Počínaje říjnem ocitli jsme se v kolotoči svátků a rodinných oslav a jak jsem už pochopila, nic se tu nebere na lehkou váhu. Ovšem Vánoce, ty jsou podle mě opět o level výše.

Rozsvícení města

Přípravy na Vánoce tu začínají velkolepým průvodem – Coeur d’Alene Lighting Ceremony o Černém pátku (den následující po Díkůvzdání, letos 23. 11.). Jeho vyvrcholením je příjezd Santy Clause a rozsvícení města. Tento průvod má k mému překvapení ještě o něco větší sledovanost než oslavy 4. července a dle mého názoru je ještě “výživnější”. Celou dobu sice lilo jak z konve, ale nikomu to očividně nevadilo, ani nám :-). Malou ochutnávku můžete vidět zde. (Raději odkazuji na povedené, ač komerční youtube video, protože focení a natáčení s naší technikou za tmy a deště bylo mírně řečeno – k ničemu.)

Světla, světla, světla!

V centru Coeur d’Alene teď nepřetržitě svítí 1,5 mil. žároviček, jejich instalace trvala 8.000 člověkohodin, tzn. že cca 40 lidí strávilo na dekoraci města 25 pracovních dní.

Po rozsvícení města se pomalu začaly osvětlovat i domy a vánoční stromy za okny. Některé dekorace jsou velmi decentní, některé – no, posuďte sami :-). V každém případě, lidé si zdobení domů náramně užívají. Jsou i tací, kteří instalací tráví celý prosinec a svou zahradu přemění ve “vánoční drive through”. Během průjezdu vás vítá pán domu převlečený za Santu a dětem nabízí horkou čokoládu a candy canes. Co mi ale stále vrtá hlavou je, kde mají lidé ty všechny cerepetičky přes rok uskladněné. Perfektně nazdobené jsou totiž i interiéry. Některé domácnosti prakticky veškerou dekoraci domu přemění na Vánoční – dokonce i ručníky, utěrky, nádobí a veškeré obrazy.

Santa Claus

Jelikož Santa do města dorazil už koncem listopadu, celý prosinec pilně obíhal všemožné akce, aby se s ním děcka mohla fotit. Byl v nákupácích, v knihovně, na soukromých akcích, ve školce, chodil po ulicích a naše děti se pořád dokola ptaly, jestli právě tento Santa je ten pravý.

Se Santou se pojí i množství dalších vánočních příběhů – například o sobu Rudolfovi s červeným nosem (frontmanovi, který Santovi táhne saně), o fabrice na dárky, kde elfové u pásu balí hračky nebo o podlém zeleném mužíku jménem Grinch, který v příběhu Dr. Suesse ukradne Vánoce.

Vedle těchto příběhů a veškerých nákupních arktiklů s nimi spojených tu ale stále ještě přežívá i klasické pojetí Vánoc, na které jsme zvyklí doma. Třeba živý betlém, kde najdete krávy, osly, kozy, ovce a velblouda a kde vás místní dobrovolníci během vteřiny převléknou do kostýmů a cvak cvak, hned máte co vystavit na facebook :-).

Ošklivé svetry

Mezi oblíbené předvánoční aktivity patří party v “ugly sweaters”. V obchodech se tedy prodávají všelijaké vánoční neuvěřitelnosti, z kterých vám oči přecházejí a (minimálně moje) hlava nechápe.

Orli a lososi

Jedna z velmi příjemných předvánočních aktivit, která nemá s Vánoci nic společného, ale která během adventu tahá lidi z nákupáků do přírody, je pozorování orlů. Každý rok se koncem listopadu nad jezerem Coeur d’Alene slétávají orli bělohlaví. Důvodem je obrovské množství oslabených lososů (Kokanee Salmon), kteří po vytírání umírají, a jsou tak pro orly velmi snadnou kořistí. Letos v listopadu jich místní ornitologové během jediného dne napočítali 343. Je to neskutečná podívaná! Orli zůstávají většinou do počátku února, pak migrují za další kořistí. S běžným vybavením prakticky není možné orly nafotit. Detailní fotky orlů si tedy s laskavým svolením vypůjčuji od místního amaterského fotografa jménem Jon Asper.

Vánoční svátky

Štědrý den (Christmas Day) tu připadá na 25. 12. a musím říct, že to ranní rozbalování dárků má něco do sebe. Za prvé, na přípravu máte celou předchozí noc a za druhé, ke stromečku můžete s dětmi běžet nemytí, nečesaní a v pyžamech :-). Připadá mi to o něco méně hektické než náš Štědrý večer – notabene, když někdo ještě dopoledne strojí stromek, že jo, mami ;-). Ovšem aby Santa přišel, je třeba mu v předvečer (Christmas Eve) trochu podstrojit. Děti mu tedy dle tradice přichystaly 2 kousky cukroví a do skleničky nalily mléko. Na poslední chvíli vytunily dopis, který mu nechaly spolu s mňamkami na stole. Tony mezitím s kamarády muzikanty obcházel známé a vyhrával před jejich domy koledy. (Stále mám někde hluboce v sobě zakořeněno, že z takové akce by měl přijít alespoň mírně “posílen”, třeba jako u nás o Velikonocích, ale oni opravdu hráli jen za cukroví a horkou čokoládu – jak příjemné!).

Ráno si děti jako první vybalí dárečky z punčochy (rafinovaně, aby si rodiče mohli případně ještě chvíli pospat) a poté se všichni sejdou u stromečku. A skutečnost, že vám děti nezadržitelně stárnou prý poznáte podle toho, že jste ještě v 9h u stromečku sami. Naši vstávali v 7:30 ;-).

Ještě je tu jeden dost podstatný rozdíl oproti našim zvykům, a to ten, že Santa nosí pouze ty nejvytouženější dary. Ostatní dárky si lidé dávají navzájem, což znamená, že na jmenovce je napsáno nejenom pro koho, ale i od koho. Zabalené dárky s jmenovkami jsou pod stromečkem přichystané už několik dní před Štědrým dnem. (Popravdě, ta muka čekání bych snad nevydržela ani já… 😉 ).

O Štědrém dnu (25. 12.) se rodiny scházejí u společné večeře. Menu není tradiční jako u nás, někde se peče tak jako na díkůvzdání krocan, jinde šunka. My jsme si na návštěvě u Tonyho bratrance pochutnávali na Prime Rib (v české terminologii je to vysoký roštěnec s kostí o váze klidně 10-12 kg, který se peče v celku). Uznávám, že tady to maso fakt umí!

Americké Vánoce jsou opravdu jedinečné. Na první pohled je to směsice několika světů: komerčního Santova pojetí a zuby nehty se držícího křesťanského pojetí; překrásných, decentních, honosných a stejně tak naprosto laciných a střeštěných dekorací. Nad tím vším stojí velmi příjemná rodinná setkání a obrovská srdečnost, otevřenost a pohostinnost, která snad nezná mezí.

Tak tohle je veliké téma. Nechci tady rozebírat, kolik se prodalo krocanů a kolik bylo výjezdů k zahlceným drtičům odpadu, chci psát hlavně o tom, co se vlastně během díkůvzdání oslavuje, protože mě to samotnou zajímá. Čím více se snažím pochopit, jak to celé bylo, tím objevuji více a více detailů, které ve skutečnosti detaily vůbec nejsou. Dopředu vás tedy varuji, najezte se, uvařte si čaj, tohle bude možná trochu náročné…

Příběh o tom “úplně prvním díkůvzdání”

Minulé úterý jsme do školky přijeli o něco později, “vyučování” už začalo, a to právě příběhem, “Jaké bylo to úplně první americké díkůvzdání”.  Tomu se nedalo odolat, příběh jsem si musela vyslechnout a tímto příběhem teď také začnu.

Kdysi dávno, před 400 lety, žili v Anglii lidé, kteří nechtěli praktikovat náboženství (svou víru v Boha) tak, jak velela Anglikánská církev. Část z nich se přesunula do Holandska, ale ani tam nebyli přijati. Rozhodli se tedy, že se poplaví daleko přes oceán až do Ameriky, kde se usídlí a založí vlastní osadu. Těmto lidem se říkalo Pilgrims (Poutníci).

6. září roku 1620 vyplula z anglického přístavu Plymouth loď jménem Mayflower. Na palubě bylo 50 mužů, 20 žen, 32 dětí, 2 psi a pár slepic a kohoutů. Cesta byla velmi dlouhá a vysilující. Po 66 dnech se slabí a nemocní konečně doplavili k americkým břehům, kde založili osadu nazvanou Plymouth Plantation. Poutníci se ocitli v úplně jiné zemi a bylo pro ně velmi těžké obstarat si jídlo a vyrobit přístřeší. Než přišla první zima, dokázali postavit pouze 1 dům. První, nevídaně krutou zimu přežila pouze polovina z nich.

