylo – až moc. Kromě toho, že jsme z ní málem vytřásli duši, ještě 3/4 cesty nic neviděla, protože měla úplně zablácený výhled. Byl to jediný den, kdy jsme tu zažili pořádný slejvák. Vlastně ne tady, ale tam. Bláto jsme měli všude a stálo to za to.

Motorka a moje první jízda autem

Tony tu má Yamahu, co s ním nestačila najezdit ani 7000 mil a pak 10 let stála v garáži :-(. Tak ji křísíme.. Protože bylo potřeba motorku přivést, nezbylo mi, než sednout do auta a jet. Jezdí se tu především v automatech, takže už obsluha stroje mi dává trochu zabrat. Člověk prostě musí odpojit pravou ruku a levou nohu. Také jsem si načetla vyhlášku, je tu několik drobností zcela odlišných od našich pravidel.

• A four-way stop na křižovatce: všichni mají stopku a kdo dřív přijede, ten dřív odjede. V případě, že auta přijedou současně, přednost má ten v pravo. (Tohle pravidlo mi dělá starost, protože si opravdu nepamatuju, kdo jak přijel, ale prý je to docela normální a rozhodně nejsem jediná.)
• Chcete-li na světelné křižovatce odbočit vpravo, můžete i na červenou. Předtím je ale třeba zastavit, jako by tam byla stopka a jet pouze v případě, že zleva nic nejede.
• Na neznačené křižovatce typu T pokud přijedete “zespoda”, musíte dát přednost jak autu v pravo, tak vlevo.
• Při řízení je zakázáno číst, psát, přijímat nebo posílat textové zprávy. Telefonování je v Idahu povoleno.
• Řidičský průkaz v Idahu (v jiném státě to může být jinak) získávají děcka už v 15 letech. Platí ale omezení, že první rok mohou sami řídit pouze ve dne (nejdříve půlhodinu před východem a nejpozději půlhodinu po západu slunce). V nočních hodinách mohou řídit pouze s doprovodem starším 21 let.
• Omezení pro řidiče pod 17 let – prvních 6 měsíců od získání řidičského oprávnění řidič nesmí v autě vést více než jednoho pasažéra pod 17 let, pokud není jeho příbuzný, nejsou oddáni, nebo nejsou ve vztahu daném adopcí. Jinými slovy: Řidič nesmí převážet hromadu kámošů, aby je někde “nezrakvil”, ale může převážet např. své sourozence. Toto omezení je poměrně nové, platí od roku 2007.
• A pak taková lahůdka je např. tato křižovatka… Naštěstí, tady na “venkově” mi nic podobného doufám nehrozí :-).

Obecně se tu jezdí výrazně pomaleji a opatrněji než u nás. Obvyklá rychlost ve městech je 25mph (asi 40 km/h), na dálnici max. 75mph (120km/h). A rychlost se tu dodržuje, takže především při dlouhých přesunech máte pocit, že za volantem umřete. Na druhou stranu, dost často jezdíme s dětmi na kolech a řidiči jsou nejen díky nízké rychlosti, ale asi tak nějak přirozeně více opatrní. Jakmile vidí dítě na kole většinou mu dávají přednost, úplně zastaví a skoro vždycky dávají úsměvem nebo máváním najevo, že o děcku ví. To je hodně příjemné.

Teď už pomalu můžu říct, že se situace uklidňuje. A hlavně, co jsem ještě nenapsala, je fakt, že Tony tu má neskutečné zázemí u všech kamarádů a příbuzných, kteří nám půjčují, dávají, vypomáhají, jak se dá. To je prostě super. A navíc tu perfektně fungují různé bazary a “garage sales”, kde člověk nakoupí za hubičku. Třeba pračku jsme v bazaru koupili za 6,5 dolaru (napřed chtěli 20, ale bez garance, že bude fungovat – tak jsme to ukecali na 10 a pak nám u kasy dali 35% slevu) a pračka pere :))). Dětská kola máme půjčený od kamarádů a naše jsme koupili dohromady za 40 dolarů :))). Takže takhle. Ovšem na druhou stranu za jídlo tu necháváme strašný balík. To jsou fakt horentní sumy. Takže neustále hledáme cesty, jak tu to žití zlevnit, protože dát 4 dolary za jednu papriku, to je fakt nelidský… :(. Chybí nám tu zahrádka, ale už máme nějaké tipy na samosběry a plantáž borůvek, kam se chystáme zajet.

Léto užíváme na plné pecky. Máme to asi 200m k obrovskému a neuvěřitelně čistému jezeru, tak jsme tam skoro každý den. Ve městě je tu spousta parků a dětských hřišť, různé water parky.. Dneska jsme byli s BMX parku (Olí se rozhodl, že tomu místu bude říkat Nižbor 🙂 ), tak se Olí s bratránkem vyřádili na kolech. A když už jsem u toho bratránka (bude mu 10 a narodil se až když se Tony odstěhoval), na dnešek u nás spal a ráno se Tonyho ptal, jestli se Tony narodil tady nebo v ČR… docela úsměvné. Zatím k sobě s Tonyho sestrou a jejími dětmi hledáme cestu. Jsou nadšení, že jsme tu, hodně srdeční, laskaví, ale přeci jen styl života mají odlišný než my.

