11. týden: návštěva

Zkraje týdne jsme zvažovali, že bychom se na víkend podívali za dědou na jih. Na jih znamená do hlavního města Boise, kam se Tonyho tatínek asi před 10 lety odstěhoval. Se svoji druhou ženou tam koupili menší domek – a o to větší pozemek.

Děda nás ale předběhl a dorazil naopak k nám nahoru, za což jsem mu nesmírně vděčná, protože nás ušetřil 643 km dlouhé cesty, kterou absolvujeme prakticky pokaždé, když do Států jedeme. A nepřijel s prázdnou, nýbrž řádně obtěžkán letošními výpěstky a úlovky! Děda i jeho žena jsou totiž v Boise poměrně proslulí, náruživí pěstitelé všeho, co si dokážete představit. Už někdy v únoru začínají předpěstovávat až několik tisíc sazeniček a obvykle si jimi zaplní vedle skleníků i celý dům. Kromě známé klasiky pěstují melouny, a letos dokonce i buráky. Z vaření piva děda v poslední době přesedlal na výrobu vína, takže co se nesní, neprodá a nerozdá, to zkvasí. Boise je v podstatě oáza uprostřed pouště. Léto je tam dlouhé s teplotami běžně kolem 40° C, takže úrodě se daří (a je to také důvod, proč jsme návštěvu plánovali až na září).

O víkendu jsme ve frcu za 39 dolarů koupili rozkládací stůl a 4 další židle, pozvali švagrovou a její děti na sobotní i nedělní večeři a všichni se společně ládovali nalovenými okouny a spoustou zeleniny.  A když už jsem u té rodiny – neboli “Kam až sahají Komovi”:

Děda je z 5 dětí, maminka byla ze 4. Kromě dědy měli všichni jeho sourozenci tři a více dětí. Když to shrnu: Tony má tedy 3 tety a 4 strýce (+ jejich manžele a manželky, které teď nepočítám), 12 sestřenic a 10 bratranců.

Živě si pamatuji na svůj první let do USA, když jsem s poctivostí vlastní chtěla nastudovat alespoň jména nejbližších příbuzných. Dost jsem se v tom ztrácela a když mi Tony začal kreslit rodinný strom, usoudila jsem, že je to nad mé síly a celou akci odpískala. Doteď se to za běhu učím, navíc s hendikepem, protože si špatně pamatuji jména a bohužel i tváře..

Ty sluníčka na mapě dole, to jsou místa, kde momentálně všichni bratranci a sestřenice pobývají (a samozřejmě – chybí zde Beroun), takže sejít se u jednoho stolu je časově, finančně a nakonec i prostorově dost náročné. I přesto se rodina schází a příbuzní jsou zvyklí cestovat spoustu hodin. Není divu, že udržet rodinné vazby je tu bez telefonu a sociálních sítí prakticky nemožné.