Zjara roku 1621 potkali indiána jménem Squanto, který uměl anglicky a seznámil je s náčelníkem jménem Massasoit. Díky Squantovi tak uzavřeli s indiány dohodu, že se vzájemně nebudou napadat. Squanto pak poutníkům pomohl ještě daleko víc. Naučil je chytat ryby, lovit zvěř, pěstovat zeleninu a kukuřici. Na konci dalšího roku tak měli dost vlastní vypěstované úrody a zkušeností a byli dobře připraveni na další zimu. Na oslavu prvních úspěchů se tedy rozhodli uspořádat díkůvzdání (tradiční poděkování Bohu, které byli zvyklí slavit v Anglii již mnoho let zpět). Na díkůvzdání pozvali Squanta a jeho nejbližší rodinu a přátele. U společného stolu nakonec seděli spolu s 90 indiány. Poutníci připravili ryby, humry, zeleninu a indiáni nalovili srny. Tři dny takto spolu hodovali.

A celý příběh paní učitelka uzavřela takto: Tak děti, toto bylo to úplně první díkůvzdání. Od té doby ho slavíme každý rok, abychom vyjádřili vděčnost naší rodině, přátelům, poděkovali za to, že máme co jíst, ale také za náš dům, auto, kterým můžeme jezdit… Děti, za co všechno bychom měli být vděční?

Tohle je pravdivý příběh, který se tu vypráví ve školkách. Čiší z něj dobrodružství a odvaha. Děti – i naše děti 🙂 – ho milují. Ze školky si pak odnesly krásné mini knížečky a spoustu obrázků a dekorací, a všechno tak bylo nachystáno na jeden z největších svátků, které se zde slaví – Den Díkůvzdání. Bohužel, podle toho, co jsem se během oslav dozvěděla (nebo spíše nedozvěděla), se s tímto příběhem naprostá většina dětí, ale i dospělých spokojí. Nikdo se už neptá, co bylo předtím a co bylo potom.

Jiný úhel pohledu a některé další podrobnosti

To, že bílí přistěhovalci seděli u jednoho stolu s indiány a 3 dny spolu hodovali se opravdu stalo – jednou…

Původní američtí obyvatelé zde žili tisíce let předtím, než sem vstoupili první běloši a oslavovali – vzdávali díky za množství událostí, které se během roku staly. Toto tedy nebylo úplně první, ale již páté díkůvzdání, které ten rok slavili.

Příběh začal už v roce 1614. Tehdy z Ameriky vyplouvala loď plná zajatých indiánů z kmene Pawtuxet, které banda anglických dobyvatelů zamýšlela v Anglii prodat do otroctví. Tito angličtí dobrodruzi po sobě zanechali epidemii neštovic, kterým podlehli všichni ti příslušníci kmene, co zajati nebyli.

V Evropě se velmi rychle rozšířily zprávy o tom, jaký je v “Novém světě” ráj na zemi a do Ameriky se hrnuli další radikální nebo dnešními slovy fanatičtí věřící – Puritáni. Snad proto, že nikde neviděli žádné ploty, bez servítek zabírali území a ve spolupráci s britskými osadníky zajímali práceschopné indiány a posílali je do otroctví, ostatní vraždili. Indiáni ze sousedního kmene Pequot nebyli vázáni žádnou dohodou, kterou Squanto vyjednal, a tak se přirozeně bránili.

V roce 1637 napadli britští a holandští přistěhovalci spící příslušníky kmene Pequot v jejich tzv. long house (tradiční stavba severoamerických indiánů). Po oslavách Green Corn Festival (indiánské díkůvzdání) je nad rozbřeskem obklíčili a nařídili jim vyjít ven. Ti, co vyšli, byli zastřeleni nebo ubiti k smrti, ostatní byli v domě zaživa upáleni. Den na to, vyhlásil guvernér Massachusetts Bay Colony “den díkůvzdání”, jako oslavu zavraždění 700 neozbrojených mužů, žen a dětí.

Povzbuzeni úspěchy, “stateční” kolonisté (spolu s indiány obrácenými na jejich víru!) přepadali vesnici za vesnicí. Ženy a děti nad 14 let prodávali do otroctví, zbytek vraždili. Přístav v Nové Anglii pravidelně opouštěly lodě až s 500 otroky. Kolonisté vypláceli odměny za indiánské skalpy.

Jako oslavu veleúspěšné porážky “pohanských divochů” Pequot vyhlásili kolonisté druhé díkůvzdání. Během oslav si kolonisté na ulicích kopaly s uřezanými indiánskými hlavami jako s fotbalovými míči. Vyhlazovacímu šílenství nebyli ušetřeni ani indiáni kmene Wampanoag (ti, s kterými seděli Poutníci u jednoho stolu a s nimiž Squanto vyjednal mír). Jejich náčelník byl sťat, jeho hlava napíchnuta na kůl a po 24 let byla vystavena v osadě Plymouth (místě, kde se v roce 1620 vylodili Poutníci a kde proběhlo američany oslavované “úplně první díkůvzdání”).

Horečné vraždění se stupňovalo a po každém úspěšném masakru následovaly oslavy díkůvzdání. Až první prezident George Washington (1789–1797) navrhnul, aby se místo oslav každého jednoho masakru slavilo pouze jeden den v roce. Později, během občanské války (1861 – 1865), vyhlásil Abraham Lincoln Den Díkůvzdání národním svátkem – ten samý den nařídil vojenský zásah proti hladovějícím Siouxům v Minnesotě.

Poutníci (Pilgrims), kteří přišli do Nové Anglie, nebyli pouze náboženští uprchlíci, kteří by chtěli svůj osud vložit do rukou Boha v pusté divočině Severní Ameriky. Byli to náboženští radikálové, kteří poté spolu s tisíci dalšími kolonisty vraždili, mučili a vyhlazovali všechny, kteří se odmítli obrátit na jejich víru. Byli to také lidé, jejichž kvality – mírně řečeno – neodpovídaly očekávanému standardu. Jejich idealizování, tak jak si můžeme přečíst v dětských knihách, bylo výplodem pozdějších autorů, kdy je jejich image postavena na protikladu mezi nóbl civilizací a pohanskými indiánskými divochy – protikladu dobra a zla. Obdobně ani Puritáni, kteří zůstali v Anglii, nebyli pouze náboženští konzervativci pronásledováni králem a anglikánskou církví. Byli to političní revolucionáři, kteří v Anglii v roce 1649 (po sedmileté občanské válce) porazili krále a převzali anglickou vládu.

Wampanoag indiáni nebyli pouze ti “přátelští indiáni”, kteří pomohli prvním osadníkům přežít. Nesnili o bratrství s bílými přistěhovalci. Byli to válečníci, kteří se přes 600 let bránili nájezdům Irokézů a posledních 100 let pak čelili bílým dobyvatelům, rybářům a především otrokářům, kteří plenili jejich pobřežní vesnice. Věděli něco o síle bílých mužů a nikdy jim úplně nevěřili, ale jejich víra je učila, aby nabízeli pomoc bezmocným a pohostinství těm, kteří měli “prázdné ruce”.

“Přátelský indián” Squanto byl příslušník kmene Pawtuxet. V roce 1605 byl zajat anglickými objeviteli a prodán do otroctví. V Anglii žil 9 let. V roce 1614 se vrátil zpět do Nové Anglie, kde byl ale opět zajat a poslán do otroctví do Španělska, poté do Anglie, na ostrovy Newfoundland a zpět do Anglie. Nakonec ho jako obchodního vyjednavače vyslal objevitel Sir Ferdinando Gorges zpět do Nové Anglie. Po příjezdu do své země Squanto zjistil, že obyvatelé jeho vesnice mezitím vymřeli na zavlečené epidemie, a on je tak jediným žijícím příslušníkem svého kmene. Pro svou minulost byl Squanto indiány kmene Wampanoag (kmen, který obsadil území po vymřelých Pawtuxet) oprávněně podezříván, ale nakonec ho kmen přijal. Náčelník ho v březnu 1621 vyslal do osady Plymouth, aby vyzkoušel Squantovy vyjednávací dovednosti se skomírajícími přistěhovalci – Poutníky. Poutníci tak díky Squantovi uzavřeli s indiány dohodu. Indiáni (resp. Squanto) naučí Poutníky jak přežít v divočině a Poutníci na indiány nebudou útočit. Dohoda o vzájemném neútočení ale trvala jen do doby, než se na pobřeží začaly vyloďovat další a další stovky náboženských radikálů a síly mezi indiány a kolonisty se začaly vyrovnávat. Poutníci Squanta považovali za nástroj seslaný Bohem. O to více byli přesvědčeni o správnosti své misionářské činnosti. Hovoří se ale i o tom, že si byl velmi dobře vědom svého výhradního postavení a uměl ho zneužívat k vlastnímu prospěchu. Squanto žil s Poutníky až do své smrti. Zemřel ve 37 letech.