Tony se rozhodl, že v našem domečku se s děckama fakt nedá moc pracovat, tak ráno kolem 6:30 sedne na kolo a v 7 už stepuje před kavárnou v centru, kde úřaduje celé dopoledne. Na oběd se vrací domů. Nevím, jak dlouho to takhle půjde dělat, ale doufám, že dost :)). Minimálně do té doby, než najdeme nějaké odhlučněnější bydlení :). Domek, v kterém bydlíme, je totiž na prodej. Takže jestliže se domek povede prodat, budeme mít měsíční výpovědní lhůtu.. Máme povinnost pustit sem realitkáře spolu se zájemci a nebýt u toho. Zatím nás to nijak neomezuje – naopak, pozitivní je na tom to, že tu musíme udržovat jakžtakž uklizeno :). Už tu bylo asi 5 zájemců, další 2 se nám podařilo odradit osobně :)).

Začali jsme chodit do knihovny. Registrace je zdarma a knihovna pořádá spoustu zajímavých akcí pro děti – tvoření, čtení, koncerty. Myslím, že především na podzim budeme v knihovně víc než doma :-).

Jak začít? No, po pravdě, je to tu pěkný mazec – být tu na dovolené, tak pohoda jazz, koupačky, klídek, ale v našem případě, když přijedete do prázdného domu, se máme co ohánět. Pořád někde něco sháníme a stále nám něco chybí.

Minulý týden jsme strávili obcházením školek, aby děcka někam v září vzali. Byli jsme asi v šesti a viděli jsme opravdu velké rozdíly. Například ve školce, kam chodil Tony, se od té doby snad vůbec nic nezměnilo. Zastydlo a studeno a všude strašných věcí – oni snad za těch 35 let nic nevyhodili! A naopak, viděli jsme i školku, kde po nás dohromady za obě děti chtěli úctyhodných 33 tis. Kč/měsíc. Oproti ostatním školkám tam dětem dají i oběd (v našem případě dokonce bezlepek). Ano, opravdu. Zde děti nemají ve školkách oběd, mnohdy ani svačiny. Všechno si tahají s sebou ve svačinových boxech. Óóo, jak jsme u nás rozmazlení :)).

A teď realita: Tony ráno vstává v 5:30, aby stihnul meetingy v ČR, pak si přes poledne střihneme pár výletů po obchodech, bazarech, doktorech, školkách nebo imigračních úřadech (zatím stále nevíme, jestli můžu zůstat do léta nebo ne), k příbuzným nebo cokoliv dalšího je třeba zařídit, a večer k tomu sedne znova. Já jsem se ještě neodhodlala řídit, takže dost věcí visí na něm :(.

Náš domek máme 2+kk nebo jak je to – prostě kuchyně s obývákem a jeden pokoj pro děti. A ještě dole je “basement”, ale to není nijak odhlučněné a děti chtějí být stejně s námi nahoře. Pokud se chcete podívat, kde pobýváme, mrkněte na google maps na adresu: 551 S 15th St Coeur d’Alene, ID 83814. Je to hodně starý domek, ze kterého jsem byla ze začátku dost rozčarovaná, ale pomalu začínám objevovat výhody (malý dům-rychlý úklid, vše po ruce, je to tu perfektně odstíněné stromy a skvělá lokalita – pěšky k jezeru a do centra – o tom se tu může kde komu jen zdát). Je to ale fakt na spadnutí…

Kdyby to náhodou vypadalo, že si stěžuju, tak to je jen zdání 😉 – rozhodně jsem čekala, že to nebude úplně pohodička, s tím jsme do toho oba šli. Takže očekávání ten náš výlet zatím plní 🙂 a myslím, že postupem času, a až konečně sednu za volant, se to začne trochu uklidňovat.

No a jestli si budu číst tenhle e-mail o Vánocích pevně věřím, že se tomu budu smát a radovat se, jak jsme to nakonec pěkně všechno zvládli :).

Tonyho rodinu jezdíme navštěvovat pravidelně skoro každý rok, ale tentokrát jsme se rozhodli pro trochu delší návštěvu – zůstaneme celý rok. Kromě naprosto zjevných důvodů (být blíže rodině, poznat kulturu a naučit děti i mě jazyk) mě osobně láká i možnost zkusit žít opět od začátku. Nelpět na tom, co jsme shromáždili, ale naopak zažít krásu minimalismu ve věcech a maximalismu v prožitku. Myslím, že jsme na dobré cestě :-).

Po několika měsíčním maratonu příprav konečně letíme. A cesta je výživná. 27 hodin od dveří ke dveřím. Děti byly skvělé, nadšené, později úplně vyčerpané. Olí několikrát zvracel.

Na letišti v Danveru nám policejní pes vyčuchal zbytek baget se salámem a museli jsme je po vyrvání z jeho huby vyhodit.  Jo, holt školácká chyba. Kolikrát jsem už byla v USA? Možná sedmkrát? Opět jsem neudržela v hlavě, že s masem, ovocem, zeleninou a měkkými sýry nás tam nepustí. Škoda, byly to bezlepkové bagety pro Káju.

V Denveru nás také čekalo 8h mezipřistání (mezi 1 a 9h ranní). Soucitná paní nám při odbavování poradila, ať se jdeme s dětmi nadechnout čersvého vzduchu ven z letišní haly – v Coloradu bývá teplo, ten den bylo 39º.

Létání s dětmi by vůbec vydalo na samostatnou kapitolu. Olí už má za sebou 31 letů, Kája 15. Nechápu jak, ale vždycky to nakonec nějak dáme :-).