Mnozí z vás asi tuší, že toto rozšíření jsem sepsala z opačného pohledu, z pohledu potomků původních obyvatel, kteří měli to štěstí a vybíjení přežili. Nejvíce informací jsem našla na stránkách Manataka American Indian Council, něco z wikipedie a také z blogu History of Massachusetts, zajímavé je video Story of the Pilgrims for kids, je toho spoustu. Listopad je tu vyhlášen měsícem Indiánského dědictví, ale kromě jedné akce pro děti v místní knihovně jsem bohužel nezaznamenala žádnou jinou osvětu. V knihovně jsem si byla s dětmi poslechnout indiánské bajky a vyrobit lapač snů. Bajky vyprávěla Sarai May, příslušnice kmene Chickasaw. Olímu se nesmírně líbily a chtěl je pak po mě znovu a znovu převyprávět.

Díkůvzdání je dnes asociováno s rodinným setkáním, pečeným krocanem s nádivkou, dýňovým koláčem a americkým fotbalem. Z mého pohledu je ale nesmírně smutné v jaké nevědomosti tu naprostá většina lidí žije. Příběh prvního díkůvzdání se tu vypráví jako laskavá pohádka malým dětem, ale stejnou pohádku se dozvídají i studenti středních škol. Bez vlastní iniciativy nemáte šanci vidět druhou stranu mince. Společnost tu tak před svou historií vědomě zavírá oči, aby neviděla události, které tomu, že tu dnes můžeme být, předcházely.

 

Ne, vízum stále nemám prodloužené – to pro ty, kteří se neradi prokousávají omáčkou, aby se dostali k jádru věci :-).

A teď pro ty z vás, které zajímá místní úřední šiml:

Někdy loni touto dobou jsme se s Tonym rozhodli, že letošní prakticky “školní rok” strávíme v USA. Ok. Začali jsme tedy zjišťovat co a jak, protože doteď jsem do Států jezdila jako každý jiný český turista pouze s ESTA (Jakýsi pre-screening žadatele o vstup, kdy minimálně 72h před odletem vyplníte online formulář, po potvrzení ho vytisknete a vezete s sebou. ESTA vám nezaručuje vstup do země, pouze je jeho nutnou podmínkou, o vstupu rozhoduje vždy až imigrační úředník na letišti. Ve Státech můžete zůstat 3 měsíce.)

Manželka-nemanželka, pokud zde ale chci žít déle než 3 měsíce a nemám předem zajištěný pracovní poměr, jedinou možností je získat turistické, tzv. B2 vízum. S tímto vízem nesmím pracovat, ani studovat, má desetiletou platnost a jednotlivý vstup nesmí překročit 6 měsíců. Současně jsme se ale dočetli, že v určitých případech mohou přiklepnout i roční vstup.

O B2 vízum jsme žádali už někdy v březnu tohoto roku. Možná vás napadá, že pokud jsem manželka, mohl by být celý proces jednodušší. Chyba lávky, opak je pravdou. Mou povinností je naopak dokázat, že zamýšlím pouze dlouhodobý pobyt, nikoliv emigraci. Takže abych toto vízum dostala, museli jsme prokázat, že máme A. dostatek finančních prostředků, B. stálé vazby v České republice, tzn., že jsem všechno neprodala, neuzavřela účty a neprchám.

Spolu s žádostí jsme tedy dokládali: zůstatky na bankovních účtech, životních pojištěních, penzijních fondech, veškeré příjmy (v ČR i USA). Dále potvrzení o tom, že v ČR vlastníme dům a máme hypotéku, potvrzení od zaměstnavatele, že se mám po příletu z USA kam vrátit, doklad o zakoupených zpátečních letenkách (Kupujete-li zpáteční letenku, doba mezi příletem a odletem nesmí být větší než 6 měsíců, takže zpáteční roční stejně koupit nelze.) a nevím, co všechno. Veškeré dokumenty musí být samozřejmě v angličtině (zkuste někdy chtít po České spořitelně výpis z účtu v aj – neřešitelný problém). K tomu Tony napsal nádherný motivační dopis, proč chceme zůstat rok a ani o den déle – oko by nezůstalo suché..

Takto vybaveni jsme i s dětmi vyrazili do Prahy na ambasádu, kde proběhl velmi přátelský rozhovor. Úředník si vyslechl motiv naší cesty, složku prolistoval, zaplatili jsme 160 dolarů a dozvěděli se, že vízum sice dostanu, ale o délce vstupu rozhodne až úředník na letišti. Roční vstup se prý dává ve výjimečných případech, například pokud má hráč NHL roční kontrakt a veze si s sebou českou slečnu :-).

Celou složku jsme tedy museli pár dní před odletem aktualizovat a věřit, že po 27 hodinách letu budeme natolik při smyslech, abychom imigračního úředníka přesvědčili, že jsem pro USA podobným přínosem, jako slečna hráče NHL. Nepovedlo se. Informace o tom, že úředník na letišti může pobyt prodloužit z 6 měsíců na rok, je prý zcela mylná. Vízum platné do 30.12.2018, tedy 6 měsíců, a nazdar. Ještě nás upozornil, ať Státy opravdu opustím a pokud bych chtěla pouze vyjet a opět se vrátit, musím zemi opustit na “meaningful”, tedy nějaký “smysluplný” čas – ale co to je, to nevěděl.

Zůstala nám tedy poslední možnost, a tou je oficiální žádost o prodloužení víza. Hned v prvních týdnech jsme si tedy udělali výlet do Spokane na imigrační úřad – naštěstí jenom asi hodinu jízdy z Coeur d’Alene – v naivní představě, že nás tam někdo vyslechne a doporučí, kdy a jak nejlépe o prodloužení víza zažádat. U okénka jsme byli asi 3 minuty a z toho 2 minuty ten ouřada hledal adresu, kam žádost o prodloužení zaslat. Zbytek informací si prý máme najít on-line. Později jsme zjistili, že ani ta adresa nebyla správná.

Tak Tony začal pátrat a vypátral, že ideální je žádat cca 45 dní před ukončením víz a rozhodnutí o prodloužení jim bude trvat 3 až 5 měsíců. Dobrá zpráva je, že po tuto dobu budu moct zůstat. Špatná je ta, že pokud prodloužení zamítnou, musím neprodleně opustit zemi – opět nikdo neví, co to přesně znamená. Takže na kdy přebookovat let, to je ve hvězdách. (Každá změna našich 4 letenek stojí 1500 dolarů, samotná žádost 370 dolarů.)

Žádost je 9 stránková, psaná ve 2 sloupcích. Najdete v ní opravdu různorodé otázky, např. zda jsem někdy někoho zabila, jestli nejsem bachař, nebo neobchoduji se zbraněmi. Spolu s ní jsme odeslali opět zaktualizované dokumenty, o kterých jsem psala výše. Tentokrát jsme ale české úřady obvolávali odsud, takže s ještě zajímavějším průběhem. Žádost jsme navíc museli doplnit o kopie všech stránek našich pasů, doklad o narození našich děti v ČR, Tonyho americké daňové přiznání a další lahůdky, které v součtu daly úctyhodných 109 stran textu (!).

Pokud bychom kontaktovali místní právníky, za zpracování této žádosti bychom jim zaplatili 750 dolarů, přičemž ty noční telefonáty s českými úřady by za mě stejně nikdo nevyřídil :-).

Možná vás někoho napadá, proč jsem rovnou nežádala o Zelenou kartu. Nežádala, protože ta se vydává cizincům, kteří zamýšlí v USA žít, tzn. mít trvalý pobyt a toto není můj případ.

Takže takto vypadají starosti “imigrantů”, když jdou legální cestou. A pokud si myslíte, že to je pouze kvůli americké paranoe, tak vám někdy povyprávím, jaké povyražení jsem s Tonym zažívala na příbramské cizinecké policii. Jednoduché to není nikde…

Cca od půlky října stále myslím na to, že musím sednout a poreferovat, jak vypadají přípravy na Halloween, když se do toho lidé pořádně obují. Po středečním zážitku jsem ale ráda, že jsem s tím tak dlouho otálela. Dost věcí mi do sebe pěkně zapadlo.

Tipuji, že pro spoustu z vás je Halloween zakázané slovo. Já sama v sobě teď balancuji, jak k tomuto svátku přistupovat. Opravdu nejsem z těch, kteří se s nadšením navlečou do prapodivných kostýmů a užívají Halloweenské párty. Možná z toho mám i trochu husí kůži.

Tak párty sice neproběhla, ale kostým jsem si letos oblékla, kdy jindy taky…

Jak to bývalo na Halloweena

Historie svátku Halloween není úplně jednoznačná a popravdě řečeno, ačkoliv jsem si o tom docela hodně načetla, nechce se mi to tu rozepisovat – jen bych papouškovala wikipedii, nebo jiné zdroje. Pokusím se jenom vypíchnout to, co se mi zdá důležité pro pochopení, jak se dnes svátek slaví a neslaví – i tak to bude dlouhé… ;-).

Slovo Halloween je zkomolenina původního Hallows’ Evening, nebo Allhallows’ Eve – tedy předvečer všech svatých, kterým církev přejmenovala původní keltské oslavy nazývané Samhain. (Toto je jedna teorie, druhá říká, že Halloween má křesťanské základy a s Kelty nemá společného nic. Já preferuji tu keltskou verzi, takže teď budu psát o praktikách, které probíhaly ve Skotsku, Irsku a ostrově Man – později pak i Walesu a celé Anglii.) Obdobně jako při oslavách Beltain (naše čarodějnice), Keltové věřili, že v tyto dny se “ztenčovaly” hranice mezi naším a “oným světem”. Různé nadpozemské bytosti, nebo chcete-li, duchové, mohli jednoduše přecházet do našeho světa a také tak činili. Lidé se duchů obávali a zároveň cítili, že je dobré s nimi být za dobře, aby jejich dobytek, ale i oni sami přežili zimu. Někteří jim prostírali sváteční stůl, jiní jim nechávali alespoň něco k zakousnutí venku před dveřmi. Obecně se věřilo, že v tuto noc se mrtvé duše vrací do svých domovů a očekávají vlídné přijetí. Lidé tedy zapalovali svíce, modlili se, hodovali a “hráli všelijaké hry”. Mezi takové hry patřily kromě pokusů zakousnout se do jablka, které plavalo v nádobě s vodou, i různé věštecké praktiky (lili olovo, nebo také bílky do vařící vody, jako u nás o Vánocích házeli slupky za hlavu a z tvarů luštili budoucnost, snažili se interpretovat sny apod.). Zapalovaly se ohně, které měly očistné a ochranné účinky, a kouř a uhlí se využívaly také k věštění. Později ohně sloužily naopak k odhánění zlých sil.

Kolem 16. století se lidé začali převlékat do kostýmů napodobujících mrtvé. Personifikace nadpozemských bytostí lidem pomáhala zbavit se strachu z nich. Takto odění lidé chodili od domu k domu, tak jako věřili, že to dělají jejich mrtví. Recitovali verše, nebo zpívali písně a odplatou dostali, co lidé nabídli. (Toto je pohanská verze, křesťanská verze je trochu jiná. Lidé – především děti – chodili od dveří ke dveřím a požadovali almužnu za to, že se budou modlit za zemřelé příbuzné.) Kolem 18. století se pak přidala ona hrozba (dnešní trick-or-treat). Pokud nikdo neotevřel, a tedy nebyli vítáni, udělali nějakou lotrovinu, tak jako by byli udělali škodolibí mrtví. Spolu s kostýmy lidé přenášeli osvětlené vydlabané tuříny, které taktéž měly připomínat duchy a ochraňovat jejich nosiče. Od 20. století se tito vydlabanci nazývají Jack-o’-lanterns (neboli Jackovy lampy podle mýtu o ožralovi jménem Stingy Jack, který si svou vychytralostí zavřel dveře do nebe i do pekla, a tak po smrti po zemi vandruje jeho duch – to jsou ty dnešní vydlabané dýně.)

Do USA se oslavy Halloween dostaly až v 19. století spolu se masivním přílivem skotských a irských přistěhovalců. Teprve počátkem 20. století se oslavy rozšířily jak se tu říká coast to coast – tedy od východního k západnímu pobřeží. Cca od roku 1930 se používá pojem trick-or-treating (dejte mi něco dobrého, nebo vám něco vyvedu) a tento zvyk chození od dveří ke dveřím se rozšířil po celých Státech.

Halloween dnes

A teď si asi říkáte, jaký byl tedy ten náš Halloween :-). Tak jdu na to. Přiznávám bez mučení, že se svým skeptickým přístupem jsem počátkem října v těch krásných podzimních dnech měla pocit, že se tu lidé fakt asi zbláznili. Kolem domů začaly vyrůstat neuvěřitelné věci:

Asi 3 týdny před Halloweenem jsme si řekli, že je na čase pořídit nějaké kostýmy, tak jsme zašli do Walmartu, 2 hodiny vybírali a nakonec vybrali – dle Olího přání ty “nejstrašidelnější” :-). Celý říjen jsou obchody maskami a dekoracemi doslova zavaleny. Zašli jsme i do speciálního řetězce Spirit Halloween – obchod připomínal spíše strašidelný zámek. Mně i dětem lezly oči z důlků a Olí ten večer nemohl hrůzou usnout, jak tvrdil. Škoda, že jsem tam nic nefotila.

Abychom si to pěkně užili, oběhli jsme pak několik předhaloweenských akcí. Kromě posledního závodu BMX v kostýmech to byla i poměrně strašidelná akce pro děti pořádaná místním hotelem Roosevelt Inn.

Ovšem tu největší, s prominutím úchylárnu pod názvem Henkleween, si musel užít Tony sám, protože dětem nebyla přístupna. Ještě že tak… Pořádá ji ve svém domě známý Tonyho kamaráda. Zde se můžete podívat na fotky, ale upozorňuju, že nejsou pro slabší povahy, a tak je tu ani nebudu vystavovat.

A konečně nadešel ten velký den. Děti se ráno oblékly do kostýmů a vyrazily do školky, kam jsme byli odpoledne pozváni na průvod masek. V ulicích i obchodech se ten den dalo potkat opravdu ledacos.

Kolem páté jsme vyrazili na rychlou návštěvu Tonyho sestry, poté ke kamarádům a v jejich sousedství si užili vyvrcholení všech příprav – našimi dětmi dlouho očekávané Trick or treating. Zcela otevřeně přiznávám, že ten večer mě naprosto nadchnul. Po setmění jsme se s dětmi vydali doslova a do písmene od dveří ke dveřím. Děti zvonily na zvonky a jakmile se otevřely dveře, volaly: “Trick or treat!” a sousedé jim nadšeně podávali laskominy. Prý platí, že když si děcko stěžuje, že taška (nebo kyblík ve tvaru dýně), kterou si pěchuje sladkým, je moc těžká, je čas jít domů. U kamarádů jsme pak ještě poseděli a v průběhu večera zase my otevírali ostatním.

Shrnuto podtrženo: Halloween samotný je krásný rodinný svátek a pohádkový zážitek pro děcka. Děti se tu už od konce léta těší a vymýšlí, za co se budou převlékat. Kouzlo vyzdobených domů jsem pochopila okamžitě poté, co jsem o té halloweenské noci sama zažívala a viděla úžas v očích našich dětí. Celé je to vlastně takové divadlo a lidé si tu umí hrát. Jako negativum vnímám tu obrovskou komerční masírku a opravdu nepřeberné hromady sladkostí, které se s tímto svátkem pojí. Halloween dnes nemá žádnou spojitost se vzpomínkou na zemřelé – naše Dušičky tu probíhají o tzv. Memorial day (3. září). Zaráží mě, proč dospělí lidé spojují Halloween s morbidnostmi, vraždami a brutalitou a halloweenské párty jsou pořádány v tomto duchu. Předpokládám, že je to asi určitý způsob ventilace negativních emocí, ale je to už na míle vzdáleno původním duchům, nebo chcete-li zombiím. No, pokud by ta morbidita měla začínat a končit o Halloweenu, pak bych řekla – díkybohu za něj, účel by plnil.

Až budu příští rok opět doma a všude kolem na nás bude útočit halloweenská masírka, rozhodně mi bude chybět nadšení a celková halloweenská atmosféra, do které je tu všechno oděno. Oslavy, které probíhají u nás, jsou vytržené z kontextu a jen těžko můžou suplovat letošní zážitek.

 

První otázka mé babičky, když jsem si s ní v prvních týdnech volala, byla: “A co tam prokristapána jíte?” Přiznávám, že jsem ji s odpovědí trochu odbyla. Tak, babi, nastal čas, abych ti o tom něco napsala :-). Předem se ale musím omluvit, protože tentokrát budu asi o něco více kritická, než jindy – možná i proto jsem se tomuto tématu dlouho vyhýbala.

Nákupy

Obrovský výběr, ve všem. Oči vám přecházejí a nevíte, po čem dříve sáhnout. Děti nemůžeme odtrhnout od regálu s cereáliemi, Tonyho od pultu s masem a mořskými potvorami, já se motám mezi všemožnými směsmi na pečení a děti, jelikož milují nákupní vozíky, pilotují mezi přecpanými regály a touží prakticky po všem, co vidí. Nakupování je dobrodružství..

První, co se tu opravdu nedá přehlédnout jsou jiná a (kromě standardně malých)  gigantická balení potravin. Zatímco Velká Británie oficiálně přešla na metrické jednotky, USA si sveřepě udržuje imperiální měrný systém, takže nic tu není stejně velké a těžké, jak jsme zvyklí. Dokonce i kancelářský papír má jiný rozměr. Kupujete-li mléko, tak rovnou gallon (3,78 l), rodinné balení jogurtu má 32 uncí (907 g), balená šunka 16 uncí (bezmála půl kila), džusu máte 1,75 l, balený strouhaný sýr má opět 32 uncí (907 g). Nesehnali jsme menší balení peroxidu na odřená kolena než 473 ml a když potřebujete ušátka, tak rovnou po 500 ks. Takže proto ty velké lednice :-). No a aby to spotřebiteli nepřipadalo málo, ze všech koutů na něj číhají pobídky ve stylu, kup jedno balení a druhé máš za polovinu, nebo kup 2 balení a třetí máš zadara. Lidé na to samozřejmě slyší, takže ačkoliv tu potraviny mají obecně delší trvanlivost (bohužel), spoustu z nich končí stejně v koši – v tom lepším případě pak v potravinové bance. A překvapivě, ne vždy platí, že čím větší balení, tím levnější produkt. Takže pokud trochu hledíte na peníze, musíte být neustále ve střehu.

Samostatnou kapitolou je množství odpadu, které se s nákupy pojí. Jestliže u nás se handrkujeme o tom, zda zakázat nebo povolit plastová brčka a ušátka, tady odcházíte z obchodu s 15 až 20 poloprázdnými igelitovými taškami, do kterých vám zboží ochotně skládá sám prodejce. (To ochotně je míněno v nejlepším slova smyslu, prodejci tu jsou opravdu nesmírně ochotní a usměvaví – po tom se mi doma bude stýskat.) Toaletní papír koupíte po 12 kusech, ale uvnitř balení jsou samostatně zabaleny každé 4 kusy. Trochu mi stoupá adrenalín… Tuny plastových obalů končí ve směsných kontejnerech, protože z plastových obalů se tu třídí pouze plastové lahve, a to ještě bez víček. … a Čína už zpátky nic nechce.

Když už jsem u toho třídění, tak trochu odbočím: Každý dům tu má minimálně dva kontejnery, jeden na směs, druhý na recyklaci, kam patří plastové lahve bez víček, papír a plechovky. Ostatní odpad, kromě nebezpečného odpadu a použitého oblečení, se tu prakticky netřídí. Jo, ty bambiliony nákupních tašek je možné vracet do některých obchodů, ale nevím, kdo to dělá. Ve městě jsem zahlédla pouze jeden kontejner na sklo a myslím, že moc lidí o něm neví. Nevím o nikom, kdo by sklo třídil. Zajímavý je ale systém poplatků: Město poskytuje různé velikosti kontejnerů. Za kontejner na tříděný  odpad se neplatí. Platí se pouze za kontejner na směs a měsíční poplatky jsou stanovené podle toho, jak veliký kontejner na směs domácnost využívá (resp. kolik jich má). Neplatí tedy roční paušál, jako u nás. Kdybych se nebála, že to budou naši občané valit do lesů, přišlo by mi to jako docela spravedlivé a recyklaci podporující řešení.

Kvalita potravin

Toto je obrovské téma, na které nejsem odborník a nechci šířit zavádějící informace. Zmíním pouze to, co tu na první pohled vidím: Dá se tu vybírat z nepřeberného množství výrobků, především těch zprocesovaných. Regály jsou napěchované polotovary a směsmi na přípravu čehokoliv a doba expirace základních potravin vždy přesahuje mé očekávání. Jak je vidno, marketéři tu nelení, protože na obalech výrobků tu můžete číst neuvěřitelné slohy a opěvné ódy. Všechno obsahuje o x % tuku, soli či cukru méně, než něco jiného. Ale bohužel, i přes veškerou snahu producentů, je tu pro nás většina hotových výrobků neuvěřitelně sladká nebo slaná.

Co se týče bezlepku: Ano, výběr tu je. Ale opět, lepek je velmi úspěšně nahrazován cukrem, protože něčím to pohromadě držet musí, že jo. Takže opravdu máloco z bezlepkového sladkého pečiva nebo směsí se dá jíst… :-(. Především tedy, pokud to musíte dávat tříletému děcku. Obdobně to platí o receptech – často obsahují více cukru než mouky. Takže jak to dělám? Zkouším všemožné bezlepkové mouky a moučné směsi, peču různé buchty a plácám to víceméně od oka – s více či méně dobrými výsledky.

Cukr a sladidla

Další velké téma, neboť sladí se tu v nepředstavitelných kvantech. Sladké je tu pečivo (u nás je naopak přesolené), přislazují se uzeniny (vím, že u nás taky, ale tady je na první ochutnání ta šunka fakt sladká) a o nápojích ani nemluvím. Je to tak markantní a do chuťových pohárků bijící, že mi to nedalo a musela jsem o tom cukru něco vygooglovat:

Podle světové zdravotní organizace je pro ženy a děti nad 3 roky doporučená denní spotřeba přidaných sladidel 25 g (cca 6 lžiček), pro muže 36 g (9 lžiček). V roce 2017 spotřeboval denně každý Američan 86 g cukru (21 lžiček). Zdroj: USDA Sugar and Sweeteners Outlook. To ale ještě není tak hrozné, protože k mému překvapení máme obdobnou spotřebu cukru i u nás – v roce 2016 dokonce 93 g (spotřeba potravin dle dat ČSÚ).

Problém je ten, že zatímco u nás se spotřeba sladidel omezuje především na spotřebu cukru (spotřeba dalších sladidel – medu, agávového, javorového a nevím jakého dalšího sirupu je zatím nevýznamná; ale popravdě nevím, jak jsme na tom s glukozo-fruktozovým sirupem), v USA tvoří spotřeba cukru cca 55% celkové spotřeby sladidel. Ten zbytek, tedy 45% připadá na vysoce-fruktozový kukuřičný sirup a ostatní (stejně jako u nás nevýznamná) sladidla jako je med apod. Když to shrnu, tak v průměru Američané denně zkonzumují cca 130 g přidaných sladidel (cca 32 lžiček). Zdroj: USDA Sugar and Sweeteners Outlook. Přičemž největší bolest tu způsobuje právě vysoce fruktozový kukuřičný sirup (HFCS), hlavní sladidlo slazených nápojů, které tu lidé usrkávají za chůze, jízdy autem, jízdy na kole, během nákupů, na výletech v přírodě, prostě všude. Některé drinky obsahují až 40 g (10 lžiček) cukru a(nebo) HFCS.

Pokud někoho z vás tato problematika zajímá, doporučuji zhlédnout That Sugar Film (s českými titulky 😉 ). Australský dokument o zákeřnosti skrytých cukrů a o tom, co cukr v našem těle způsobuje.

Co tedy jíme?

Jak tak koukám, stejně jsem ti, babi, na tvou otázku neodpověděla. Tak ještě pro úplnost. Hlavním šéfkuchařem naší rodinky je Tony a já to tímto hrdě hlásím do světa :-). A protože je odsud, tak miluje asi nejvíc mexickou kuchyni, která je v Idahu nejrozšířenější. Takže podobně jako doma, i tady jíme: tacos, fajitas, burritos, pupusas, tortillas, quesadillas, guacamole, salsa, pico de gallo a občas to proložíme pořádným hambáčem nebo taky květákovým mozečkem a bramborem :-)).

A abych nebyla kverulant, je dost věcí, které tu mám ohledně jídla ráda. Třeba: jí se tu hodně zeleniny v syrovém stavu, pšenice je hojně nahrazována kukuřicí (po její kvalitě nepátrám) a fazolemi se cpe každé malé dítě. Ono se tedy cpe i chipsy a hot dogy, ale to už bych se zase dostala tam, kde jsem už byla ;-).

 

 

Poté, co již několik týdnů řeším naši kočku, snad ani nemůžu psát o ničem jiném než o “kočkách” a jiné zdejší zvířeně. A vlastně i toto téma je tu momentálně aktuální.

Puma

Tento týden proběhlo zprávami, že v místním parku hned vedle špitálu sundavají ze stromu pumu. Všimla si jí žena, co pod ním zrovna svačila o pauze v práci. Ačkoliv se pumu podařilo uspat, a tedy bezpečně sundat a zavřít do klece, stejně ji nakonec zabili. Možná to byla ta samá puma, co se potloukala asi před měsícem v místním lesoparku nedaleko místa, kde bydlíme. Anebo to byla jiná, to nikdo neví. Považuji to za velmi smutný a nespravedlivý příběh a nějak to nemůžu místní organizaci IDFG (Idaho Department of Fish and Game), jejíž mise je chránit, zachovávat a spravovat divokou přírodu, odpustit. Na druhou stranu nejsme v Čechách, jsme v Americe a lidé tu jednají na základě jiných informací a zkušeností.

Puma (mountain lion nebo také cougar) je největší kočkovitá šelma žijící v Severní Americe, samci váží i přes 100 kg a měří až 2,75 m. Je to samotářský druh a samci si hlídají teritorium o obvyklé rozloze 250 km² (podle množství potenciální kořisti až 1000 km²) – samice o něco menší. Na západě USA je poměrně rozšířená a její populace je zdravá a roste, takže pumy si (i kvůli lesním požárům) hledají další teritoria, přičemž přirozeně naráží na obydlené oblasti. Za jednu noc jsou schopné ujít přes 100 km.

Tento mladý samec prý do svého teritoria zahrnul i město a pokud by ho přemístili jinam, buď by ho zneškodnil nějaký jiný samec, nebo by se s největší pravděpodobností vrátil opět sem. Z bezpečnostního hlediska prý není možné tolerovat pumy, které se odváží tak blízko k lidem. Chápu, v blízkosti se nachází i několik školek a taková číča je schopná napadnout – i když velmi ojediněle – i dospělého člověka. (To se bohužel stalo letos v květnu nedaleko Seattlu. Puma napadla dva cyklisty, jednoho zcela rozsápala, druhý s rozsápaným krkem přežil. Takto brutální útok byl naprosto ojedinělý, ale bohužel, za posledních 20 let množství útoků proti lidem roste – toť z černé kroniky vše a nebo si to sami přečtěte tady .. 😉 ).

Na druhou stranu, v dnešní době přeci existují i jiné způsoby, jak se s tím vypořádat. Mohli ji třeba očipovat, odvézt daleko od osídlených oblastí, sledovat, jak se pohybuje a teprve v případě hrozícího návratu zasáhnout. Nemůžu se zbavit dojmu, že je to další z příkladů, kdy lidé devastují přirozené prostředí, v kterém se dobrovolně rozhodli žít.

Jako silný protiklad vnímám červencové setkání s pumou, které popisuje žena z Oregonu. Puma jí vpochodovala do obýváku a ustlala si za gaučem. Tato dáma ji nechala prospat a pokojně odejít. Zachovala se neuvěřitelné klidně a pokorně. Kdo máte FB, můžete si počíst zde. Klobouk dolů!

Další zvířena

Poprvé jsem se s možnou hrozbou ze strany zvířat setkala mnoho let nazpět na Slovensku, kde jsme během přechodu Tatranské magistrály poslouchali medvědí řev v houštinách pod námi. Poté, co jsme se rozhodli přespat na divoko, mi Tony s ledovým klidem povídá, že až dovaříme večeři, musíme všechny zbytky, nádobí i pastu na zuby zavřít do pytle a pověsit na strom x metrů od nás. Myslím, že si dovedete představit moje zděšení – tu gulášovku jsme nedovařili a já jsem za celou noc nezamhouřila oko. Opravdové setkání s medvědem (American Black Bear, neboli medvědem baribalem) jsme si ale užili až poté, v kanadském národním parku Banff. Potuloval se od nás ve vzdálenosti asi 30 m a jenom malý kousek od silnice. Naštěstí nás oddělovala poměrně divoká říčka, takže to bylo setkání bezpečné a pro mě neuvěřitelně působivé.

To mi naprosto stačilo k tomu, abych pochopila veškerá protimedvědí opatření, která je tu v kempech nutné dodržovat. Na některých místech máte k dispozici zamykací skříňky, do kterých zavřete všechny osobní věci a jdete si “pokojně” lehnout do prázdného stanu. Samozřejmostí jsou důmyslně vymyšlené odpadkové koše, aby je medvědi neotevřeli, případně neodnesli.

Jak tak sedím a píšu, právě koukám z okna na hejno divokých krocanů. Jsou to takoví naši kámoši. Zkraje prázdnin byla mláďata úplně prťavá a maminy je učily chodit po sousedově plotě. Teď už ti malí nejsou od matek k rozeznání. Musím přiznat, že mě okamžitě napadla myšlenka, jestli by se nedali nějak “zužitkovat”, ale mají prý v porovnání s domácími krocany hodně suché maso.

Prý, kde je “vysoká”, tam jsou i pumy. Tak snad to bude ojedinělý případ, o kterém jsem psala, protože my tu těch srneček přímo ve městě máme požehnaně.

Obecně vzato: zvířata a lidé tu žijí tak nějak více “natěsno”. Denně vídáme veverky, jak se honí po kmenech a po telegrafních drátech přenášejí ořechy velké jak jejich hlava. Potkáváme srny,  krocany,  racky delewarské (seagulls) – jsou takoví velcí a pěkně oprsklí, orlovce říční (ospreys), kteří hnízdili v blízkém parku a město jim nad hnízdo instalovalo kameru, takže jsme dění v jejich rodině mohli sledovat on-line, a v zimě prý přiletí orli bělohlaví (bald eagles). Na zahradu lidem občas zabloudí los (což je mimochodem pěkná “kráva”, jak můžete vidět z tohoto obrázku – podotýkám, že ty dveře jsou standardní velikosti), medvěd mýval nebo skunk (několikrát jsme “vdechli” pach jeho mršiny podél silnice a řeknu vám, to radši zastavíte a auto vyvětráte). Tony mě jednou vyděsil, že ti nohatí pavouci, co je vynáším několikrát denně z domu ven, nepříjemně hryžou. Nakonec jsme ale vygooglovali, že je to obyčejný pokoutník domácí a je jen tomu kousacímu (hobo spider) podobný. Docela se mi ulevilo, bylo jich tu fakt dost.

Početná skupina geologů, biologů, nebo “jen” dobrodruhů a umělců na volné noze se tu živí fotografováním divoké přírody, případně malbou dle vlastních předloh. Jedním z nich je i vystudovaný biolog Mike Brodwater (na fotce níže), otec Tonyho kamaráda. Nikdy nepřestanu obdivovat, co všechno tu můžete v přírodě spatřit a jak skvěle to můžete zachytit.

 

Zkraje týdne jsme zvažovali, že bychom se na víkend podívali za dědou na jih. Na jih znamená do hlavního města Boise, kam se Tonyho tatínek asi před 10 lety odstěhoval. Se svoji druhou ženou tam koupili menší domek – a o to větší pozemek.

Děda nás ale předběhl a dorazil naopak k nám nahoru, za což jsem mu nesmírně vděčná, protože nás ušetřil 643 km dlouhé cesty, kterou absolvujeme prakticky pokaždé, když do Států jedeme. A nepřijel s prázdnou, nýbrž řádně obtěžkán letošními výpěstky a úlovky! Děda i jeho žena jsou totiž v Boise poměrně proslulí, náruživí pěstitelé všeho, co si dokážete představit. Už někdy v únoru začínají předpěstovávat až několik tisíc sazeniček a obvykle si jimi zaplní vedle skleníků i celý dům. Kromě známé klasiky pěstují melouny, a letos dokonce i buráky. Z vaření piva děda v poslední době přesedlal na výrobu vína, takže co se nesní, neprodá a nerozdá, to zkvasí. Boise je v podstatě oáza uprostřed pouště. Léto je tam dlouhé s teplotami běžně kolem 40° C, takže úrodě se daří (a je to také důvod, proč jsme návštěvu plánovali až na září).

O víkendu jsme ve frcu za 39 dolarů koupili rozkládací stůl a 4 další židle, pozvali švagrovou a její děti na sobotní i nedělní večeři a všichni se společně ládovali nalovenými okouny a spoustou zeleniny.  A když už jsem u té rodiny – neboli “Kam až sahají Komovi”:

Děda je z 5 dětí, maminka byla ze 4. Kromě dědy měli všichni jeho sourozenci tři a více dětí. Když to shrnu: Tony má tedy 3 tety a 4 strýce (+ jejich manžele a manželky, které teď nepočítám), 12 sestřenic a 10 bratranců.

Živě si pamatuji na svůj první let do USA, když jsem s poctivostí vlastní chtěla nastudovat alespoň jména nejbližších příbuzných. Dost jsem se v tom ztrácela a když mi Tony začal kreslit rodinný strom, usoudila jsem, že je to nad mé síly a celou akci odpískala. Doteď se to za běhu učím, navíc s hendikepem, protože si špatně pamatuji jména a bohužel i tváře..

Ty sluníčka na mapě dole, to jsou místa, kde momentálně všichni bratranci a sestřenice pobývají (a samozřejmě – chybí zde Beroun), takže sejít se u jednoho stolu je časově, finančně a nakonec i prostorově dost náročné. I přesto se rodina schází a příbuzní jsou zvyklí cestovat spoustu hodin. Není divu, že udržet rodinné vazby je tu bez telefonu a sociálních sítí prakticky nemožné.

 

Tak a je to tady. Školkový rok zahájen a za děti prý “dobrý” – zdá se, že to bude nadnárodní odpověď :-). Tak ať vám to, děcka, dlouho vydrží..

Školku jsme začali vybírat prakticky ihned po příjezdu, a něco málo jsem tedy naťukla již v 2. týdnu. Většina z vás ví, že obě naše děcka chodily do berounské Montessori, takže jsme všechno směřovali tomu, abychom i zde vybrali “monteškolku”. Po zhlédnutí 6 různých školek a zvážení poměru cena/výkon jsme se ale nakonec rozhodli pro klasickou – také proto, že se děcka můžou během dne vidět. Sice jsou v různých třídách, ale mají několik společných aktivit. Podle zdejších kritérií je Olí (5) předškolák, patří tedy do Kindergarten, zatímco Kája (3) do Pre-school a tyto programy jsou bohužel v naprosté většině školek zcela oddělené.

Mateřská dovolená

Děti tu začínají chodit do školky velmi brzo. V Idahu v podstatě neexistuje zákon, který by všem zaměstnancům(kyním) zaručoval mateřskou dovolenou. Abyste měli zákonný nárok na 12 TÝDNŮ NEPLACENÉ mateřské dovolené (tzn. musí vám držet místo, ale nedostanete ani dolar), musíte minimálně 1 rok pracovat pro firmu s více než 50 zaměstnanci. (Firma nad 50 zaměstnanců se musí řídit federálním zákonem FMLA – Family and Medical Leave Act, který mateřskou dovolenou nařizuje.) V ostatních případech nemáte zákonný nárok na jakoukoliv mateřskou a záleží pouze na vašem zaměstnavateli, jakou má ohledně mateřské interní politiku. Naštěstí tu funguje konkurenční prostředí, takže v rámci firemních benefitů jsou některé mateřské částečně placené, nebo, pokud je zaměstnavatel lidumil, přidá i pár týdnů neplaceného volna navíc.

V praxi to znamená, že velká většina nastávajících maminek pracuje prakticky do dne porodu a do práce se vrací ve 3 měsících věku dítěte. (Samozejmě existují výjimky – někdo jde do práce dříve, někdo zůstává doma i několik let, podle finačních možností rodiny). Maminky často již z kraje těhotenství shánějí reference na chůvy a jesličky (Day-care), což je ostatně jedno z hlavních témat facebookové skupiny místních maminek. Jesličky tu jsou dost často součástí školek, takže dle občasného pláče jsem se ve školkách cítila jak na exkurzi v kojeneckém ústavu. O takhle malé děti se samozřejmě starají lidé se zdravotním vzděláním a v naprosté většině případů jsou od větších dětí oddělené.

Když nad tím vším přemýšlím, tak se vlastně vůbec nedivím, že odsud přicházejí takové vymoženosti, jako jsou pro nás neuvěřitelně “americké” manuály na uklidňování plačících dětí pro zamezení syndromu třeseného dítěte apod. Statisticky vzato zde daleko víc hrozí, že lidem bouchnou saze. Ty ženský prostě ráno musí mazat do práce… :-(.

Ve školce

V našem městě – nevím, jak je to jinde – neexistují státní školky pro děti do 5 let, pouze soukromé. První státní zařízení pro děti je až Kindergarden (naši předškoláci). A vůbec, teď trochu odbočím: v Idahu je povinná školní docházka od 7 do 16 let. Dost populární je tu vzdělávání doma, tzv. homeschooling, přičemž ten stát nijak nereguluje, ani nemonitoruje, což znamená, že děcka nejsou nikde přezkušována (!)

Jedna věc se mi tu hodně líbí, a to je flexibilita. Dítě zapisujete do školky i během školního roku a pokud se rozhodnete školku změnit, pak obvykle stačí dodržet 14 denní výpovědní lhůtu. Ovšem, něco za něco, takže umístit 1 dítě do školky vás tu bude stát něco mezi 10 000 a 17 000 Kč/měsíc (jesličky jsou ještě o něco dražší) a to není všechno. Skoro bych řekla, že tou flexibilitou to končí… Našli jsme jedinou, výjimečnou a nejdražší školku, kde dětem připravovali obědy. Ostatní školky nabízejí max. sváču, naše ani to ne. Tzn. – a teď mluvím o naší konkrétní školce – veškeré jídlo si děcka nosí ve svačinových boxech a pití v plastových lahvích. Děti se ve školce nepřezouvají, denně si nosí batůžky s náhradním oblečením a s přikrývkou na spaní. Ve školce nic nezůstává. Školka má svá hřiště, oddělená podle věku dětí, kde děti tráví veškerý čas venku. Neexistují žádné procházky, ani výlety. (Na jejich obranu, musím přiznat, že procházet se podél silnice x mil doleva nebo doprava zrovna není ideální. Pokud některé školky, výjimečně, zorganizují výlet, tak prosí o doprovod dobrovolníky z řad rodičů. Ano, bezpečnost dětí je tu na primárním místě..) Před nástupem do školky máte povinnost dítě vybavit základními výtvarnými a hygienickými pomůckami v hodnotě cca 700 Kč. Je poměrně standardní, že děti část dne sledují televizi. V naší školce naštěstí až pozdě odpoledne, takže se nás to netýká. Co se péče o děti a denních výukových i hracích aktivit týká, pevně věřím v nadstandard, ale to ukáže teprve čas.

Abych to ukončila pozitivně: První týden se dětem ve školce líbilo, jazykově to zvládají a co se jídla týče – stejně bychom museli Káje vyvařovat bezlepek, takže nás to vaření zas tak neomezuje. Vlastně jsem ráda, že máme kontrolu nad tím, co tam oba baští. No a přiznávám, že první den pár slziček ukáplo, hlavně tedy těch mých… :-).

Bikros

Minulý týden byl zcela monotématický. V pondělí jsme se byli podívat na místní BMX dráze Cherry Hill, kterou sveřepě nazýváme Nižbor, na “dnu otevřených dveří”. Provozovatelé a několik profi jezdců se nás snažilo nadchnout a v rychlosti zasvětit do krás bikrosu. To první se jim povedlo na jedničku. Olí je už od malička spíše jezdec než chodec a miluje v podstatě všechno, co má kola, včetně trakařů, kočárků a nákupních vozíků. Nás vždy stojí hodně sil mu vysvětlit, že jsou i místa, kam se na kole dojet nedá. A já pevně věřím, že se na tratích dostatečně vyřádí :-). Ovšem to zasvěcení ještě bude chvíli trvat. Například první den Olí vlastně vůbec nechápal, co znamená vyhrát nebo se umístit. Závod odjel na pohodu, radoval se, že dostal stuhu a na ní “trojku” a užil si den.

Už jako člen USA BMX se Olí každý den až do soboty účastnil série závodů nazvané Speed Week. V pátek se promítal legendární film “Rad” a my jsme využili nabídky organizátorů a po zhlédnutí filmu přímo v prostoru dráhy přenocovali v zapůjčeném stanu. Přivezli jsme několik stuh, trofejí a medailí a já si už živě představuji, jak to všechno vezeme zpátky domů :-).

Jinak bikros (Bicycle motocross, ve zkratce BMX) má své kořeny kolem roku 1960 v Kalifornii, kde se místní děcka snažila na kolech napodobovat závodníky motokrosu a jezdit v podobném oblečení na podobných tratích. Pak se začaly stavět speciální tratě přizpůsobené právě pro bikrosová kola. Zpočátku to tedy byl sport především pro děti. Jakmile dorostly, přesedlaly na motorky. V současné době se soutěží ve všech věkových kategoriích a od roku 2008 je to olympijský sport.

Protože já jsem tímto sportem zcela nepolíbená (kromě toho, že jsem jako dítě na svém po bráškovi zděděném BMX 20, alias cyklouši, drandila v lese za barákem), snažila jsem se po nocích nastudovat místní pravidla jízdy i hodnocení. Zatímco v Evropě a všude jinde po světě je bikros začleněn pod UCI (cyklistickou mezinárodní federaci), v USA působí ABA (Americká bikrosová asociace), která pořádá i vlastní mistrovství světa a tratě má na území USA, Kanady i Mexika. Existuje tu jednotný systém bodování závodníků na všech tratích po celém USA. Takže prakticky stačí vybrat si domovskou trať, stát se členem USA BMX (členský poplatek je 60 USD/rok) a můžete závodit sami za sebe na jakékoliv trati po celých Státech a v části Kanady i Mexika.

Zatímco u nás se jezdí vyřazovací (KO) systém v rámci věkové kategorie (a pokud ne, tak mě prosím rychle někdo fundovaný opravte..:-)), tady se jezdci hodnotí na dvou úrovních. Za každou odjetou jízdu v sezóně se (podle umístnění, počtu závodníků v jízdě a výkonnosti) započítá určitý počet bodů. V další sezóně se pak podle počtu bodů snižuje startovní číslo. Tedy čím nižší startovní číslo, tím větší borec v dané věkové a výkonnostní kategorii. Druhá linie jde přes výkonnost. Každý závod se skládá ze 3 jízd. Vítězem závodu se stává jezdec s nejnižším součem umístnění v jednotlivých jízdách. Jestliže nováček (Novice) vyhraje 10 závodů, postupuje do střední kategorie (Intermediate), jestliže jako Intermediate získá 20 vítězství, postupuje do kategorie Expert, což je nejvyšší amatérská výkonnost. Toto platí pro chlapce, dívky mají kategorie zjednodušené.

Počet bodů každého člena USA BMX (je jich kolem 70 000) je k dipozici on-line a USA BMX je jediná databáze s veškerými informacemi o bikrosu a výsledky všech závodníků.

No a samostatnou kategorii mají i odrážedla, takže nejmladším účastníkům nejsou ani 2 roky a závodí i s dudlíkem v puse :-). Třeba takhle.

 

Lake City Bicycle Collective

Možná, že podobná organizace funguje i u nás, nevím. Tady působí jakási sběrna ojetých kol s názvem Lake City Bicycle Collective, kde několik nadšenců (1 manželský pár a pár dobrovolníků) kola rozebírají a nová sestavují. Servisovaná kola pak rozdávají dětem – případně i dospělým, kteří si nemohou dovolit kolo vlastní. Tato nezisková organizace je živá z peněz donátorů a lidí, co mohou za kolo zaplatit. Kola jsme tam za 40 USD koupili i my.

Další možností, jak si mohou děti kolo zasloužit, je pomoc při servisování. To nám dává obrovský smysl, takže každý čtvrtek tam Tony s Olím jezdí “pracovat”. Olí má samozřejmě problém povolit jakýkoliv šroub, ale aspoň se kolem toho motá a třeba jednou s taťkou sestaví i pěkné kolo na bikros ;-).

 

Full Moon Bike Ride

Každý měsíc tu místní kraft pivovar pořádá jízdu na kolech při úplňku. To je další prima aktivita. Hlavně když mi Olí před odjezdem říká: “mami dobrou, uvidíme se ráno..” Beru to jako trénink… :-).

Myslím, že je nejvyšší čas vrátit se zpět na začátek a vyřešit jeden restík. Ačkoli jsem psaní o 4. červenci v počátečním zmatku přešla, tyhle oslavy si jednoznačně zaslouží alespoň pár řádků. Přílet jsme si ostatně naplánovali tak, abychom je stihli.

Den nezávislosti – koho zajímá koho na čem, kdy, kým a co tomu předcházelo, koukněte na wikipedii. Já to shrnu třemi větami a radši budu psát o tom, jak to vypadá v ulicích. Takže: 4. července 1776 byla schválena Deklarace nezávislosti Spojených států amerických (na britské nadvládě). Za hlavního autora deklarace je považován třetí prezident Thomas Jefferson. Velká Británie uznala samostatnost USA v roce 1783, čímž byla ukončena i válka za nezávislost.

A teď jak to probíhá: 4. červenec je největším svátkem amerického patriotismu. Přípravy na oslavy zahrnují nákupy a výrobu rozličných předmětů (vlaječek, odznáčků, větrníků,  barev na obličej, všelijakých svítících vymoženosti, exteriérových i interiérových dekorací,  nádobí, oblečení, módních doplňků, psích obojků apod.), které mají jedno společné, a to jsou barvy americké vlajky, případně motiv vlajky samotné. Americké vlajky můžete vidět na mnoha místech během celého roku, ale 4. červenec – to je o několik levelů jinde :-).

Součástí oslav jsou přehlídky, nebo lépe řečeno průvody městy. Průvod v Coeur d’Alene prochází hlavní ulicí směrem do centra a trasa je dlouhá cca 2 km. Již v předvečer si někteří vykukové zajistí nejlepší místa tím, že si přistaví plážové či jiné židle podél ulic. Během dopoledne se pak okolí hlavní třídy židlemi a lidmi na nich, vedle nich a za nimi zcela zaplní. (Mimochodem, u nás by se pravděpodobně stálo, případně sedělo na obrubníku, či lezlo na veřejné osvětlení, tady se daleko více při takovýchto příležitostech sedí na židlích. Obdobně i na pláži lidé rádi sedí.)

Být součástí průvodu je prestiž a přípravy se nepodceňují. V čele pochoduje armáda doprovázena armádními vozidly a veterány, za nimi veteráni (vojenští vysloužilci) a velmi početná skupina lidí připomínajících padlé ve válkách, dále hasiči, záchranáři, reprezentanti menšin, vedení města, různých zájmových a politických spolků, sportovců, místních firem atd. apod. Lidé jsou oděni do vtipných kostýmů, za hlasité podpory publika předvádějí všelijaké kejkle, případně mávají z alegorických vozů. Dětem rozhazují předměty s americkými symboly nebo chrlí bubliny z bubble machines (česky možná bublinochrličů? Tak bohužel, obchodní název je “výrobník bublin” 😦 ). Vše je barevné, hlasité a z účastníků je cítit nadšení pro věc a zdravá hrdost. Průvodu se účastní velmi početná skupina muzikantů, jejíž součástí byl po deseti letech opět i Tony. Policejní vozy průvod zakončují a po cca dvou hodinách se účastníci a davy přihlížejících odebírají k domovu nebo do městských parků. Městem se pak táhne vůně barbecue a do nočních hodin se vyčkává na velkolepý ohňostroj. (Mimochodem, ve spoustě států, vč. Idaha, je zakázáno prodávat, a laikům tedy i používat, pyrotechniku. Výjimkou jsou indiánské rezervace. Tam se pyrotechnika střílet smí a Indiáni si jejím prodejem vydělávají. Rezervace v mnoha oblastech nepodléhají státním nařízením, řídí se dle vlastního práva. Proto hojně provozují např. i kasína, která jsou mimo rezervace ilegální.)

Malou ochutnávku z průvodu můžete vidět zde. Je to odkaz na reportáž místní televizní stanice.

Fotky a některá moje videa jsou ve fotogalerii. Ale bohužel, ten den jsem velmi bídně zdokumentovala, takže alespoň přidávám nadmíru zdařenou, a proto staženou 😉 , fotku ohňostroje.